Zlý sen

                                                                                                                                                                                                                          Zlý Zlý Sen - srpen 1998           

Jak už jsem jednou někde poznamenal: Procházíš dlouhou ulicí,  konce nevidíš. Kolem tebe - napravo - nalevo jsou krámky plné  různého zboží, které se ti nabízí. Záleží jen a jen na tobě, co  si vybereš a co odmítneš. Ale pozor! Co sis vzal, to sis vzal!  Vrátit se a vzít si něco jiného, už není možné! Je jedna vyjímka  v tomto pravidlu, ale o tom někdy jindy. To znamená že až dojdeš  na konec té ulice - ať už je ten konec kdekoliv - pokladna ti  spočítá všechno, co jsi si vybral. Všechno.. A tomu říkáme život..........            Je-li tomu skutečně tak, potom ty naše životy se skládají  z milionů a milionů voleb, rozhodnutí, předností - a záleží  skutečně jen na naší volbě. Rozhodneš se jít po pravé straně  Václavského náměstí a potkáš svého budoucího partnera na celý  život. Zvolíš stranu levou a srazíš se s někým, kdo drží v ruce  párek s hořčicí... V obou případech to byla tvá svobodná volba.  Osud? Co je - osud? A už jsme u otázek.......           Aby se človíček v tom zmatku nějak vyznal, musí si postavit  mantinely, které mu vyznačí kam až stačí s vlastní "expertisou",  a kdy by se snad už měl někde zeptat. V dnešním moderním světě se  většina lidí rozhodla, že si nepostaví mantinely žádné a že se  oni sami stanou soudci toho, co je dobré a co ne, co je užitečné  a co ne, co je morální a co morální není ...Otázky, otázky ... Které jsou relevantní a které zbytečné? A když se zbavíte těch  zbytečných, stále těch důležitých otázek z našeho pohledu bude  víc, než může člověk sám vyřešit. Která ta otázka, ze všech  otázek, je tou nejdůležitější? Jinými slovy: Odpověď na kterou  otázku bude mít největší dopad na můj život? Zamysli se nad tím!.....Hledej jak hledej, tou nejdůležitější otázkou pro každého  z nás, ať se na to díváš z jakéhokoliv pohledu - je: EXISTUJE  BŮH?               Je tam někde ten, kterému se říká Bůh, někdo kdo to všechno  dal dohromady, kdo to drží pohromadě a kdo má absolutní, byť  i neviditelnou kontrolu - nebo jsme my, lidé z planety Země,  spolu s nějakými Ufouny, v tom nekonečném vesmíru sami?.........                    Každý z nás si dobře uvědomuje, jak nás na tuto odpověď - ve  většině případů - připravili rodiče a škola. Kdo se jim tenkrát  mohl postavit? A proč se vlastně proti něčemu stavět? Vždyť to  znělo tak logicky - a i kdyby neznělo - proč dělat vlny, proč na  sebe upozorňovat a vystavovat se posměchu? Vždyť to přece zato  nestojí, že? ...Nestojí? Co by tedy za to stálo, když ne znát  odpověď na tuto otázku?.........          Jelikož jak všichni víme, tuto odpověď už každý "zná",  podívám se na to, zdali je všechno opravdu tak vodotěsně logické,  jak mi to kdysi namlouvali moudří profesorové a nemoudří prostí  lidé kolem mně ...Věřím, že to co navrhuji k prozkoumání, není  zase tak těžké pochopit - nedomnívám se, že bych byl nějakou  "hvězdou moudrosti" na té třetí planetě od Slunce......  Ale i kdyby jsi byl nucen(a) trochu zaměstnat své mozkové  buňky, věř mi, mít v tom jasno za to stojí - protože, jak jsme si  řekli na počátku, jednou dojdeš k té "pokladně", kde se ti  všechno, co jsi přijmul během života, zhodnotí a spočítá ...Tyto  otázky a odpovědi či úvahy nejsou z mé hlavy - na konci každé  kapitoly uvádím zdroje lidí mnohem fundovanějších v tomto oboru  než jsem já.                                           

 Úvod.

Během posledních let se vynořilo mnoho otázek ohledně  platnosti evoluční teorie a jejího konfliktu s teorií kreační.  Předvedeme nějaké ty námitky vůči evoluci. Dále uvedeme důvody  pro naše zpochybnění pohledu, že evoluční teorie je tím  nejpřesnějším modelem či teorií, která vysvětluje původ života ve  světle vědeckých faktů..           Prozkoumání teorie evoluce  a uniformitarianismu (názoru že žádné globální katastrofy nebyly)  počneme několika důkazy, které poukazují na to, že buď naše  datovací metody mají vážné nedostatky, nebo že vesmír je velmi  mladý.. Současný názor učí, že naše země je 4.5 miliard let  stará. Důležitost znalosti skutečného stáří země je pochopitelná,  jelikož kreacionisté tvrdí že země je mladá a neměla tudíž  dostatek času pro evoluci.                Příštích několik otázek prozkoumá původ života a některé  problémy s tím spojené. Tato celá věc je extrémně spekulativní.  Nikdo tam nebyl, kdo by pozoroval tehdejší atmosférické podmínky.  Bez těchto podmínek a událostí, popsaných ve většině pohledech na  původ, by život vzniknout nemohl. A přesto ve skutečnosti není  žádná možnost dokázat, že tyto podmínky existovaly... Potom  prozkoumáme otázky, které se týkají přirozeného výběru, který je  evolučním mechanismem.....             Pakliže není evoluce schopná vysvětlit  - v š e ch n y - formy života, potom není pravdivá!  Dále prozkoumáme záznam fosilií který - i když opěvovaný jako  nejlepší důkaz evoluce - ve skutečnosti vykazuje pro tuto teorii  mnohé problémy. Neexistují žádné přechodné formy mezi hlavními  fázemi vývoje života a rozhodnutí, který tvor je předchůdcem  kterého tvora, je velmi obtížné. Záznam zkamenělin, pokud se týče  člověka, není o nic jasnější...                           Konečné otázky jednají o důkazech  poukazujících na to, že země kdysi prošla celosvětovou povodní.  Důkaz této povodně je nalezen v záznamu fosilií. Moderní geologie  většinou přehlíží či se dívá na potopu s pohrdáním, ale velmi  často jsou opomenuta fakta, která dokazují, že geologické  události proběhly mnohem rychleji, než se běžně věří.    Pokud se týče znalosti vědeckých problémů, jsme jen laikové.  Ale i když pouhý laik zkoumá tvrzení zastánců evoluce ve světle  vědeckých modelů, zůstává mnoho otázek nezodpovězených... Toto  nebude nijaké pojednání na striktně vědecké plošině, ale je  určené jednat s problémy na úrovni laika.           Čtenář by si měl  uvědomit, že na každou tu otázku a odpověď by se dala napsat celá  kniha, ale toto pojednání vyžaduje, aby každá otázka byla  probrána stručně. A to, bohužel, ponechá mnoho nevyřknutého.....         A proč to všechno? Přemýšlej, prosím! Pakliže je pravdou, že  otázka o existenci Boha je tou nejdůležitější otázkou života,  nemůžeš sedět někde na plotě, tak nějak obojetně, nebo poznamenat  "že je to všechno jedno". Totiž, až dojdeš na konec té ulice,  můžeš s hrůzou shledat, že drtivá většina toho "zboží" je  k ničemu, a že to co nyní potřebuješ, jsi nechal tam někde vzadu.  Jistě, i přes to všechno co zde nabízím k zamyšlení, můžeš dojít  k jinému názoru, než ke kterému jsem došel já. Jistě.            V tom případě se ti nebudu vysmívat, když začneš zachraňovat  velryby, sklípkany, když budeš čistit vzduch i vodu. Je to zcela  logické: Přijmeš li názor že žádný Bůh neexistuje, potom tato  kulička na které žijeme, je všechno co máš, a jsi za ní odpovědný  svým potomkům! Bude to zcela moudré, ve světle tvého pohledu.  Jestli je také moudrý tvůj pohled že Bůh neexistuje se pozná, až  přijdeš na konec své cesty. Nejistější ze všeho je ten konec..... Má osobní poznámka: Každý z vás,  kdo po přečtení této úvahy  zůstane  věrný filosofii evoluce, učiní tak  na základě jen své víry - nikoliv na  základě vědeckých důkazů....                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                          Tonda  
                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                             JE SLUNEČNÍ SOUSTAVA SKUTEČNĚ 4.5 MILIARD LET STARÁ?       

Velká část geologů a astronomů udává 4.5 miliard let jako  přibližné stáří sluneční soustavy. Toto údajné stáří se dostalo  do celé moderní vědecké literatury, i když poslední důkazy to  popírají... Naše slunce na příklad, jsou-li dnešní objevy  správné, by nikdy nemohlo být 4.5 miliard let staré... První  vědecká teorie týkající se zdroje sluneční energie tvrdila, že  meteory padající do slunce dodávaly jeho energii. Toto vysvětlení  bylo navrhnuto nedlouho po tom, co Izák Newton vydal své názory  na fyziku. Problém s touto teorií byl, že v tomto případě by se  musela udávat změna v délce roku - něco, co jsme nezpozorovali..  To bylo vše, pro tuto teorii.        Kolem roku 1850, Herman von Helmholtz přišel s teorií, že  energie slunečního světla byla způsobována pomalou gravitační  kontrakcí (smršťováním). Jinými slovy: Slunce se smršťovalo pod  vlastní váhou. George Abell kalkuloval: Jelikož současná  luminiscence je 4x1033 erg/sek., čili 1041 reg/sek. za rok, jeho  smršťování při současné míře by odpovídalo období 100 milionů  let. (George Abell, "Exploration of the Universe", 1969)... Lord  Kelvín také vypočítal stáří slunce na základě hypotézy  smršťování. Ale obě teorie přišly, bohužel, v nesprávné době.  Kvůli konceptům, které se v té době vyvíjely v biologii  a geologii, vědci nebyli ochotni akceptovat ideu mladé země....  Don L. Eicher poznamenává:        Během doby po publikaci Darwinovy knihy "Původ Druhů", byl  zájem o délku geologické doby, Kelvínovy odhady stáří slunce  a ztráty zemského tepla, měly nejsilnější vliv. Byly také jedny  z nejnižších. Protože byly založeny na přesném fyzickém měření,  které vyžadovalo velmi málo dohadů, zdály se nevyvratitelné, byly  - byť i s nechutí - přijaty většinou geologů. Avšak Darwin a jeho  následovníci z řad paleontologů a evolučních biologů nemohli  akceptovat tak ubohé množství času které Kelvín dovoloval,  protože jejich teorie vyžadovaly zdaleka větší časovou délku.  Jejich odpůrci si toho byli vědomí také. Kelvínovo drastické  zkrácení stáří geologické doby, se rovnalo odmítnutí organické  evoluce přirozeným výběrem.. (Don L. Eicher, "Geologic Time",  1976).        Eicher pokračuje:        Darwin mohl pouze připustit, že Kelvínova data představovala  mocnou námitku proti přirozenému výběru. Ve zmatené intelektuální  době, ve které Darwin napsal pozdější vydání "Původu Druhů",  ustoupil od své původní pozice na přirozený výběr. Darwin  odstranil přímé poukazy na ohromná časová rozpětí a pokusil se  o kompromis ve svém extrémně pomalém evolučním vývoji. Zkrátka  řečeno: Jeho celá teoretická struktura se dostala na velmi  nejistou půdu vzhledem k výpočtům Jenkinse a Kelvína.. (Tamtéž).       S objevem radioaktivity v r. 1896, geologové začali okamžitě  "datovat" stáří země. Radioaktivita poukazovala na stáří  v miliardách let. No když je země tak stará, tak i slunce musí  být tak staré. To ovšem přineslo problém: Potřebovali nějaký  zdroj energie, která by dovolila slunci aby svítilo stejným  tempem a s intenzitou po 4.5 miliard let.         Od té doby se studenti učí, že slunce je vlastně taková  vodíková bomba ...Když se dva atomy vodíku spojí (fuze), aby  vytvořily helium, malá, sub-atomická částečka zvaná neutrino se  uvolní. Neutrina je těžké pozorovat, ale dají se zaznamenat  pakliže umístíme detektory do hlubokých dolů. Počet takto  pozorovaných částeček neutrino jsou pouze tak 4 za měsíc, čili  asi tak desetina očekávaného počtu - jestliže ve slunečním nitru  se vodíkové fuze opravdu stávají. (Hilton Hinderliter, "The  Shrinking Sun: A Creationist°s Prediction, Its Verification and  the Resulting Implications for Theories of Origins").. Co to  znamená, je že sluneční energie n e p ř i ch á z í z nukleární  fuze! Odkud tedy přichází?       V roce 1979, J.A.Eddy a A.A.Boornazian oznámili, že slunce se  smršťuje, při nejmenším, posledních 400 let. (Eddy & Boornazian,  "Secular Decrease in the Solar Diameter", 1979). Dunham a jiní  také došli ke stejnému závěru (David W.Dunham, "Observations of  a Probable Change in the Solar Radius Between 1715 and 1979").  Pakliže je to pravda, potom slunce není zdaleka tak staré, jak se  učí, poněvadž se zdá, že Helmholtzovy a Kelvínovy konkluze jsou  podporovány nedávno objevenými důkazy...                        

 A CO DATOVÁNÍ POMOCÍ URANU?         

Datování pomocí uranu, jak to definujeme, se ve skutečnosti  týká čtyřech rozličných datovacích metod, z nichž dvě vlastně  uran nepoužívají. Dva druhy uranu zvané izotopy, jsou uran 235  a uran 238. Uran 235 se rozpadá v olovo 207, zatím co uran 238  v olovo 206. V časování thoriem, izotop thoria 232 se rozpadá  v olovo 208. Datovací metoda olovo-olovo, je založena na poměru  olova 207 k olovu 206.         Důležité jsou předpoklady, které mají vliv na datovací metody.  Za prvé, odhadnout stáří události, člověk musí znát rychlost  rozpadu původního izotopu do konečného izotopu. Na příklad,  pakliže nevíte, jak rychle se uran 238 mění do olova 206, není  možné ani odhadnout, jak stará je hornina. Rychlost rozpadu známý  jako poločas, se dá změřit v laboratoři.           Za druhé, musíte byt schopní změřit, kolik uranu je obsaženo  v určitém druhu horniny a kolik olova 206 (v případě uranu 238)  hornina obsahuje. Tato informace se dá zjistit v laboratoři také.        Za třetí musíte každopádně vědět původní poměr "rodičovského  izotopu k izotopu potomků". To je těžké ověřit... Na příklad:  Trvá to 4.5 miliard let, než se polovina uranu 238 rozpadne do  olova 206. Když najdete horninu, která má 50% uranu 238 a 50%  olova 206, můžete říci stáří horniny pouze za předpokladu že  všechno to olovo byl původně uran. Potom by se dalo stáří  odhadnout na 4.5 miliard let. Ovšem, kdybych nějak vyrobil tento  kus horniny minulý týden tím, že bych namíchal stejný poměr olova  206 a uranu 238, kámen by byl týden starý a ne 4.5 miliard let!  To znamená, že když si nemůžeš být jistý, jaká byla původní  konstituce toho kamene, nemáš možnost zjistit jeho stáří! Pakliže  hornina je opravdu 300 milionů let stará, jak si můžeme být jistí  jejím původním složením? Nebyl tam nikdo, kdy by to pro nás  změřil..        Čtvrtým předpokladem v této datovací metodě je, že zkoumaná  hornina nebyla pozměněná ve smyslu odstranění olova nebo uranu.  Toto je také velmi těžké si ověřit. Pakliže se udály chemické  reakce, které odstranily uran nebo přidaly olovo, datování bude  poukazovat na vysoké stáří. V opačném případě by se hornina  jevila jako mladá.        Kalervo Rankama, když hovoří o tom, zda tyto předpoklady byly  potvrzeny testy, které byly provedeny, říká:        Nebyl analyzovaný žádný minerál, který by uspokojil všechny  požadavky. Důsledkem toho, se do celé metody datování, dostávají  nevyhnutelné omyly v kalkulaci stáří olova. (Kalervo Rankana,  "Isotope Geology", 1956).          Vraťme se k našem čtyřem datovacím metodám. Příklady podané  na tabulce testů ilustrují zcela přesvědčivě "omyly" o kterých  Rankama mluví. První položka tabulky v zásadě říká, že hornina je  dvě miliardy let stará a zároveň jednu miliardu let stará.  Pakliže ty nemůžeš mít deset let, a v tom stejném čase dvacet  let, ta hornina nemůže být také. Poslední položka ukazuje rozdíl  dvou miliard let ve stáří horniny!         Kreacionista bude poukazovat, jak nedostatek jednotnosti v  datování poukazuje na vážné problémy datovacího procesu.  Evolucionista nesouhlasí a říká, že tyto diskrepance pouze  poukazují na nedostatečně splněné podmínky testu a nebo na  chemickou změnu horniny od jejího usazení. "Time" magazín kárá  kreacionisty poznámkou:         Jiné radioaktivní metody byly použity k datování dřívějších  dob, jako stáří země a v různých testech potvrdily konsistentní  výsledek. Námitka kreacionistů je jako tvrzení, že když některé  vlaky byly zrušeny a některé nejezdí na čas, základní jízdní řád  je proto nepřesný"..(Kenneth M.Pierce, "Putting Darwin Back in  the Dock", "Time, March 1981).       Je toto všechno, co kreacionisté dělají? Dokazuje konsistence  (pakliže ji máme), že radioaktivní datování je hodnověrné?  Odpověď musí znít NE! ...Chemické procesy, které se v přírodě  dějí, jsou schopné odstranit ať už olovo či uran. Takové procesy  dalekosáhle měnily stáří horniny. Velmi často nacházíme horniny  které vykazují extrémně vysoké stáří i když víme, že jsou mladé,  protože jejich usazování bylo pozorováno. Pakliže to je pravdou,  jak si můžeme být jisti stářím horniny, jejíž skutečné stáří je  neznámé?      Další možnost která dovoluje vnitřní nekonsistenci s radio  aktivním datováním je názor, že radioaktivní rozpad byl  v minulosti jiný. Přírodovědci budou tento pohled kritizovat,  protože nebyl žádný důkaz takové skutečnosti. Ovšem, mnozí z nich  mají ten stejný způsob racionalizace. Haldane, zastánce evoluční  teorie, byl nucený navrhnout, že fyzické zákony a zákony chemie  byly zřejmě zcela jiné v minulosti než ty, které jsou dnes.  (Wilder Smith, "Men°s Origin, Man°s Destiny", 1968). Dirac,  světoznámý fyzik, navrhnul že gravitační síla byla v minulosti  větší, než dnes. (A.M.Dirac, "The Cosmological Constants", 1937).      

JE DRASLÍKO-ARGONOVÉ DATOVÁNÍ PLATNÉ?         

 Draslíko-argonová (potassium-argon) metoda datování používá  stejných doměnek či dohadů. Je založená na rozpadu určitého typu  izotopu draslíku na argon. Abychom mohli touto metodou datovat  určitý objekt, je nutné předem vědět kolik draslíku a argonu je  v hornině dnes, kolik ho bylo v době tvoření horniny a rychlost  přeměny draslíku na argon. Člověk musí nevyhnutelně předpokládat,  že žádný argon ani neuniknul ani nepřibyl.           Máme ten stejný problém: Rozhodnout, kolik draslíku bylo  v hornině na počátku. Jelikož (opět!) zde nebyl nikdo, kdo by  v počátku to množství draslíku a argonu změřil, jsme nuceni  udělat chytrý odhad. Jelikož argon je plynem inertním, což  znamená, že nebude tvořit chemická spojení s jinými prvky,  většina těch, kteří používají tuto datovací metodu se domnívají,  že když začne tok lávy, veškerý argon z horniny zmizí. A tak  člověk pouze potřebuje - jak tvrdí teorie - změřit nynější  množství draslíku a argonu v hornině aby shledal, jak stará ta  hornina je. Ovšem, jak Kalervo Rankama říká:          Zatím co se draslíko-argonová metoda zavedla jako nástroj  geologa trpí tím, že odhady stáří stále nejsou správné...         Některé příklady chyb draslíko-argonové metody jasně ukáží  absurdity do kterých člověk, který věří radio-aktivnímu datování,  zapadne: C.S.Noble a J.J.Naughton použili draslíko-argonovou  metodu v případě podvodního toku lávy, který byl asi 200 let  starý. Když tuto horninu datovali touto metodou, vyšel jim odhad  mezi 12 až 21 milionů let. (C.S.Noble & J.J. Naughton,  "Deep-Ocean Bassalts: Inert Gas Content and Uncertaintiesin Age  Dating")... Lowering a Richards vybrali dva různé minerály  z jedné sopečné struktury a datovali je.   Jeden vydával stáří 68 milionů let, druhý 142 milionů let  - i když měly vykazovat přibližně stejné stáří! Potom ti dva  udělali stejný test v Austrálii, kde získali jednou stáří 121  milionů let, podruhé 911 milionů let. Vyberte si jaké stáří  chcete! (F.Lovering & J.R. Richards, "Potassium Argon Age Study  of Possible Lower-Crust and Upper-Mantle").            Tok lávy na Kaupulehu, Hawaii z roku 1800, kterou lidé  pozorovali jak vytékal ze země, vydala draslíko-argonovou metodou  stáří mezi 1 - 2.4 miliardami let. Tato ztuhlá láva byla méně než  200 let stará! ten stejný lávový tok datovaný metodou heliové  zkoušky, vydal stáří 140 -670 milionů let! (J.G.Funkenhouser &  John J.Naughton, "Radiogenic Helium and Argon in Ultramatic  Inclusions from Hawaii").         Salt Lake Crater na Oahu (Hawaii) udal stáří pomocí  draslíko-argonové metody jednou 92-147 milionů let, podruhé  140-680 milionů let, potřetí 950-1580 milionů let, dále  1230-1960 milionů let, dále 1290-2050 milionů let, a nakonec  1360-1900 milionů let. Co si vyberete, to si vyberete! (stejný  článek Funkerhouser a Naughton).       Ještě poslední příklad: Lávové pole u Aucklandu, N.Zealand,  tok lávy pohřbil lesy pod sopkou. Právě tak jako v Pompejích  stromy, které byly plně lávou zality, se zachovaly. To nabízí  úžasnou příležitost postavit vedle sebe dvě datovací metody!  Datováním dřeva uhlíkem 14 a lávu draslíko-argonovou metodou,  může člověk srovnat. McDougal, Polach a Stipp píší:         Celé kamenné vzorky byly měřeny draslíko-argonovou zkouškou,  a přímé nebo nepřímé datování radio-uhlíkovou metodou bylo  použito na jedenáct z nich. Až na několik vyjímek, nepravidelně  stará - ale často vnitřně konzistentní (draslík-argon) data byla  nalezena pro lávu. Potom byly přidány zkoušky uhlíkem 14 na  vzorkách dřeva. Co se týkalo lávy z vulkanického ostrova  Rangitoto, uhlík 14, geologická a botanická evidence poukazovala  na stáří kolem 1000 let. Draslíko-argonová zkouška poukazovala na  145 až 465 tisíc let... Je očividné, že jsou vážné nedostatky v datování touto  metodou.. 

A CO UHLÍK 14?        

Datovací technika pomocí uhlíku 14, je jistě tou nejznámější  metodou. I tato metoda potřebuje nějaké předpoklady, které musí  být splněny, jinak nedostaneme správné výsledky ...Uhlík 14 se  produkuje v horní atmosféře, když atom dusíku 14 je zasažen  paprskem z vesmíru. To změní dusík 14 na uhlík 14. Ten se dostane  do atmosféry a je absorbován fotosyntézou rostlinami. Když nějaký  živočich rostlinu požije, část uhlíku 14 přejde do jeho těla.  Masožravé zvíře, které takového živočicha sní, dostane uhlík 14  do svého těla také. Tento proces pokračuje až každý živý tvor je  radioaktivní přesně ve stejném poměru....         Když rostlina nebo živočich zemře, přestane asimilovat uhlík  14 do svého těla. Jak plyne čas, uhlík 14 se opět rozpadne zpět  do dusíku 14. To znamená, že čím starší organický materiál je,  tím méně uhlíku 14 obsahuje. A tak se dá měřit stáří, pakliže  jsou splněny určité podmínky. Za prvé, jako u všech datovacích  metod, musíme vědět kolik uhlíku 14 zvíře či rostlina měli  v okamžiku smrti. Kdyby se zvíře nějakým způsobem vyhnulo  přijímání uhlíku 14, jeho stáří by se zdálo být velmi vysoké,  budeme li předpokládat, že mělo standardní obsah uhlíku 14.          Většinou se datuje za předpokladu že množství atmosférického  uhlíku 14 bylo konstantní po posledních 20 tisíc až 30 tisíc let.  (Kalervo Rankama, "Isotope Geology", 1956). Ale aby tato domněnka  byla pravdivá, hladina atmosférického dusíku a míra kosmického  bombardování by musely být konsistentní za posledních 30 tisíc  let. Poslední předpoklad je, že stupeň či míra radioaktivního  rozpadu uhlíku 14 se nemění.............. Pakliže se uhlík 14 v minulosti rozpadal rychleji či  pomaleji, potom odhad stáří bude nesprávný. Zajímavé je, že  rychlost rozpadu uhlíku 14 se dá v laboratoři změnit. John Lynde  Anderson udělal experiment, ve kterém změnil elektrický náboj na  desce obsahující uhlík 14. Píše:         Průměr během 90V + je o devět standardních odchylek nižší,  nežli když byl pozorován při 90V - ......(John Lynde Anderson,  "Non Poisson Distributions Observed During Counting od Certain  Carbon 14 Labelled Organic (Sub)Monolayers", 1972).         Co to znamená je, že rychlost rozpadu byla radikálně změněna  když se použil jiný elektrický potenciál k uhlíku 14. Důsledky  tohoto faktu jsou dalekosáhlé. Na příklad: Každá elektrická bouře  nad objektem může změnit rychlost rozpadu uhlíku 14! Elektrický  náboj v oblacích i na zemi by vyvolaly stejný efekt, jako  Andersonův experiment. Potud teoretické úvahy.             Není lepší cesty jak ilustrovat problémy uhlíku 14, než  ukázat několik případů: Universita v Yale datovala třikrát stejný  paroh a dostala tři různá data - 5340 let, 9310 let a 10320  let.(G.V. Barendsen, E.S.Deevey, L.J.Gralenski, "Yale Natural  Radiocarbon Measurements"). Michiganská Universita datovala dva  vzorky z té stejné vrstvy (což znamená, že by měly mít stejné  stáří) jeden starý 1430 let a druhý 2040 let. (H.R.Crane, James  B. Griffin, "University of Michigan Radiocarbon Dates II.").           Když byl aplikován uhlík 14 na mastodonta, (předvěký slon),  ukázalo se že "umíral zvenku dovnitř" déle než 750 let! Totiž  zatím co kel měl být 7820 let starý, vnitřek zvířete "zemřel"  o 750 let později. Chudák zvíře, taková dlouhá smrt! (H.R.Crane,  "University of Michigan Radiocarbon Dates II."). Charles Reeds  poznamenává:         Co se nabízí jako klasický příklad neodpovědnosti v datování  uhlíkem 14, je případ předhistorické vesnice Jarmo v Severním  Iránu, kde v deseti testech byl rozdíl 6 tisíc let! Tato vesnice,  podle archeologických nálezů nebyla obydlena po 500 let. (Charles  Reed, "Animal Domestication in the Prehistoric Near East")..      Příklady jako tyto není těžké najít. Když je člověk přezkoumá,  musí se divit, jak dobře funguje datování uhlíku 14. JE EVIDENCE OKAMŽITÉHO STVOŘENÍ?        Za posledních deset až patnáct let se našly důkazy, které se  zdají naznačovat, že země vznikla v okamžiku. Důkazy přicházejí  ze studií mnoha vulkanických hornin. "Radio-halo", které se  nalézá v různých minerálech, je zabarvení horniny způsobené  radioaktivním prvkem obsaženém v hornině. Když malá částečka  látky, jako je na příklad uran 238, je zachycena v hornině, uran  vyzařuje částečky alfa, které zničí krystalovou strukturu  radioaktivního minerálu. Jelikož částečky alfa jsou emitované  z uranu určitou rychlostí, mohou tyto částečky cestovat určitou  vzdálenost než se zastaví. Tam kde se částečky alfa zastaví, tam  zabarví horninu. Jelikož se vyzařují všemi směry, a tak se  vytvoří barevná lastura.             Zatím co se uran rozpadá na olovo, prochází patnácti stupni.  V okamžiku kdy atom uranu vyzáří částečku alfa, stává se z uranu  thorium. Když potom thorium vyzáří svou částečku, mění se na  další prvek.. Během tohoto procesu se vyzáří částečky alfa  s různými rychlostmi. Z tohoto důvodu uran, zachycený v hornině  vyprodukuje soustředné zabarvení (halo). Velikost každého halo je  daná rychlostí částečky alfa, protože každý prvek v řetězu  rozpadu vyzářil svou částečku určitou rychlostí.        A tak, když se najde halo určitého poloměru, dá se většinou  podle poloměru zjistit, který prvek toto halo vytvořil...  Polonium 218, polonium 214 a polonium 210 jsou radioaktivní  materiály, které vytvořily 3 halo v charakteristickém, pěti  prstencovém halo uranu. Tyto tři izotopy polonia jsou nalézány  pouze společně s uranem 238. To je proto, že polonium se rozpadá  takovou rychlostí, že jej není možné uskladnit po více než pár  minut. Jediný důvod proč vůbec existuje, je že se stále vytváří  rozpadem uranu. Dva faktory jsou zapotřebí před tím, než se halo může  vytvořit: 1) Malá částečka radioaktivního materiálu musí být obsažená  v tekuté hornině než tato vychladne. 2) Hornina musí ztuhnout dřív, než skončí radioaktivita.        V pohledu na tyto dvě podmínky bylo při nejmenším překvapující  když se nalezla dvou a tří prstencová halo o velikosti, která  poukazovala na to že byla vytvořena třemi izotopy polonia.  Jelikož polonium má poločas rozpadu pouze tři minuty, většina  polonia by se vyzářila během třiceti minut. Tudíž: Objevit halo  polonia 218 bez jakékoliv stopy po uranu znamená, že tekutá  hornina ztuhla v době 30 minut od formace polonia 218, a jelikož  jediným známým zdrojem polonia 218 je z rozpadu uranu, jediný  možný zdroj tohoto polonia by bylo stvoření!           Situace se stává ještě zajímavější s halo polonia 214 - ta  dvou prstencová, o kterých jsme se zmínili dříve. Poločas rozpadu  polonia 214 je 0.000164 vteřiny. To znamená, že hornina musela  zchladnout v době kratší, než je JEDNA TISÍCINA VTEŘINY po tom,  co se vytvořilo polonium 214!!! Žádný takový chladicí proces v  přírodě neexistuje! Je možné, že toto je důkazem toho, že Bůh  stvořil zemi v jednom okamžiku?        Příslušná literatura: J.H.Fremlin, "Spectacle Haloes",  "Nature, volume 258, page 269....... R.V Gentry, "Extinct  Radioactivity and the Discovery of s New Pleochroic Halo",  "Nature" .........."Fossil Alpha - Recoil Analysis of Certain  Variant Radioactive Halos", "Science" June 14, 1968...

JAK STARÉ JE UHLÍ?      

 Radio-hala = kruhová zbarvení v hornině vytvořená rozpadem  malého množství radioaktivního prvku vážně napadla běžně  akceptované názory na geologický čas. Viděli jsme již, jak hala  (plurál od "halo") polonia poukazují že okamžité stvoření Země je  rozumným závěrem. Některá "dvojitá-hala", která byla nalezena  R.V. Gentry-em a i jinými ukazují že uhlí, o kterém se věřilo že  je 100 milionů let staré, je ve skutečnosti staré pár tisíc let..           Když se vytvoří radio-halo je vždy téměř kruhového tvaru. Je  to proto, že částečky alfa vyzařované radioaktivním materiálem  jsou schopné cestovat v hornině do stejné vzdálenosti kterýmkoliv  směrem. Když se potom částečka zastaví, zničí chemickou strukturu  místa a způsobí zabarvení.. Gentry objevil dvojité halo - oválné  halo, překryté cirkulárním - v zuhelnatělých fragmentech dřeva.  V uhlí, jehož stáří se odhadovalo na 100 milionů let. Jelikož  hala jsou cirkulární zbarvení, oválné halo se považovalo za  původně cirkulární, které se stalo oválem, když se dřevo  uhelnatěním stlačilo do uhlí.          Potom se vytvořilo nové halo na to starší oválné.... Pakliže  toto vysvětlení je správné, potom uran který toto halo vytvořil,  musel být v dřevě před tím, než se změnilo v uhlí. A tak Gentry  uvažoval: Když zdatujeme ten malý kousek uranu který vytvořil to  halo, zjistíme stáří uhlí. Jeho skupina tak učinila a přišla  k závěru: Tato data připouští možnost, že jak infiltrace uranu  a zuhelnatění dřeva se odehrála během minulých několika tisíců  let.            Jinými slovy, to uhlí se mohlo vytvořit před pár tisíci lety.  Kvůli veliké důležitosti takového objevu, Gentry se  spolupracovníky vedl stejné zkoumání na zuhelnatělém dřevu  nalezeném v Devonian Chatanooga vrstvě. Stáří této vrstvy se  odhadovalo na 350 milionů let a Gentry dokázal, že toto uhlí  nemůže zdaleka tak staré být! (R.V.Gentry, "Radio-halos in  Coalified Wood: New Evidence Relating to the Time of Uranium  Introduction". "Science)...             A tak když jeden věří v radioaktivní datování, potom musí  také akceptovat data, která ukazují mladý věk uhlí a břidlice.  Přece nemůžete přijmout data, která souhlasí s vaším názorem  a odmítnout ta, která vašemu pohledu oponují.. Pakliže jste  přesvědčeni že datování je platné, jak vysvětlíte mladý věk  udávaný skupinou Gentryho?         

 JAK DLOUHO VYDRŽÍ HORY?       

Eroze půdy, proces který fascinuje se děje pomocí různých  faktorů a postupně krajinu "opotřebuje" a zarovná. Dešťová voda,  jak tak protéká půdou, unáší sebou chemikálie, které narušují  skálu vespod a rozdělí ji do různých složenin. Tyto se potom  stávají půdou. Ovšem zatím co se tvoří nová půda pod starou  půdou, nynější půda je odnášena dešti do potoků a řek. Odtamtud  se dostane až na dno oceánů.          Toto je zjednodušený popis eroze. Po dlouhé časové periody,  pohoří i pláně - celý kontinent se vyrovná s hladinou oceánů. Jak  rychle tento proces pracuje?A ještě lepší otázka: Jak se dá  rychlost eroze alespoň odhadnout? ...Existuje několik metod pro  odhadování rychlosti eroze. Ale pravděpodobně nejlepší způsob je  měření usazenin ve vodách při ústí řek kolem kontinentů, a potom  odhadem kolik vody vyteče z příslušných řek za rok. Když zjistíte  tyto dvě veličiny, potom lze odhadnout, kolik hlíny a písku  vytéká ročně z každé řeky. A to dovoluje určitý průměrný odhad  eroze.         Několik odborníků odhadovalo touto metodou. Všeobecně se  odhady liší, protože se spoléhají na domněnky toho, kdo odhady  dělá... Sheldon Judson odhadnul postup eroze na pouhých 2.4 cm za  1000 let. (Sheldon Judson, "Erosion of the Land or What°  s Happening to Our Continents", "American Scientist", vol. 56),  zatím co Karl Turekian odhaduje, že pevniny se snižují o 6 cm za  tisíc let. (Karl K.Turekian, "Oceans", 1976). Tyto veličiny jsou  tak malé, že člověk za celý svůj život není schopen pozorovat  viditelnou změnu na tvaru země... Toto ovšem představuje problém,  pakliže Země je tak stará, jak se běžně věří. Judson poznamenává: Ať už používáme rychlost eroze, která převládala před nebo po  příchodu Člověka, naše výpočty představují otázku, jak to že naše  kontinenty přežily. Pakliže akceptujeme rychlost tvoření  sedimentu jako 1010 ročně, potom kontinenty byly snižovány  rychlostí 2.4 cm. ročně. Při této rychlosti by se oceánské bazény  s obsahem 1.37x 108 naplnily za 340 milionů let. Geologické záznamy ukazují na to, že se to nikdy v minulosti  nestalo, a není důvod věřit, že se to stane v budoucnosti. Kromě  toho, při dnešní rychlosti eroze, kontinenty, které mají průměr  875 metrů elevace by byly srovnané na mořskou úroveň přibližně  v 34 milionech let. Proto uvažujeme, že kontinenty byly vždy  dostatečně vysoké aby zásobovaly oceány sedimentem. (S.Judson,  "Oceans")....           Judsonovy odhady 340 milionů let jsou méně, než jedna  desetina odhadovaného stáří země. Přesto jeho výpočty, založené  na dnešním pozorování, ukazují na to že by oceánské basény byly  zaplněné alespoň desetkrát při dnešní rychlosti usazování. Jeho  data dále ukazují , že kontinenty by za 34 milionů let  neexistovaly. Bohužel, navzdory opačným důkazům, Judson dochází  k závěru, že kontinenty byly stále dostatečně vysoké, aby mohly  dodávat oceánu sedimenty. Turekian poznamenává: Odpovídající rychlost snižování kontinentů erozí, pakliže  žádný proces nevyvolá opětnou elevaci (jak se musí dít) je 6 cm  za tisíc let. Jelikož průměrná elevace kontinentů je 800 metrů,  vyžadovalo by to 13 milionů let než by se kontinenty vyrovnaly  s hladinou moře. Máme geologickou evidenci pro zemi a hory pro  miliardy let a tak přicházíme k závěru, že kontinenty jsou  obnovovány horotvorným procesem a pozdvižením kontinentů  dostatečně rychle, aby se vyrovnaly s rychlostí eroze.(Turekian). Dott a Batten poznamenávají: Některé procesy obnovování zemské kůry jsou nevyhnutelné.  Jinak by kontinenty byly erodovány trvale na úroveň mořské  hladiny.... Dnešní rychlostí eroze by na to stačilo 10-20 milionů  let.(R.H.Dott and Roger L.Batten, "Evolution of the Earth" 1971).          Člověk marně hledá u těchto odborníků nějaké vysvětlení, jak  vzniká tato kontinentální elevace. Nikdo z nich neuvádí nějakou  experimentální evidenci, která by svědčila o oprávnění jejich  víry v neustálý proces obnovování. Každý jejich závěr je založený  na důvěře že Země je mnohem starší, než rychlost eroze dovoluje.  A tato víra je založena na důvěře v datovací metody které, jak  jsme již ukázali, nejsou v žádném případě přesvědčivé. Závěr  který z toho vyplývá je: Pakliže metody datování nám neukazují  pravé stáří Země, potom rychlost eroze značně omezuje její stáří.              

NEJSOU PROBLÉMY S GALACTICKÝMI SKUPINAMI?             

Studie galaktických skupin ukazuje na další problém "starého"  vesmíru. Právě tak, jako hvězdy jsou ve skupinách, které nazýváme  galaxiemi, galaxie se také nalézají v určitých skupinách. Studie  těchto galaktických skupin odhalují zřejmý nedostatek přitažlivé  síly, která by je mohla držet pohromadě po delší dobu. (Harold S.  Slusher, "Age of the Cosmos", 1980). Astronom je schopný  odhadnout hmotnost galaxie, protože hmotnost je spojená  s jasností galaxie. Jakmile byla vypočítána hmotnost všech  galaxií v určité skupině, dá se vypočítat gravitační síla, která  skupinu galaxií drží pohromadě.     Další stupeň ve studiu skupiny galaxií, je vypočítat  relativní rychlosti, ve vztahu jedné k druhé. Toho lze dosáhnout  proto že světlo vyzařované hvězdami v galaxii nám prozradí, jakou  rychlostí se galaxie pohybuje. Jakmile známe tyto dvě veličiny  - přibližná gravitační síla a rychlost - můžeme je porovnat  a zjistit, zda je tam dostatečná přitažlivá síla, která by  galaxie držela ve skupině. Překvapující výsledek: Nezdá se být  dostatečná hmotnost v galaktických shlucích, která by překonala  rychlost galaxií. Pakliže kalkulovaná hmotnost galaxií je  přibližně pravdivá, potom galaxie by už měly být dávno rozptýlené  a jejich shluky by neměly existovat....         Jedním z příkladů "chybějící masy" je vidět ve studii Coma  Cluster. Aby tento shluk galaxií byl stabilní po údajnou dobu  deseti miliard let, musel by mít sedmkrát více masy než má.  (Harold S.Slusher, "Age of the Cosmos", 1980). Ten ohromný shluk  galaxií, Virgo, obsahuje nejméně 1000 galaxií. A přes to mu  schází 98% hmoty potřebné k udržení shluku pohromadě! Jinými  slovy: Pakliže jsou tyto shluky galaxií staré miliardy let, jak  to že ještě existují? 

JSOU SPIRÁLNÍ GALAXIE MLADÉ?              

Velká část podpory pro teorie starého vesmíru, přichází  z pozorovaného pohybu galaxií. Zřejmě: Čím dále jsou, tím  rychleji se pohybují. Po celém vesmíru se galaxie od nás  vzdalují. Kalkulace ukazují, že by všechny galaxie byly pohromadě  v jednom časovém bodu asi tak 10 - 15 miliard let v minulosti,  pakliže kdy pohromadě byly. Bylo to v té době - vědci tvrdí - kdy  nastal Velký Třesk, který poslal veškerou hmotu od původního  středu. Toto je obvyklé vysvětlení pro galaxie.         Na tomto obrazu je jedna chyba: Galaxie se zdají být mladé.  Téměř každý viděl fotografie některých nádherných spirálových  galaxií. A právě ta spirálová struktura ukazuje, že galaxie musí  být mnohem mladší, než odhadnutých 10 miliard let vesmíru. Jak  hvězdy obíhají kolem centra galaxie, hvězdy které jsou blíže ke  středu se otáčejí rychleji než hvězdy vzdálenější. Na příklad  hvězda, která je 8 tisíc světelných let od galactického centra se  otočí 2.8x rychleji, než hvězda vzdálená 16 tisíc světelných let.  Právě tak hvězda vzdálená 16 tisíc světelných let se otáčí 2.8x  rychleji nežli hvězda vzdálená 32 tisíc světelných let od středu  galaxie.             Tudíž: V  čase kdy nejvzdálenější hvězda galaxie dokončila  jedno otočení, hvězda která je středu nejblíže, se otočila téměř  osmkrát. Výsledek těchto různých rotačních rychlostí je že se  spirálová ramena ovinou kolem galaktického centra a přestanou být  viditelná... Pakliže Mléčná Dráha - naše galaxie - je 4.5 miliard  let stará, stejný věk jaký je akceptovaný pro Zemi, potom by  Slunce vykonalo dvacet otáček kolem galaxie při 200 milionech let  za jednu otáčku. Hvězda ve spirálním ramenu v poloviční  vzdálenosti od centra než jsme my, by vykonala téměř 62 otáček  kolem galaxie. Spirály v naší galaxii by proto už neměly být  viditelné. Přesto jsou. To stejné je pravdou o jiných vzdálených  galaxiích. V této době historie vesmíru - předpokládáme li že  odhady pro starý vesmír jsou správné - spirály už by neměly  existovat. Ta skutečnost, že existují poukazuje na to, že vesmír  je mnohem, mnohem mladší... (Harold S. Slusher, "Age of the  Cosmos", 1980). 

EXISTUJÍ ROZPORY V HISTORII PŮVODU ŽIVOTA?             

Ve Středověku otázka, jak život vzniknul, nedělala problém.  Každý věděl, že na počátku Bůh stvořil veškerý život. Ovšem lidé  také "věděli" že život počal spontánně z neživé hmoty. Červi z  hnijícího masa, žáby ze stojící vody, žížaly z hnoje, myši  z teplé vlhké zeminy, hmyz z ranní rosy... Víra ve spontánní  vznik převládala od doby Aristotela až do poloviny devatenáctého  století.       První výzva tomuto názoru přišla v roce 1668, když italský  lékař Francesco Redi, udělal jednoduchý experiment, který dokázal  že červi nejsou spontánním produktem rozpadajícího se masa. Redi  vložil kus masa do skleněné nádoby a přikryl mušelínem. Přesto že  maso hnilo, žádný červ se neukázal. Rediho závěr byl: Masou pouze  opatřovalo prostředí pro vývoj červů...       Ale i přes tento důkaz se Redi odmítl vzdát spontánního  tvoření úplně. I nadále věřil ve spontánní tvoření střevních  a dřevních červů.... Přibližně v tom stejném čase holandský  vědec, Anton Van Leeuvenhoek objevil svět bakterií a inspiroval  další vědce, aby si zhotovili mikroskopy a pustili se do hledání  bakterií. Tyto malé rostliny a živočichové se nacházeli všude. Ve  skutečnosti právě tento objev posílil víru ve spontánní tvoření.  Bylo jednoduché pozorovat spontánní generaci, protože když byla  nějaká substance schopná rozpadu umístěna na teplé místo,  bakterie se objevily tam, kde před tím nebyly.           Leeuvenhoek a jeho stoupenci s tímto nesouhlasili a proto  jeden z nich, Louis Joblot, vařil vývar ze sena patnáct minut  a nalil do dvou nádob. Jednu nechal otevřenou, druhou před  vychladnutím zapečetil. Tento experiment měl dokázat, že se  bakterie dostaly do nádoby ze vzduchu. Zapečetěná nádoba neměla  žádné bakterie, zatím co v otevřené se jen hemžily. Přesto  Joblotův pokus svět nepřesvědčil...         Zajímavý spor vzniknul na konci osmnáctého století mezi J.T.  Needhamem skotským pastorem a Abbe Spallanzanim, italským vědcem.  Oba dva provedli stejný pokus jako Joblot, ale došli každý  k jinému výsledku, co se spontánního tvoření týkalo. Needham byl  vitalista. Vitalisté věřili, že hmota obsahovala v sobě nějakou  životní sílu či princip, který způsobuje spontánní tvoření.  Needham provedl experimenty při kterých udělal vývary z masa  a zapečetil je. Po několika dnech se objevily bakterie. Tyto experimenty, jak  tvrdil, dokazovaly možnost spontánního tvoření. Spallanzani věřil  že vzduch nesl mikro-organismy a provedl experimenty, kde se  žádné bakterie neobjevily. Kromě toho obvinil Needhama, že svůj  vývar sterilizoval nedostatečně. Proto prý jeho experimenty  dopadly tak, jak dopadly. Needham, na druhé straně obvinil  Spallanzaniho, že přílišnou teplotou zničil vitální sílu ve  vývaru a popřel, že nedostatečně zahřál svůj experiment. J.H Rush  komentoval jejich spor takto: "Trend tohoto sporu je podivný.  Nádherně znázorňuje tendenci věřit tomu, čemu věřit chceme".            Tento spor nemohl být vyřešen proto, že výsledky byly velmi  nekonsistentní. V 1859, v roce ve kterém Charles Darwin vydal  svou knihu "O Původu Druhů", F.Pouchet publikoval svou 700  stránkovou knihu, kde obhajoval princip vitality a spontánní  tvoření. V důsledku toho vypsala Francouzská Akademie Věd odměnu  tomu, kdo předvede experiment, který by s konečnou platností  tento spor vyřešil...         O tři léta později, v r. 1862, Louis Pasteur dokonalými  pokusy prokázal, že mikro-organismy žijí ve vzduchu - názor,  kterému se Pouchet vysmíval. Pasteur dokázal, že pokud se  podařilo izolovat vývar od vzduchu, žádný mikro-organismus se  v láhvi neobjevil. George Wald mluví o pádu teorie spontánního  tvoření: Vyprávíme tuto událost studentům biologie, jako kdyby  ukazovala vítězství rozumu nad mysticismem. Ve skutečnosti je to  téměř naopak. Rozumné bylo věřit ve spontánní tvoření; jedinou  alternativou byl singulární akt nadpřirozeného stvoření. Třetí  možnost není. Z tohoto důvodu vědci věřili ve spontánní tvoření  jako filosofickou nutnost. Je výrazem filosofické chudoby naší  doby, že tato nutnost není již více ceněna. Většina moderních  biologů se zadostiučiněním přijmula pád spontánnosti tvoření ale  přesto nejsou ochotní přijmout nadpřirozené stvoření....          A tak končí povídka o pověrčivém názoru na spontánní tvoření.  Skončila opravdu? Ve skutečnosti neskončila protože filosoficky  ti, kteří nechtějí přijmout ideu že Bůh stvořil svět, jsou nuceni  vysvětlit fakt života bez Něj. A proto moderní víra ve spontánní  tvoření na sebe vzalo novou formu. A.I.Oparin, ruský biochemik,  který zastával teorii chemického původu života řekl: Podrobné  zkoumání experimentálních důkazů ale odhaluje, že nám neříká  zcela nic o nemožnosti tvoření života v jiné epoše, za jiných  podmínek...(Oparin, "Origins of Life")...         A tak, místo aby zničil víru ve spontánní tvoření, Pasteur  pouze zatlačil celý problém k bodu, kde ani jedna strana není  schopná popřít tu druhou - alespoň ne definitivně. To také  připomíná to, co řekl Rush: "Znázorňuje to nádherně tendenci  věřit tomu, čemu věřit chceme"..         Ale i když není možné, aby jedna strana popřela názor té  druhé strany, uvidíme jak nepravděpodobný je náhodný vznik  života, jak jej navrhuje Oparin a ostatní. Poznáme dále, že není  dostatek času pro mechanický původ života. Ani neexistuje  konklusivní důkaz toho, že se život vyvinul postulovanou cestou,  nebo že podmínky které jsou postulované kdy existovaly.         

JE DOSTATEK ČASU? 

Jestliže je pravdivý mechanický pohled na život, potom se  původ života dá vysvětlit pouze náhodnou formací amino kyselin  k vytvoření proteinů. Ovšem, náhodná formace i toho nejmenšího  užitečného proteinu by byla velmi vzácná událost. A proto je  zapotřebí velkého množství času k vylepšení možnosti že užitečné  proteiny se vytvořily. Známe povídku o opičkách, které - jen tak  si klepou nesmysly na psacím stroji a nakonec napíší Gibbonův  "Rozpad a Pád Římského Impéria, pakliže budou klepat dostatečně  dlouho. Nezdá se, že by se někdo zeptal: 

JAK DLOUHO MUSÍ PSÁT?  

Typické prohlášení v tomto druhu literatury je: "A tak, když máme amino kyseliny, potom získáme proteiny.  Máme li proteiny, jsme na cestě k životu. Připustíme li triliony  trilionů možností chemických kombinací, dejme tomu pár milionů  let aby se to mohlo odehrát a všechny součástky života by se  objevily. Jakmile se toto stalo, když cihly a kameny pro stavbu  byly hotové, potom to všechno potřebovalo už jen pár milionů let  navíc, aby se to dalo dohromady... (C.D.Sirnak, " Trilobites,  Dinosaurus and Man", 1966).           Dnešní, nejvíce přijímané odhady pro stáří vesmíru je deset  miliard let (Frank Wilczek, "The Cosmic Assymetry Between Matter  and Antimatter", 1980), zatím co země je odhadována na 4.5  miliard let. Máme dostatek času k vytvoření užitečných  proteinových kombinací? V případě inzulínu Asimov odhaduje, že  existuje 8x1027 různých možných kombionací proteinu podobnému  insulínu. Aby jsme se nedohadovali: Řekněme že každou vteřinu,  kterou vesmír existoval, vyprodukovala se jiná kombinace insulínu  podobného proteinu. Po deseti miliardách let bychom dosáhli asi  tak 3x1017 let, neboli jednu deseti-miliardtinu ze všech možných  kombinací insulínu.          Abychom si byli jistí, že právě ta kombinace,  kterou používá tělo je vyprodukovaná, musíme si počkat dalších  deset miliard krát delší čas než je dnešní odhadované stáří  vesmíru. Jinými slovy: Potřebovali bychom sto quintillionů let  (1 quintillion = 1017) navíc, aby se všechny kombinace udály..........           V případě hemoglobínu, šance na formaci života, je ještě méně  pravděpodobná. Asimov odhaduje 135165 jako počet všech kombinací  hemoglobínu. (Isaac Asimov, "The Genetic Code", 1962). A opět:  Pouze omezený počet kombinací jsou užitečné. Tentokrát  předpokládejme že 10100 různých kombinací se produkuje každou  vteřinu věku vesmíru. Vlastně to by bylo nemožné, protože totální  počet atomů v pozorovnatelném vesmíru (C.W.Davis,"Dirac Completes  His Theory of Large Numbers", 1979), je pouze 1078. A tak naše  "továrna na hemoglobín" by konzumovala 10 sextilionů vesmírů  každou vteřinu jen aby udržovala rychlost produkce. (Sextilion je  1021!!)..           Takové příklady nejsou těžko k dostání. Nerpotřebujete mnoho  představivosti či inteligence si uvědomit, jak nepravděpodobná je  šance formace nejménšího známého viru. DNA se skládá ze čtyřech  menších sloučenin, které jsou sestaveny ve formě žebříku. V tom  nejmenším viru který známe, má DNA pouze 5000 těchto malých  sloučenin - 2500 na jedné straně žebříku. (Lawrence Lessing,  "DNA: At the Core of the Life Itself. Zde máme přibližně 101505  kombinací!! A tak se zdá, že nebylo dost dost času ve vesmíru,  aby bylo možno vysvětlit náhodná formace života....         

EXISTUJÍ PRAVDĚPODOBNOSTI PROTI NÁHODNÉ FORMACI VELKÝCH                             
BIOLOGICKÝCH MOLEKUL?           

 Jeden z nejobtížnějších problémů kterým čelí zastánci  přirozeného původu života je že všechny šance jsou proti formaci  i těch nejmenších, jednoduchých organických molekul. Jeden  z hormonů, vasopressin, je jednoduchý protein - jednoduchý ,  pokud se proteinů týká... Vasopressin, vyprodukovaný v hypofýze,  kontroluje ztrátu vody v těle tím, že reguluje činnost ledvin.  Kromě toho zvyšuje tlak krve. Chemicky se vasopressin skládá  z osmi amino kyselin. Tyto jsou - v pořadí podél molekuly:  Glysinamide, arginine, proline, cystine, asparagine, glutamine,  phenylalanine a tyrosine. Pořadí, ve kterém tyto amini kyseliny  jsou je kritické pro správnou funkci hormonu.I jen jedno  přehození v pořadí zničí správnou funkci.              Kdybychom měli dát tyto kyseliny do klobouku a vytahovat je  jednu za druhou, abychom vyprodukovali vasopressin, potřebujeme  40 320 pokusů. Je to jednoduché: Když vytáhnete první, je osm  možností. Po druhé je možností sedm a.t.d. Počet možností se  dramaticky zvětšuje, jak se protein molekuly stává větším. Izák  Asimov odhaduje 30 amino-acid-protein insulin má 8 octilionů  různých možností. (Octillion = 1048)). ....         Asimov dále odhaduje, že počet možných kombinací pro 140  amino acidního proteinu, jako hemoglobín je 135165. Toto je větší  číslo, než je počet všech atomů ve vesmíru! Ze všech těchto  možností může tělo použít jen jednu. Asimov usuzuje: Ze 40320  možných kombinací si tělo vybírá pouze jednu z osmi octillionů  možných kombinací; pro jeden z insulinových polypeptidů si tělo  vybere pouze jeden. Otázkou není, kde tělo nalezne tu rozličnost  kterou potřebuje, ale jak tuto rozlišnost kontroluje a udržuje ji  v určité hranici....                  

 MECHANICKÝ, NEBO MATERIALISTICKÝ VESMÍR?           

Kvůli problémům ve spoléhání se pouze na náhodu ve vzniku života, mnoho vědců tento mechanický původ odmítlo ve prospěch  pohledu materialistického. Mechanická teorie se spoléhá pouze na  čistou náhodu, kdežto materialista věří, že vznik evoluce je  nevyhnutelný kdekoliv ve vesmíru, jsou li vhodné podmínky. To je  proto že materialista věří, že existují určité zákony či  vlastnosti spojené s hmotou, které překonají problémy příznačné  pro náhodu. A.I.Oparin, když hovoří o problémech náhody, říká: "Všechny tyto obtíže ovšem zmizí, když jednou pro vždy  odmítneme mechanické pojetí a přijmeme koncepci, že ty  nejjednodušší organismy počaly postupně dlouhým evolučním  procesem z organické substance a že představují pouze definitivní  mezníky, podél všeobecné historické cesty vývoje hmoty". (Oparin,  "Origin of Life", 1965). Oparin pokračuje: "Je zcela nemyslitelné, že by takové složité struktury jako  organismus se mohly vytvořit spontánně z kysličníku uhličitého,  vody kyslíku dusíku a minerálních solí. Generaci živých struktur  musel nevyhnutelně předcházet primární vývoj na zemském povrchu  toho organického materiálu, ze který jsou organismy vytvořeny.  (tamtéž).           Pohled Oparina (a i mnoha dalších) je, že život z ne-života  povstane kdykoliv a kdekoliv, vytvoří li se vhodné podmínky. Je  to zcela nevyhnutelné, protože - z tohoto pohledu - existují  zákony hmoty které způsobí, aby se život vytvořil. Ty primární  chemikálie na cestě k životu jsou ovládány zákonem atomů. Jak se  složitější chemikálie vytvoří a spojí se do větší struktury, jiné  zákony (pro větší struktury) přebírají ten proces. Právě tak jako  atom je základním stavebním kamenem molekuly, a molekule základní  jednotkou pro buňku, buňka je základní jednotkou pro organismus.           Podle materialistického pohledu, na rozdíl od pohledu  mechanického, tyto různé stupně organizace jsou podřízeny různým  zákonům. Tyto různé zákony nevyhnutelně "vedou" hmotu z neživého  stavu do stavu živého - pakliže jsou k tomu správné podmínky.  Tento pohled lze vidět v tom, co říká Oparin: Tento krátký přehled má v úmyslu ukázat graduální vývoj  organických látek a způsob, jakým byly stále nové kvality  podřízené zákonům vyššího řádu překryté - krok za krokem -  nejprve základními vlastnostmi hmoty. Z počátku existovaly  jednoduché roztoky organického materiálu, jejichž chování bylo  ovládáno vlastnostmi jejich jednotlivých atomů a uspořádáním  těchto v molekulární struktuře. Ale postupně - jako výsledek  růstu a větší složitosti těchto molekul, nové vlastnosti se  objevují a nový koloidní chemický řád překryl tyto více  jednoduché organické chemické reakce. Tyto nové vlastnosti byly  určeny prostorovým uspořádáním a vzájemnými vztahy molekul. Ani tato konfigurace organické hmoty nebyla dostatečná, aby  dala vznik prvotnímu životu. Pro toto, celý ten koloido-chemický  systém v procesu vývoje musel nabýt vlastnosti vyššího řádu,  který by dovolil si osvojit příští a pokročilejší fázi organizace  hmoty. V tomto procesu už se počala projevovat biologická  spořádanost... Soutěživá rychlost růstu, boj o existenci  a nakonec přirozený výběr rozhodl takovou formu hmotné  organizace, která je charakteristická živým tvorům současné  doby...        Tento materialistický pohled je vždy vyjádřen pomocí analogie,  nikdy analyticky! Dokonce i - jakoby matematický přístup  F.Blooma, je stále jen matematika pomocí analogie. (H.F.Bloom,  "Time°s Arrow and Evolution", 1968). Dělá se analogie mezi atomy,  molekuly, buňkami, organismy a kulturami s různou úrovní  vlastností každého stádia. Ovšem přesná forma těchto "zákonů"  není nikde vysvětlena. Nedostatek analýzy formy těchto zákonů,  o kterých se věří že ovládají evoluci hmoty od atomů po člověka  činí experimentální ověření či popření nemožné...             Když je nám řečeno, že energie se rovná hmota krát rychlost  světla na druhou (E=mc2), můžeme si zajít do laboratoře a buď  dokázat nebo vyvrátit toto tvrzení. Na druhé straně, když vám  někdo řekne že existují zákony hmoty, které vedou k evoluci  člověka (či něčeho jiného), jak si to ověříte? Nemůžete! A proto  pozice materialisty je pouze filosofická a ne vědecká teorie.  Materialista postuluje určité vlastnosti hmoty, které se nedají  pozorovat a proto musí být přijaty či odmítnuty vírou - ne na  bázi důkazů či logiky...                 

JAK STARÁ JE ATMOSFÉRA?          

Základní požadavek chemické evoluce života je: V okamžiku kdy  určitá chemická substance je vytvořena, musí být zachována do  doby, než se vytvoří další nezbytné chemikálie, které se s tou  předešlou spojí. Když se toto stalo, vědci věří, potom se  objevila první forma života. Je možné pozorovat formaci života  chemickým vývojem dnes? Vědci říkají ne. Dva faktory tomu dnes  zabraňují. Za prvé: Kdyby se dnes - náhodou vytvořily složité  chemické látky, je pravděpodobné, že by byly pozřeny nějakým  mikroskopickým tvorem či rostlinou. Druhé nebezpečí pro chemickou  evoluci dnes je kyslík v atmosféře. Právě tak jako kus železa  zrezaví (oxiduje), zůstane-li bez ochrany v naší atmosféře,  složité chemické počátky života také oxidují, jsou li ponechány  bez ochrany. Oxidace těchto chemikálií je rozpouští a dělá je  neužitnými pro další vývoj života.            A proto: Pakliže život na Zemi vznikl náhodou, tyto dvě  zábrany zde nesměly být. Jelikož žádný život neexistoval, když se  první formy života počaly ukazovat, chemikálie byly v bezpečí,  pokud se bakterií a rostlin týče. Nebyl tam nikdo, kdo by se  jimi živil. Ovšem kyslík je něco zcela jiného! Pokud byl  v atmosféře kyslík, evoluce byla vyloučena. Toto je primární  "důkaz" toho, že tehdejší atmosféra musela být odlišná. Ale  člověk nejdříve musí předpokládat že se evoluce stala před tím  než dojde k přesvědčení, že zemská atmosféra neměla kyslík... Jak  už jsme viděli, pakliže ranná atmosféra měla volný kyslík, žádná  evoluce nastat nemohla. Ale to nám neříká, co v minulé atmosféře  bylo. J.H.Rush nám říká, jak se zjišťuje kompozice ranné  atmosféry. Říká: Právě tak jako jiné otázky o počátku země, formace její  atmosféry je ovlivněna a zabarvená tou teorií, kterou jste si  zvolili pro původ sluneční soustavy. Ale každá seriózní teorie  musí zahrnovat podmínky, které vedly k akumulaci atmosféry plynu  kolem kterékoliv planety dostatečně veliké, aby si jej udržela.  Ovšem jaké plyny byly přítomné a v jakém poměru, jsou otázky pro  informovanou spekulaci spíše než opravdovou jistotu. (J.H.Rush,  "The Dawn of Life", 1957).         William Rubey, ve své klasické úvaze "Development of the  Hydrosphere and Atmosfere, with Special Reference to Probable  Composition of the Early Atmosfere", uvádí několik důvodů pro  svou víru v kompozici ranné atmosféry. Zatím co čtete jeho  důvody, uvědomte si, že jsou vázány na jeho dřívější domněnku  o vzniku života nebo sluneční soustavy. Rubey říká: Důvodů, které vedly tyto autory uvažovat o metanu či čpavku  a nebo obou, jako hlavní části ranné atmosféry je několik, ale  mohou zahrnovat jedno nebo více z následujícího: Za prvé víme, že  vodík a hélium existují ve větším množství než ostatní prvky.  Pakliže byl vodík kdysi velmi bohatě obsažený v atmosféře Země,  potom metan a čpavek by převládaly spíše, než kysličník uhličitý  a dusík. Druhá úvaha je skutečnost, že metan a čpavek jsou  nejčastější plyny v atmosférách hlavních planet.... Za třetí:  hypotézy Oparina (1938) a Horowitze (1945), jsou velmi přitažlivé  pro vědce mnoha oborů. To navrhuje že nežli se ozón stal  významnou složkou zemské atmosféry, složité organické sloučeniny  byly spojeny fotochemickými procesy; že většina primitivních  forem života takto vznikla, a že tyto první samo rozmnožovací  molekuly se vyvinuly do více specializovaných organismů. Tato  hypotéza se zdá potřebovat redukční atmosféru... Nakonec se  Millerovi (1953) podařilo spojení dvou amino kyselin tím že  vytvořil elektrický náboj (něco jako blesk v přírodě) skrz směs  vodních par, metanu, čpavku a vodíku. (Rubey).               Povšimněte si dvou úvah, ve kterých Rubey předpokládá, že  Země byla stvořena tak jako slunce a hlavní hvězdy. Pakliže ale  Zemi stvořil Bůh, toto může být vadný předpoklad, který by vedl k  nesprávným závěrům. Další dva pohledy předpokládají, že život se  vyvinul z neživých chemikálií, a že se tak stalo cestou, která  byla podobná Millerovým experimentům.            A opět: Pakliže Bůh je  původcem života, potom Millerovy experimenty neznamenají zhola  nic a celý předpoklad evoluce je falešný. Proto vidíme, že  složení ranné atmosféry, které je tak kritické pro původ života,  nemůže být dokázáno jak se navrhuje. Ve skutečnosti povětšinou to  předpokládané složení ranné atmosféry se zdálo být určené tím, co  bylo nutné pro vznik evoluce....      

ODPORUJE EVOLUCE DRUHÉMU ZÁKONU TERMODYNAMIKY?

"Není zapotřebí vysvětlovat původ života v pojmech zázraků či  nadpřirozené síly. Život vzniká automaticky, kdykoliv jsou  správné podmínky. Nejenom že se život objeví, také se udrží  a vyvine dál..."(Harold Shapely, "Science Newsletter", 1965)...  "Svým vlastním způsobem, hmota uposlechla již od počátku ten  veliký zákon biologie, který musíme čas od času připomenout:  Zákon komplexifikace".. (Tielhard de Chardin, "The Phenomenon of  Man", 1959).           Taková prohlášení jsou velmi častá, když se hovoří o vzniku  života. Jediné na co se musí čekat, jsou vhodné podmínky a život  se objeví. Lehkost, s jakou jsou taková prohlášení vyslovována,  zakrývá potíže na které člověk narazí, když zkoumá fyziku původu  života. Oba výše uvedení, jeden vědec, druhý slavný filosof,  ignorují druhý zákon termodynamiky....           Toto je fyzický zákon, který ovládá KAŽDOU chemickou  i biologickou interakci, která byla kdy zkoumána. V zásadě tento  zákon prohlašuje, že všechno má sestupnou tendenci. Hodiny se  zastaví, natahovací hračky se přestanou pohybovat, kameny padají  s útesů dolů - nikdy nahoru. Ve skutečnosti, celý vesmír se  zastavuje. Fyzikové nám říkají, že nakonec celý vesmír bude  chladný, beze světla, bez pohybu či tepla.            Druhý zákon termodynamiky se dá prohlásit následovně: v  každém systému - otevřeném či zavřeném existuje tendence která  vede k rozpadu tohoto systému z pořádku na chaos. Tato tendence  může být suspendována či zvrácena pouze vnějším zdrojem energie  řízené informačním programem a transformované skrze mechanismus  potrava-akumulace-přeměna do specifické práce potřebné k výstavbě  složité struktury toho systému........           Jiný způsob jak vysvětlit druhý zákon termodynamiky je  poukázat na fakt, že všechno má nakonec tendenci se rozpadnout.  Domy chátrají, hračky se rozbijí. Určité chemikálie se spontánně rozloží. Dokonce i diamant v nádherném prstenu se  pomalu změní na černý uhlík, protože diamant není nic jiného,  nežli zvláštní forma uhlíku.       Co to všechno má společného s původem života? No, pakliže  tendence všech chemikálií je rozpadat se, namísto budovat se do  vyšších struktur, potom teorie o chemické evoluci života má vážné  trhliny a výše uvedená prohlášení jsou falešná. Druhý zákon  termodynamiky je zákon simplifikace a jeho dílo bylo pozorováno  každou laboratoří světa. Tento zákon je pravým opakem  Chardin-ova "zákona komplexifikace".          Vědci neustále hovoří o tom, jak nepravděpodobný původ života  je - a pak prohlásí, že "dáme li tomu dostatečné množství času",  nepravděpodobné se stane pravděpodobným a život vznikne... Avšak  druhý zákon termodynamiky ukazuje, že to není pravda. Každá  částečka, podle druhého zákona, vykazuje konečnou možnost vzniku,  ale také se vykazuje konečnou pravděpodobností rozpadu. (George  Wald, "The Origin of Life", 1954). Velmi málo se hovoří  o pravděpodobnosti rozpadu chemikálií, formovaných evolucí.  George Wald píše: V drtivé většině procesů která nás zajímají,je šipka vah  nakloněná neporovnatelně na stranu rozpadu. To znamená že  spontánní rozpad je mnohem pravděpodobnější a pokračuje mnohem  rychleji, než spontánní syntéza...         To znamená, že v době když se chemikálie "vyvíjely" v život,  ty dlouhé biologické sloučeniny už syntetizované, byly mnohem  blíže k rozpadu než k formaci. Jak se mohly akumulovat tak, aby  vznikla první buňka? Arthur Eddington poznamenal: "Pakliže vaše teorie bude shledána v rozporu s druhým zákonem  termodynamiky, nedělejte si žádnou naději; jediným výsledkem bude  zhroucení v hlubokém ponížení".. (Arthur Eddington, "The Nature  of the Physical World", 1930)....         Běžný přístup, který kdekdo používá aby unikl druhému zákonu  termodynamiky je prohlášení, že druhý zákon zde nelze aplikovat,  protože Země je "otevřeným" systémem. Termodynamika byla vyvinuta  použitím chemických a mechanických systémů, kterým bylo zabráněno  ať už získat či ztratit energii nebo hmotu ve vnějším světě  (prostoru). Země stále přijímá energii ze slunce a proto, jak se  tvrdí, chemická evoluce mohla vzniknout. "Time" magazín,  v kritice názoru kreacionisty na druhý zákon píše: V roce 1977 Ilja Prigogine, v Rusku narozený vědec při "Free  University of Brussels" obdržel Nobelovu Cenu v chemii za to že  dokázal, že druhý zákon termodynamiky neplatí v "otevřených"  systémech, jako živí tvorové, protože žijící organismy mohou  získat novou energii. Rostliny rostou zdravě tím, že do sebe  přijímají sluneční světlo, i když slunce, zdroj energie sluneční  soustavy, pomalu dohořívá...(Ilja Prigogine, Gregoire Nicolis &  Agnes Babloyants," Thermodynamics of Evolution", 1972).           Prigoginova teorie se dá aplikovat pouze na živé systémy, jak  je známe dnes. Fotosyntéza je proces, kterým rostlina zachytí  energii ze slunce a uloží ji ve formě chemických spojů. Když  rostlinu sníme, naše tělo využívá tuto energii k růstu a k  udržování naší tělesnou strukturu. Chloroplast je motor, který  chytí a usměrní sluneční energii správným směrem. Takovou funkcí  je motor v autě.            Když ale hovoříme o chemickém vzniku života, máme na mysli  dobu, kdy ještě chloroplast neexistoval - před tím, než počal  existovat motor který zachycuje, ukládá a řídí energii směrem  k výrobě komplexních struktur. Nezáleží na tom, zda je Země  "otevřeným" či "uzavřeným" systémem, jelikož bez stroje, který by  energii usměrnil, chemická evoluce nemůže používat sluneční  energii!           A tak co se chemikálií týká, mohou být právě tak v uzavřeném  systému obklopeny sluneční energií, bez prostředků ji využít. Je  to jako být na prámu v širém oceánu, bez pitné vody. Voda je  kolem dokola, ale ani kapky k pití. Jak poznamenává George Wald: Co tady chceme, je syntetizovat organické molekuly bez  takového stroje. Věřím, že to je ten nejtěžší problém, který před  námi leží - nejslabší článek řetězu. Nepovažuji to za  katastrofické, ale potřebuje to jevy a síly, které - jsou zatím  málo pochopené a druhé, které jsme ještě neobjevili".... Dokonce i v "otevřeném" systému Prigogin má reservace  k původu života. Píše: Podstatou je, že v ne-izolovaném systému existuje možnost  formace spořádaných nízko-entropních struktur při dostatečně  nízké teplotě. Tento seřaďovací princip je odpovědný za vznik  uspořádaných struktur jako krystaly právě tak, jako za zjev  fázových změn. Bohužel, tento princip nemůže vysvětlit formace biologických  struktur. Pravděpodobnost že při normální teplotě se shromáždí  makroskopický počet molekul, aby dal růst strukturám vyššího řádu  a koordinaci funkcí, které charakterizují živý organismus - je  strašně malá. Idea spontánní geneze života do jeho dnešní formy,  je tudíž vysoce nepravděpodobná dokonce i na škále miliard let  během kterých se před-biotická evoluce udála...            Vše, co Prigogin řekl, byla naděje že jeho studie jednou  povedou k vyřešení problému původu života z ne-života. Přiznal  ovšem, že jsme ještě velmi daleko od takové odpovědi. Prigogin  ukázal, že v určitých tekutých systémech vysoce "dissipative"  (neurčitého původu) prostředí, by mohly vytvořit určitý druh  "struktury" někde na okraji tohoto prostředí. Ovšem toto je známo  a v žádném případě to nedokazuje, že by živý systém mohl  vzniknout ze systému ne-živého pouze tím, že jej umístíme do  rychle se rozpadajícího energetického prostředí.      Řešení skutečného konfliktu mezi evolucí a druhým zákonem  termodynamiky (jak v otevřeném, tak i zavřeném systému), není  nikde v dohledu. Ale i kdyby byl - někdy v budoucnosti vyřešen,  evoluční model nebude nikdy tak dobrý, jako model kreační. To  znamená - při nejlepším, evoluční model bude schopný "vysvětlit"  druhý zákon termodynamiky v kontextu evoluce, ale model kreační  jej předpovídá!!   

JE  DNA  STABILNÍ?             

Studenti se stále učí, jak malé změny v DNA se v organismu  akumulují a jak tyto změny postupně mění organismus. Toto je  surovina evoluce. Pakliže máme věřit radioaktivním věkům, potom  DNA se měnila poměrně rychle, aby mohla změnit rybu v člověka za  600 milionů let. Může to znít podivně, ale pakliže evoluční  teorie je pravdivá, potom náš pra.. pra.. pra.. ? pradědeček, měl  na těle šupiny.. Podle toho se zřejmě DNA molekuly musí měnit  velmi rychle - ale proč některá zvířata zůstala beze změn? To by  zase znamenalo, že DNA není nakloněna rychlým změnám, dokonce ani  za velmi dlouhou dobu....             Když se díváme na tyto "živé zkameněliny", bude nám citováno  radioaktivní stáří, i když autoři se nedomnívají, že je přesné.  Citují je pouze aby ukázali, jak stabilní je molekula DNA.....  Nautilus, hlubokomořský živočich přichází k povrchu pouze v noci.  Nautilus se nachází ve vrstvách Ranného Kambria odhadovaného  stáří 600 milionů let. Matthews píše: Nautilus se nezměnil od  ranného Kambria. (William H.Matthews, "Fossils", 1962)...Máme li  věřit těmto časovým odhadům, potom jeden druh krabů (horseshoe  crab) se nezměnil za posledních 500 milionů let. (E.Peter Volpe,  "Understanding Evolution", 1970).......           Královský krab (king crab), zůstal beze změn po 250 milionů  let. (H.G.Wells, Julian Huxley, G.P. Wells, "The Science of Life"  1934). Triops cancriformis, korýš, se nezměnil po 170 milionů let  (A.H. Sturtevant and G.W.Beadle, "21. 7.1998n Introduction to  Genetics", 1962), zatím co vačice (opossum) se nezměnila za  posledních 75 milionů let. Strom Ginkgo, strom čínských chrámů,  se nezměnil po 200 milionů let... Jiná rostlinná forma, která  neprošla změnou, je osmundas. Henry N.Andrews poznamenává: Mezi moderními rostlinami, které si zaslouží název "žijících  zkamenělin", osmundas zaujímá přední místo. Souděno podle  anatomie stonku, tato rostlina byla hojná část vegetace po více  jak 100 milionů let. (Henry N.Andrews, "Studies in Paleobotany",  1961).       Ryba coelacanth o které se věřilo že vyhynula v době křídové,  byla vylovena blízko Madagaskaru v roce 1938.(William Matthews,  "Fossils", 1962). Nedaleko Akapulského příkopu u Střední Ameriky  byl vyloven měkkýš, který měl být vyhynulý před 350 miliony let.  Tyto příklady ilustrují jak stabilní je DNA. A pakliže je tak  stabilní, jak si můžeme být jistí tím, že evoluce měla dostatek  času?... 

JAKÉ JSOU DOMNĚNKY DARWINOVY EVOLUCE?     

Frings & Frings (Frings & Frings, "Concepts of Zoology",  1972) vypisuje šest postulátů Darwinovy evoluce:       1) Darwin předpokládal, že existovala tendence jak zvířat,  tak i rostlin, rozmnožovat se geometricky. Tím měl na mysli že  pár zvířat měl mnohem více potomků, než bylo zapotřebí nahradit  rodiče. Ryba naklade za život miliony vajíček. Kdyby každé to  vajíčko vyprodukovalo dospělého potomka, potom populace tohoto  druhu by hrozivě narostla.         2) Darwinova druhá domněnka byla, že počet jednotlivců v  daném druhu je relativně stálý.          3) Třetí domněnka byla, že jelikož veliké množství potomků se  nedožívá plného věku, musí zde být boj o potravu a reprodukci...       4) Darwin dále předpokládal, že existovala rozmanitost mezi  jednotlivci, a že tato byla neomezená.           5). Předpoklad, že přirozený výběr dovolí přežití pouze  "nejschopnějšímu" jedinci.       6) Nakonec, Darwin předpokládal, že jelikož se měnilo  prostředí, měnila se i definice "nejschopnější"...          Darwin také předpokládal, že proces změn je pozvolný,  nepozorovatelný. Prohlásil: Pakliže by se dalo demonstrovat, že existuje jakýkoliv  složitý orgán, který nemohl být vytvořený z početných, po sobě  následujících nepatrných modifikací, moje teorie by se  rozpadla..(Charles Darwin, "The Origin of Species")...    V příštích několika kapitolách prozkoumáme tyto postuláty  a rychlost, kterou se evoluce pohybuje....            JSOU MUTACE VÝHODNÉ?         Čtvrtý postulát Darwinovy teorie je, rozmanitost uvnitř druhu  je prakticky neomezená a že tyto variace produkují užitečný  fyzický rys. Pakliže tento postulát - či kterýkoliv jiný Darwinův  postulát není pravdivý, evoluce nemohla nastat.... Mutace je  změna ve struktuře DNA molekuly. Jelikož je to změna chemická, je  podřízena zákonům chemie a fyziky jako každá jiná chemická změna.  Harold F. Blum pozoruje: Ať už je povaha změny jakákoliv, bude muset sledovat určité  cesty, které jsou určeny molekulárním vzorcem a energetickým  vztahem. V tom případě mutace není nahodilá, náhodná, ale může se  stát uvnitř určitých omezených hranic a podél určitých cestiček  určených termodynamickou vlastností systému. A tak, vysvětlit to  jinak: Organismus se nemůže přizpůsobovat okolí tím, že by se  měnil neomezeně ve všech směrech. (Harold F.Blum, "Time°s Arrow  and Evolution", 1968).        Tudíž, mutace nemůže způsobit změnu v kterémkoliv směru. To  znamená, že pakliže je nějaký rys, který zvíře "potřebuje"  k přežití, geny nemusí být schopné vyprodukovat "potřebný" gen,  protože zákony fyziky to nepřipustí. Blumův pohled na geny vážně  omezuje směr, kterým se tvor může vyvíjet... Ale i když zákon  chemie nový gen připustí, je zcela možné, že tento gen bude  organismu více ke škodě než užitku. A.M Winchester prohlásil: Mutace povolují téměř neomezenou škálu výběru. Skutečnost že  99 procent prostudovaných mutací jsou do určité míry škodlivé se  zdá vylučovat důležitost mutací jako faktor v adaptivní evoluci.  A přesto je to právě to jedno procento, které je náhodou užitečné  a které tvoří bázi pro většinu evolučního vývoje. Je to právě  díky mutacím, že život byl schopný si přisvojit ty úžasně  komplikované organizace, které mnoho forem nyní vlastní.  Z chaotické masy náhodných mutací, které se během věků staly,  jevy výběru prosazují svůj vliv a přinášejí pořádek do chaosu.  (A.M.Winchester, "Genetics", 1966).          Přestože Winchester psal patnáct let potom, co se Blumova  kniha poprvé objevila, ignoruje implikace zákona fyziky při  omezování různosti a stále tvrdí že variabilita či rozmanitost je  náhodná. Není.... Winchester i nadále udržuje mýt, který byl  nabízen evolucionisty jako fakt: Malé procento mutací je pro  organismus užitečné. Dobžanský tvrdí že tomu tak není: Klasičtí mutanté, získaní u Drosophila (fruit fly), většinou  vykazují zhoršení, rozpad či zmizení některých orgánů. Některé  mutace zmenšují kvantitu nebo zničí pigment očí, chloupků či  nohou. Jsou mutace, které přinášejí smrtelně nebezpečí pro  vlastníka. Mutanté, kteří se vyrovnají normální mušce  v životnosti jsou ve veliké menšině a mutanté, kteří by přinášeli  vylepšení organizace jsou neznámí...(Theodosius Dobžanský,  "Evolution, Genetics and Man", 1955).   Nejenom že mutace a rozmanitost jsou omezeny, žádné užitečné  mutace v normálním prostředí nejsou známy... Otázka: Nejsou snad  druhy hmyzu odolné DDT a bakterie odolné antibiotikům příkladem  zdokonalení druhu? ...Odpověď je, bohužel pro evolucionisty ne.  Dobžanský, věrný evolucionista, nám dodává odpověď. Poukazuje na  skutečnost, že hmyz odolný DDT potřebuje mnohem více času na  vývoj než hmyz normální a tím se snižuje schopnost nové odrůdy... Dobžanský dále poznamenává, že bakterie odolné antibiotikům,  jsou méně schopné: "Proč tedy jsou bakterie tlustého střeva stále bezbranné vůči  bakteriofágům a sensitivní vůči streptomycinu? Proč se ti odolní  mutanté nezbavili sensitivních genotypů?" Tato teorie nás vede  k názoru, že odolní mutanté musí být v určité nevýhodě vůči  sensitivním bakteriím v prostředí prostém bakteriofágů  a antibiotik. Tento teoretický závěr byl nápadně ověřený v některých  experimentech. Přibližně 60 procent střevních mutantů odolných  vůči streptomycinu je také na streptomycinu závislých. Tyto  mutanté nejsou schopní růstu na kulturách prostých streptomycinu.  Substance, jedovaté normálním sensitivním bakterií, jsou životně  potřebné resistentním mutantům! E.H Anderson ukázal, že některé  odrůdy bakterií odolných bakteriofágům, potřebují pro svůj růst  určité živné látky, které nejsou potřebné pro růst bakteriím  sensitivním. Odolní mutanté by vymizeli v prostředí postrádající  tyto substance. (Dobžanský, "Evolution, Genetics and Man", 1955).        A tak - i dnešní příklady "evoluce" jsou ve skutečnosti tvorové  podřadní, ve srovnání k normálním druhům. A tak z toho vyplývá,  že evoluce je spíše devoluce - zánik a rozpad spíš, než zvyšující  se dokonalost.... Předešlé příklady ukázaly, že Darwinův čtvrtý  postulát je neplatný. Z tohoto důvodu je evoluce neplatná...                       

 EXISTUJE VÁŽNÝ BOJ O PŘEŽITÍ UVNITŘ DRUHU?       

 Jak už jsme ukázali v předešlé kapitole, Darwinova teorie  předpokládá, že boj o přežití, o jídlo a o partnera pro  reprodukci je nejlítější mezi jednotlivci uvnitř stejného druhu.  Tento boj, či soutěžení - má být tou hnací silou k zdokonalování.  Podle této teorie pouze ti nejschopnější jedinci vyhrávají v  tomto boji o existenci. Ve své sekci pojmenované "Struggle For  Life Most Severe Betveen Individuals and Varieties of the Same  Species", Darwin nepodává ani jeden důkaz pro tuto zuřivou  konkurenci. Další pozorování objevila jev, v dobách Darwinových  zcela neznámý, jev který mění soutěživý boj do neškodných her...  Teritorialita je definována jako tendence zvířete držet a hájit  určité území proti nevítaným návštěvníkům stejného druhu.  Zvířata, která se takto projevují jsou vlci, psi, prérijní psi,  tygři, některý druh ještěrek, drozd mnohohlasý, čermáci, někteří  rackové, houkající opice, kukačky a jiné..         Vlivy teritoriality ve vztahu k evoluci jsou dvojí. Za prvé  tato tendence rozšiřuje oblast populace natolik, aby byl dostatek  potravy ve vztahu k velikosti populace. (Robert Ardrey,"The  Teritorial Imperative", 1966). Druhým vlivem teritoriality je, že  když už se strhne mezi dvěma jednotlivci boj, existují určitá  pravidla. (Ardrey dtto). Boje na smrt jsou v teritoriální soutěži  extrémně vyjímečné. Když se dvě rozvášněná zvířata postaví proti  sobě, povětšině nebojují, ale snaží se jeden druhého vytlačit ze  svého území - něco co nemá s bojem mnoho společného. Dvě ryby  (three-spined stickleback fish) budou zahánět jedna druhou za  hranice svého území. Nakonec se obě ryby zastaví na svých  hranicích. Ardrey popisuje tu scénu: Když se dva (stickleback fish) samečkové, kteří jsou  "vlastníky" teritoriích, která spolu sousedí, do rvačky o území a  pronásledují jeden druhého z jednoho území na druhé, nakonec  skončí tím, že se pár okamžiků měří jeden druhého v bezmezném  vzteku - a náhle zaujmou vertikální pozici a zatím co se dívají  na sebe s hlubokým opovržením, postaví se na hlavu a zavrtají se  do písku.. (Ardrey, dtto).         Ardrey poukazuje na skutečnost, že aktivita "vystrnadění" je  široce používána teritoriálními zvířaty jako zbavení se  přebytečné energie, aby se nikdo nezranil. Srnec na příklad v  podobné "válce" o území zaútočí a zničí mladé stromky. Racek  (Herring gull) bude ve vzteku vytrhávat trávu, houkající opice  bude - houkat... Tyto činnosti mají tendenci ochránit druh před  nebezpečnými a ničivými boji. Pozorování která udělal Field, jsou  v přímém rozporu s Darwinovým předpokladem existence mocné  konkurence uvnitř druhu. J.P. Scott poznamenává: Zvířecí společnost v přirozeném prostředí vykazuje velmi  málo nebezpečného bojování, dokonce i v podmínkách velikého  stresu, když - na příklad trpí hladem. Naopak, takové společnosti  se vykazují chováním, které bychom, v lidských termínech nazvali  spoluprácí či dokonce altruismem. (I.P. Scott, "Natural History  of Aggression").         Pakliže je to pravda, kde je to soutěžení které je hnací  silou evoluce? Odpověď je vidět v Darwinově žalostném nedostatku  příkladů soutěže uvnitř druhů..... Druhá implikace teritoriality  je rozšíření populace na dostatečně veliké území k uživení. Gibon  bude kontrolovat území téměř dvakrát tak veliké, než skutečně  potřebuje. Polární vlk ovládá území 100 čtverečných mil! (Ardrey)  Jak už jsme viděli dříve, Darwin předpokládal, že svět je  přeplněný zvířectvem. Ale, pozdější pozorování přišlo k závěru,  že svět není přeplněný - alespoň ne zvířaty. Kropotkin  poznamenal:    Vzácnost života, pod-populace - ne nad-populace, zřetelný rys  ohromné části země, kterou nazýváme Severní Asie, mi daly vážnou  pochybu, kterou další studie potvrdila. Týká se skutečnosti té  hrůzné konkurence o potravu a život, která byla článkem víry  většiny Darwinistů. Následně potom vznikly pochyby, co se týkalo  převládajícího vlivu který boj o přežití měl hrát v evoluci  nových druhů. ((Petre Kropotkin, "Mutual Aid", 1909).                   

SOUTĚŽ, NEBO VZÁJEMNÁ POMOC?         

 Soutěž (či boj) mezi jednotlivci stejného druhu právě tak,  jako mezi jednotlivci jiných druhů, je kritická pro Darwinovu  teorii přirozeného výběru. Pakliže není soutěž nebo boj o  přežití, není důvod věřit že ten neschopnější přežije. Souhlasí  pozorování s touto teorií? ...Idea soutěže nastala, když Darwin  počal věřit že příroda je přeplněná a že toto přeplnění dalo  vznik soutěži o potravu, přístřeší a samičky, a z nutnosti prchat  před dravými zvířaty.            V této soutěži jednotlivci s malou výhodou  nad svými druhy, měli údajně přežít. Darwin se zmínil o dvou  druzích soutěže. Omezíme se na diskusi soutěže mezi jednotlivci  stejného druhu, protože Darwin sám byl přesvědčený, že tam je boj  nejlítější. Řekl: "Ale zápas o přežití bude každopádně největší  mezi jednotlivci stejného druhu, už proto, že sdílí stejné území,  potřebují stejnou potravu, jsou vystavení stejnému nebezpečí...       Na počátku století, ruský princ Petre Kropotkin si přečetl  Darwinovu knihu a ověřoval si sám pro sebe tvrzení, že "existuje  veliký boj" mezi zvířaty stejného druhu na Sibiři a Mandžurii. Ve  své knize "Vzájemná Pomoc", píše: Dva aspekty zvířecího života na mne udělaly největší dojem  během cest, které jsem udělal ve svém mládí po Východní Sibiři a  Severní Mandžurii. Jeden z nich byl strašný boj o existenci,  který sváděla zvířata s nelítostnou a krutou přírodou; ohromné  ničení života, které čas od času mělo původ v přírodních  kalamitách a na rozsáhlých částech země. Druhým aspektem byla  mnou pozorovaná skutečnost, že i tam, kde zvířata prosperovala,  jsem nikdy nenašel - ač jsem poctivě hledal - ten lítý boj  o přežití mezi jednotlivci stejného Vzácnost života, pod-populace, nikoliv nad-populace v těch  nesmírně velikých plochách země, tato fakta ve mně vzbudila  pochybnost, kterou následující studie ještě zvětšila, o té  "hrůzné soutěži", která měla být jedním z článků víry Darwinismu  a i pochyby o tom, že tato soutěž měla hrát velkou roli v evoluci  nových druhů... ....že když zvířata musí bojovat s nedostatkem potravy, jako  následku výše uvedených příčin, celá část postiženého druhu,  vyjde z této kalamity ochuzený o sílu a zdraví tak, že žádná  progresivní evoluce nemůže být postavená na bojích o přežití. Došel jsem k názoru, že připustit nemilosrdný boj uvnitř  druhu a přijmout názor, že takový boj je podmínkou pokroku, že  bych tím připustil něco, co nejenom že nebylo dokázáno, ale  nemělo ani potvrzení z přímého pozorování.. (Kropotkin)...       První kapitola Kropotkinovy knihy obsahuje vlastně jen  příklady zvířat uvnitř každého druhu, jak si vzájemně pomáhají.  Ale namísto abychom citovali jeho údaje, ukážeme příklady  vzájemné pomoci uvnitř druhu, dané samým Darwinem.... Darwin  popisuje vzájemnou pomoc varováním druhých při nastávajícím  nebezpečí (Darwin, "Origin of Species") Králíci dupou, když se  přibližuje nebezpečí, koně a dobytek se varují postojem a  chováním, ovce a kamzíci dupou a hvízdají. Ptáci, tuleni a opice  staví stráže. To nevypadá na vnitřní boj. Darwin dále píše: Zvířata si poskytují navzájem i větší služby a pomoc: Vlci a  jiná zvířata loví ve smečkách, a pomáhají jeden druhému v útoku  na oběť. Pelikáni společně chytají ryby. Paviáni (Hamadryas),  obracejí kameny a pod nimi hledají hmyz. Když přijdou na veliký  kámen, obklopí ho a převrátí společně. Potom se o kořist  rozdělí.. Společenská zvířata se vzájemně ochraňují. Bisoni  Severní Ameriky, když se objeví nebezpečí, shromáždí krávy  a telata uprostřed stáda a sami se postaví na okraj. Znám příklad  dvou mladých býků, kteří společně zaútočili na starého býka,  a dvou hřebců, jak společně zahánějí třetího od stáda klisen.  V Habeši Brehm pozoroval velkou skupinu paviánů, kteří křížili  údolí; někteří už vystupovali na přilehlou horu a někteří byli  ještě v údolí, když tu pomalou skupinu napadla smečka psů. Staří  samci okamžitě seběhli zpět dolů a s vyceněnými zuby řvali tak  dlouho, až se psí smečka stáhla... Dalo by se citovat mnohem více příkladů, jak si zvířata  uvnitř druhu pomáhají. Přesto že je soutěž absolutně kritická pro  jeho teorii, Darwin sám pozoroval případy vzájemné pomoci... 

JAK SE TYTO ROPUCHY VYVINULY? 

Darwinův názor, že evoluce postupovala skrze malé následné  modifikace nebo změny, se nedá aplikovat na každého pozorovaného  tvora. Darwin připustil: Pakliže by se dalo demonstrovat, že existuje nějaký složitý  orgán, který v žádném případě nemohl vzniknout početnými,  nepatrnými změnami, má teorie by se rozpadla.(Origin of Species).          Budeme demonstrovat některé, velmi obtížně vysvětlitelné  příklady. Surinamská ropucha je jedním z příkladů. Zmiňuje se  o ní Wells i Huxley jako o příkladu, jak pozemní obojživelník  vyřešil problém nedostatku vody. (H.G.Wells, Julian Huxley and  G.P.Wells, "The Science of Life", 1934). Samička ropuchy kladla  vejce na svá záda pomocí dlouhého vejcovodu. Jakmile jsou vejce  nakladena, kůže na jejích zádech vyroste kolem vajec a vytváří  tak bezpečný příbytek.        Člověk by měl potíže vysvětlit, jak se tato ropucha vyvinula.  Je možné, že Darwinista by prohlásil: "Toto chování  a fyziologické struktury s nimi spojené se vyvinuly v době, kdy  voda začala být vzácná". Ovšem tři různé jevy se musely vyvinout,  jinak by byla Surinamská ropucha již dávno vyhynulá. Za prvé se  musí vyvinout dlouhý vejcovod, za druhé kůže na zádech se musela  stát schopnou růst kolem vajec, jinak by tato rychle vyschla na  matčiných zádech. Za třetí, tyto dvě fyzické struktury by byly  zbytečné, kdyby se ropucha nenaučila je správně používat.        Nebyl absolutně žádný důvod pro tyto struktury, aby se samy  vyvinuly. Ropucha bez vody ve které by kladla svá vejce která má  pouze dlouhý vejcovod je právě tak odsouzena k zániku jako  ropucha, jejíž záda mohou opatřit ochranu jejím potomkům, která  ale nemá způsob, jak dostat ta vejce na záda. Potomek ropuchy,  která má pouze jednu nebo dvě z těchto skutečností, by zahynul.  Toto je příklad malé struktury, která se nemohla vyvinout  posloupnými malými modifikacemi. Buď se objevily ve stejném čase,  jinak jsou nepotřebné...        Jiná ropucha, která žije na suchu řeší tento problém jinak.  Samička klade vejce do úst samečka, jehož vokální vaky se stanou  jeslemi pro mladé ropuchy. ("The Science of Life"). A opět zde  máme několik rysů, které se musely vyvinout společně, jinak ta  celá věc by byla zbytečná. Samička se musela naučit klást vejce  do úst samečka. Sameček se musel naučit určitému chování, aby  vajíčka nesnědl právě tak jako osvojit si změnu svých vokálních  vaků na jesle... Nepřítomnost jednoho z těchto rysů by zahubila  celý druh.         V obou případech, jedinou pohnutkou pro vývoj těchto struktur  by bylo zmizení vody v oblasti kde ropucha žije. Ropucha nebude  potřebovat tyto schopnosti miliony let po tom, co voda zmizela  - potřebuje je ihned, než voda zcela vyschne, protože pulci mohou  vyrůst pouze ve vodním prostředí. Změny musí přijít rychle, jinak  bude příliš pozdě!

POUKAZUJÍ EMBRYA NA EVOLUČNÍ VÝVOJ?    

Jedna z nejvíce zneužívanějších částí "důkazů" pro evoluci je  idea že zárodek, zatím co se vyvíjí ukazuje všechny fáze vývoje  svého druhu. V roce 1962 William H.Matthews III. profesor  geologie na Lamar State College píše: Studie ranných etap vývoje rostlin a zvířat nabízí další  podporu pro vývojové vztahy mezi jednoduchými a složitými formami  života. Je přijatým faktem, že zvířecí embrya vykazují ve svých  ranných formách vývoje struktury, které se podobají strukturám  dospělých, méně vyvinutých zvířat. (Matthews, "Fossils", 1962). Matthews pokračuje a uvádí "příklady" "žábrových štěrbin"  u zárodků obojživelníků, plazů, ptáků a savců. "Evolucionisté",  říká Matthews, "vidí tyto embryonické štěrbiny, jako pozůstatek z  minulosti".. Dále poznamenává: Tato a i jiná pozorování embryí dala vznik biogenetickému zákonu  nebo li zákonu rekapitulace. Tento zákon tvrdí, že "ontogeny  opakuje phylogeny", což jednoduše znamená, že vývoj jednotlivce  (ontogeny) opakuje vývoj druhu (phylogeny). Tento biogenetický  zákon se zdá být v souhlase se studiemi na posloupná stadia  v rostlinách i zvířatech, a tím podporuje teorii organické  evoluce...        Biogenetický zákon byl poprvé navrhnut německým zoologem,  který se jmenoval Ernst Haeckel, v roce 1869. Haeckel a jeho  spolupracovníci hráli důležitou historickou roli na všeobecném  přijetí Darwinovy evoluční teorie. Kdyby bylo pravdou, že embrya  poukazovala na své předchůdce, potom by nejlepším vysvětlením byl  evoluční proces. Avšak už od roku 1901 bylo známo, že  biogenetický zákon má mnoho vyjímek a že - vlastně žádným zákonem  není. V tom stejném roce A.P. Pavlov objevil že:     Mladí jednotlivci některých ammonitů (před-historický měkkýš),  má některé charakteristiky, které v pozdějším věku mizí, zatím co  stejné charakteristiky se později objeví u výše organizovaných  příslušníků stejné skupiny, kteří patří do mladší geologické  vrstvy. (A.P. Pavlov, "Le Cretace inferieur de la Russe et sa  faune", 1901).       Leo Berg, ve snaze zpochybnit teorii rekapitulace, přišel s  názorem, že embryo nám nenaznačuje z čeho se vyvinulo, ale do  čeho se vyvíjí. (Leo Berg, "Nomogenesis"). Poukazoval na  skutečnost, že čelisti embrya všech savců, jsou krátká jako  čelisti člověka. Mozky embryí ptáků se spíše podobají mozkům  savců, než obojživelníků. Kuřecí tvář embrya se prý podobá tváři  člověka. Tyto podobnosti by neměly existovat, je li rekapitulační  teorie správná.... Většina autorit dnes rekapitulační teorii  odmítá. Shumway a Adamstone píší: Bylo shledáno jako obtížné, ne-li nemožné, načrtnout  geneologický strom obratlovců postavený výhradně na  embryologických datech. Proto rekapitulační teorie není přijímána  tak bezvýhradně jako dříve. (W.Shumway & F.B.Adamstone,  "Introduction to Vertebrate Embryology", 1954). ...Mnoho výzkumu  se udělalo v embryologii od dob Haeckla. Víme, že existuje příliš  mnoho vyjímek k této prosté analogii, a že ontogenie nepoukazuje  přesně na postup evoluce. Víme, že zuby se vytvořily dříve nežli  jazyk u obratlovců, a přesto embryo má jazyk dříve". Navzdory těmto skutečnostem, téměř všichni paleontologové,  budou - s autoritou - hovořit o "vývoji čelisti ze žábrových  oblouků" ryby. A.Lee McAlester když mluví o původu čelisti říká: Srovnávající studie fosilií agnaths (bezčelistní ryba)  a lebky placoderm (jedna z prvních ryb s čelistí) spojené  s pozorováním vývoje v embryo žijícího obratlovce ukazuje na to,  že se čelist placoderma vyvinula z kostních podpěr venkovní žábry  bezčelistového agnatha. (A.Lee McAlester,"History of Life" 1968). Ve světle toho, co jsme si řekli, člověk se musí ptát, zda  použití dat pomocí embryí je oprávněné.          

 EXISTUJÍ SYMBIOSNÍ VZTAHY?     

 Symbiosa v biologii znamená soužití dvou nestejných organismů  v těsném společenství - obzvláště, když je to pro oba výhodné (na  rozdíl od parazitismu). (Webster New World Dictionary). Symbióza je situace, kdy dvě zvířata nebo rostliny žijí ve  vzájemně výhodném vztahu. Ovšem to představuje vážný problém pro  evoluci. Darwin připustil: Dalo-li by se dokázat, že část struktury kteréhokoliv druhu  se vytvořila, aby byla užitečná jinému druhu, zničilo by to mou  teorii, protože to by nemohlo být vytvořeno přirozeným výběrem.  (Charles Darwin, "Origin of the Species").            Existuje mnoho příkladů symbiotického soužití. Bolton  Davidheiser uvádí několik ve své knize "Evoluce a Křesťanská  víra". Douglas Dewar, odpůrce evoluční teorie, předkládá případ  dvou vos, Sirex a Ibalia. Larva vosy Sirex se provrtá hluboko do  nitra stromu. Potom co se proměnila v dospělou vosu, provrtá si  opět cestu ven pomocí svých silných kusadel. Ibalia ale musí  parazitovat na larvě Sirexu, aby se mohla množit. Ibalia naklade  vajíčka v tunelu, který larva Sirexu udělala. Larvičky Ibalie  potom zamoří larvu Sirex a pomalu požívají svého hostitele.  Jakmile je larva Sirex napadena, je odouzena k zániku. Ale  namísto aby zůstala v tunelu, odkud by larvy Ibalie nemohly  uniknout, provrtá se na povrch. Tato instiktivní změna v jednání  Sirex pomáhá životnímu cyklu Ibalie, protože ta může uniknout  pouze, zahyne li Syrex blízko povrchu stromu. Kdyby se Syrex  chovala jinak, Ibalia by dávno vyhynula.        Rostlina a pták na Novém Zealandu vytvořili také vzájemně  prospěšný vztah. (Stanley A.Temple, "Plant-Animal Mutualism:  Coevolution with Dodo leads to Near Extinction of Plant", 1977).  Pták Dodo se živil listy rostliny Calvaria Major. Pták získal  potravu, zatím co semínka rostliny, jak procházela druhým  žaludkem, se odřela a byla schopná germinace. Pouze odřená semena  byla schopná počít nový život.      Když pták Dodo vyhynul, rostlina  téměř vyhynula také. Dá se pouze pěstovat umělým odřením semen..........          Předvedli jsme dva příklady symbiosy. Darwin prohlásil, že  jeden příklad užitečného vztahu v přírodě by teorii evoluce  zničilo. Mohli bychom ukázat další, ale jeden - podle Darwina  postačuje. Otázkou je: Proč je Darwinova teorie ještě  akceptována? Není to snad tím, že ji lidé věřit chtějí??            

A CO ZKAMENĚLINY?       

Druh s druhem se objevují v záznamu zkamenělin bez jakéhokoliv  důkazu evolučních předků. Paleontologie se to snaží vysvětlit  tím, že fosilní evidence je neúplná, a že prošly miliony let mezi  usazením různých vrstev. Během těchto věků se - údajně - vyvinuli  noví tvorové. Takový pohled na neúplný fosilní záznam je životně  důležitý pro evoluční teorii. Darwin připouští: Viděli jsme v poslední kapitole že celé skupiny druhů se  objevují a podávají falešný pohled náhlého vývoje. Snažil jsem se  tento fakt vysvětlit, který, pakliže pravdivý, by byl smrtelný  pro mou teorii.           Po celém století pátrání a zkoumání zkamenělin, začínají  paleontologové věřit, že záznam je kompletní, protože nebylo  možné zaplnit ani jednu mezeru, která existovala v čase Darwina.  E.C Olson poznamenává: Třetí fundamentální pohled na evidenci je trochu odlišný.  Mnohé nové skupiny rostlin i zvířat se náhle objevují - zřejmě  bez blízkých předků. Tento pohled je skutečný, není výsledkem  jakéhokoliv chybného pozorování či zaujatého subjektivního  zkoumání. Uspokojující evoluční teorie to musí vzít v úvahu a  dodat vysvětlení... (E.C.Olson, "Evolution of Life", 1965).         Zastánci evoluční teorie odmítají připustit, že nedostatek  přechodných forem tuto teorii ničí. Olson žádá vysvětlení mezer,  ale člověk pochybuje, že se uspokojí názorem, že mezery existují,  protože tam nebyl nijaký vývoj... Ještě nikdy se nenalezl zbytek  tvora s napůl vyvinutou nohou nebo napůl vyvinutým křídlem.  Pakliže Darwinova teorie, že všechny orgány se vyvinuly v řetězci  malých modifikací, potom musíme očekávat, že tu a tam nějakého  podobného tvora objevíme mezi zkamenělinami. Jelikož shledáváme  mezery v evidenci fosilií, tyto monstrózní půl-zvířata jsou sice  postulována že existovala, ale že se nedochovala. Mezery, jak se  zdá, skrývají jejich existenci.          Je taková "racionalizace" dobrá, nebo fair? Ovšem že ne!  Vlastně je úplně jedno zda fosilní evidence je kompletní nebo ne.  Je-li kompletní a znamená-li to, že větší část fosilií byla  zachována, potom tato skutečnost nepodporuje evoluci. Pakliže  ale, je evidence velmi nekompletní a naznačuje že pouze malá část  důkazů byla zachovaná, jaké právo má věda aby vyplnila tyto  mezery vymyšlenými zvířaty, pro které nemá nejmenšího důkazu?          

EXISTUJÍ PŘECHODNÉ FORMY OD TVORA KE TVORU?       

Teorie evoluce, jak byla původně navrhnuta Darwinem tak, že  vyvíjející se organismus se postupně mění z jednoho typu do  druhého během tisíců generací. To samozřejmě vyžaduje, aby byly  gradace ve formách mezi rodiči a dětmi. Ryba se pomalu změní  v ptáka. Pakliže jejich pozůstatky byly občas zachované, potom  transitní formy by musely být zachovány. Pakliže tomu tak je,  fosilní evidence by to měla někde ukázat. W.H.Matthews III. říká: Zkameněliny jsou tím nejsilnějším důkazem evoluce. Tato  tvrdí, že pokročilejší formy se vyvinuly z jednodušších a více  primitivních forem v minulosti. Přechod byl postupný a vzniknul z  faktorů jako dědičnost, změny v prostředí, boj o přežití  a přizpůsobivost druhu.. (Matthews III. "Fossils", 1962). Twenhofel a Shrock prohlašují: Žádná evidence tak mocně a jasně nepodporuje základní  principy evoluce: "posloupnost s akumulovanými změnami" nežli ta,  kterou nám podávají fosilní nálezy.. W.H.Twenhofel a Robert R.  Shrock,"Invertebrate Paleontology", 1935).      Důležitou otázkou při studii fosilií je: Podporuje tato  postupný vývoj druhů? Navzdory ujišťování, fosilní evidence  vykazuje ohromující nedostatek transitních forem. Pakliže tyto  mezery jsou skutečné, potom Darwinova teorie je vadná. Darwin  poznamenal: Viděli jsme v poslední kapitole, že celé skupiny druhů se někdy  - mylně - zdají, že vznikly náhle. Pokusil jsem se tyto případy  vysvětlit, protože takové jsou nebezpečné mé teorii. Ovšem tyto  případy jsou velmi vzácné... (Darwin)...       Darwin vysvětloval tyto mezery v evidenci fosilií domněnkou,  že reprezentují druhy, které přemosťují mezery a nezachovaly se.  Nedokonalost v nálezech byla jeho vysvětlením. Ovšem i dalších  dvacet let hledání nedospělo k nálezu jediné transitní formy.      A tak Darwinovo ujišťování, že tyto případy jsou vyjímečné,  nemá oporu v následných studiích. Mnoho moderních teoretiků  evoluce bylo nuceno navrhnout, že se evoluce nestává pozvolna,  ale náhle. A tak druh na jedné straně mezery dal vznik - a to  velmi rapidně - druhu na straně druhé. To je ten případ ryby,  která dala vznik salamandru... Tak můžete sami posoudit zda  evidence fosilních nálezů je tím nejlepším důkazem pro evoluci.  Prohlášení paleontologů, co se nedostatku posloupnosti týče, jsou  zapsány v příštím odstavci: Rostliny. Údajně někde uvnitř skupiny "algae" leží zdroj rostlin  vyššího řádu - vaskulární skupiny. Ať už tito "předkové" byli  cokoliv, zdá se, že se ztratili v hlubinách času. (Olson,  "Evolution of Life"). Rostliny suchozemské. Je velmi obtížné zodpovědět otázku, kdy vlastně rostliny  opustily moře a usadily se na suché zemi - odhadná data jsou mezi  ranným Kambriem až k době Siluru - je jasné, že nikdo nic o  skutečných událostech neví... V záznamu zkamenělin není žádný  odkaz. (Olson, dtto).... Další tři pod-rody nesemenných rostlin  se objevují mezi zkamenělinami pouze krátce po po psilopsidech a  jejich velmi jednoduchá struktura naznačuje, že byly předkové  jiným - i když se žádné přechodné formy nenašly.(A.Lee McAlester,  "The History of Life").... Jak cycads a ginkgoes pravděpodobně vznikly ze semenného  kapradí, ale původ zbývajících skupin gymnospermních, nám známých  šiškovitých a jehličnatých je neznámý.... (McAlester). ...Někdy  krátce před ukončením Věku Ještěrů, se udála nehlučná divoká  exploze. Trvala miliony let - ale přesto to byla exploze. Uvedla  příchod angiospemrmních - to jest kvetoucí rostliny. Dokonce  i veliký evolucionista jako Charles Darwin je nazval "odpornou  záhadou, mystérií, protože se objevily tak náhle a rozšířily tak  rychle. (Loren Eiseley, "The Immense Journey", 1957). Zvířata. Osm druhů bezobratlých má mnoho zástupců  v mineralizovaných kostrách. ...Bohužel, nemáme žádnou fosilní  evidenci tohoto druhu, jelikož jsou již jasně oddělené a rozdílné  když se poprvé jako zkameněliny objevily..(MacAlester)... Pavouci. Ještě zbývá mnoho k tomu, abychom se se dozvěděli  něco o ranných pavoukovitých a o skupinách, ze kterých se  vyvinuli. Prozatím nemáme žádnou evidenci která by ukazovala, že  existovala nějaká vyhynulá skupina arachnidů. Nemáme ani evidenci  o tom, že se arachnidi vyvinuli z nějaké skupiny arthropodů  (členovců). ..(Willis J.Gertsch, "American Spiders", 1949). Crinoids.(čeleď mořských ježků). Opět zde je záznam zcela  prázdný v kritickém bodu. Nejstarší známý crinoid z ranného  evropského Ordoviku má dvou-prstencovou výduť, je relativně  pokročilý ve mnoha směrech a těžko by mohl být předchůdcem mnoha  - pakliže vůbec některým crinoidům...(James Beerbower,"Search for  the Past", 1968). Korály. Tetracoralla je považována za předka Hexacoralla, ale  přesná skupina která byla odpovědná za předkovství je stále věcí  spekulace.(Twenhofel and Shrock, "Invertebrate Paleontology").. Hmyz. Svrchní Karboniferová doba, která byla svědkem příchodu  plazů a sestupu většiny Stegocephalia (obojživelných), dala také  vznik značné populaci hmyzu. Bylo identifikováno asi tisíc druhů,  ale o jejich minulosti se neví nic. Pakliže vznikly z jednoho  společného předka, potom nemáme potuchy o tom, kdy se oddělily,  aby se vyvinuly samostatně. (Lecomte du Nouy,"Human Destiny",  1947).             Když se hovoří o původu obratlovců, téměř každý druh byl  navrhnut jako předek, včetně nemertines (mořských červů !!!)  (J.Z. Young, "The Life of Vertebrates", 1962).      "Nemáme žádnou jistou fosilní evidenci o nižších strunovcích  (chordata) nebo jejich předcích a není naděje, že někdy míti  budeme". (Alfred S.Romer, "Vertebrate Paleontology, 1966).      "Strunovci jsou obratlovci", Joseph T. Gregory informuje:  Jeden z nejlépe dokumentovaných přechodů mezi hlavními třídami  zvířat je vývoj obojživelníků z crossopterygiánské ryby.  "Vertebrates in the Geologic Time Scale", 1955). J.Z.Young  nesouhlasí: "Je značná podoba mezi lebkou ranných obojživelníků  a lebkami crossopterygiánských ryb že není pochyb o příbuzenství.  Ale v dnešní době není žádná podrobná evidence o stupních  přechodu z jednoho typu v druhý". Young, The Life of  Vertebrates". Salamandři. Nejstarší známý salamandr je z pozdního Jurasu.  Je velmi znepokojující zjištění, že starší nálezy salamandrů  nevykazují žádné primitivní rysy. To znamená že od nejstaršího  nálezu nemáme žádné důležité evoluční charakteristiky. (Romer). Žáby.. Neznáme žádné přechodné typy.(Romer)... Plazi. Zvíře známé jako Seymouria a žilo před 250 miliony let  je kriticky důležité pro pochopení původu plazů. Jeho rysy jsou  někde mezi obojživelníky a plazy - takže není možné jej zařadit  s jistotou do žádné skupiny. (Young). William Matthews nás informuje o Seamouria: Věří se, že je to  spojovací článek mezi dvěma skupinami zvířat. (Matthews). Avšak Seamouria žil v geologickém období po ranných plazech,  takže nemůže být jejich předchůdcem píše Romer: Ichtyosaurus. Objevil se náhle v Triasu a žádné bezprostřední  formy mezi ním a jeho předchůdci nejsou známé. Ještěrky. Naše znalosti o ranných formách jsou nekompletní,  ale žádná ještěrka není známa před Dobou Křídovou. Hadi. Zřejmě pocházejí z nějakého druhu ještěrů, ale jejich  přesný původ je neznámý.. (Young) Létající plazi. Proč nastala ztráta schopnosti chodit, není  jasné. Nějaké světlo by do toho vnesl nález chybějícího článku  z doby Triasu. Prozatím není.. (Romer). Želvy. Přesný vývoj želv ze stepních plazů je neznámý.(Romer) Mořští plazi. Většina pozdních euryapsidů ze středního Triasu  jsou členy ustavené aquatické skupiny: nothosaurus, plesiosaurus,  placodonts, se považují za příbuzné, ale předkové jsou neznámí.* Dinosaurové. Nebyli jednotnou skupinou, ale byli již v prvním  objevení rozděleni na dvě odlišné větve.* Ptáci a Pterodaktylové. Plazi doby Triasu dali vznik dvěma  nezávislým větvím, které ovládly vzduch. Oba se objevují v Jurasu  jako zvířata schopná létat, i když se základně ještěří  strukturou. Nemáme proto potuchy o stupních, kterými se jejich  schopnost létat vyvinula a můžeme jen spekulovat o tom, co je  vyhnalo do vzduchu. (Young) Savci snášející vejce. Jejich původ je obklopen záhadou,  jelikož nezanechali žádné zkameněliny. (W.Howell). Netopýři. Kromě pár nálezů z Oligocénu a Miocénu v Evropě,  nemáme žádnou evidenci o jejich historii. (Romer). Hlodavci. Všechny pokusy spojit je s jinými skupinami byly  marné. (E.H.Colvert, "Evolution of the Vertebrate", 1969). Artiodaktylové. (spárkovití býložravci).Přes veliké množství  fosilií, linie jejich vývoje není jasná... (Young). Perissodaktylové. (býložravci - kopytníci). Hned od samého  počátku známé historie savců rodiny těchto byly rozeznatelné.  Předpokládaně bylo nějaké rozdělení různých linií, než se  objevila první fosilie. (Olson). Vačnatci. O fosilní historii těchto australských zvířat víme  velmi málo. (Romer). Jelenovití a skot. Bohužel není ještě možné nabídnout cokoliv  z jejich historie.(C.Schuchert & C.Dunbar, "Textbook of Geology). Velryby a Delfíni. Právě tak jako netopýři, objevují se  velryby náhle v Třetihorách již jak je známe.(Colbert)... Tuleni. Bezušovití se dají vysledovat až do Myocénu. Dál se  (Romer) neví nic... Manatee (mořská kráva). Nic není známo z jejich historie. Romer Žirafy. Původ a příbuzenství zůstává nejasné. (Young). Opice Nového Světa. Téměř nic je známo o historii těchto  amerických opic.. (Romer). Opice Starého Světa. Zřejmě musí jít zpět k neznámým předkům  v Eocénu. (W.Howels).. Orangutan. Fosilie předků jsou buď neznámé, nebo nepoznané...  D. Pilbeam, E. Simons, "Some Problems of Hominid Clasification"..       

JAK SE USTANOVUJÍ PŘEDKOVÉ?     

 Mnoho bylo napsáno v paleontologii, co se týče evolučních  linií. Ryby se měly vyvinout do obojživelníků, obojživelníci do  plazů. Plazi, jak je nám řečeno, se vyvinuli do ptáků  a savců...Jak se o tom rozhoduje?........       Když se zkoumá struktura různých druhů života, jeden fakt se  stává zřejmým: Některé části různých zvířat mají podobné funkce  právě tak, jako podobnou strukturu. Člověk má dvě ruce a dvě  nohy. Šimpanzi také. Téměř každý suchozemský tvor (kromě hmyzu)  má čtyři končetiny. Ptáci mají dvě nohy a dvě křídla, psi mají  čtyři nohy. Téměř všechna zvířata mají dvě oči. Toto jsou  příklady, které nazýváme homologií... Lidé dlouho přemýšleli,  proč tyto podobnosti či homologie existují. Theodosius Dobžanský  poznamenává: Proč homologie vznikají je ten problém. Řešení tohoto přinesl  Charles Darwin: Různé organismy vlastní podobné orgány protože  povstaly ze společného předka. Přibližně je to tak: Čím větší  podobnost, tím bližší je společný předek. Menší podobnost,  vzdálenější vývojová příbuznost. (Dobžanský," Evolution Genetics  and Man", 1955). Dobžanský pokračuje: Není důvod k pochybnosti že  podobnosti mezi organismy většinou poukazují na společného předka  kromě případů, kdy podobnosti jsou analogické namísto  homologických. (dtto).          A tak co se vlastně stane při studii vývojové příbuznosti  zkamenělin je převrácení a znehodnocení perfektně logické úvahy.  Kdyby byla evoluce pravdou, potom struktury které jsou si více  příbuzné, si budou více podobné. Toto je logický argument  založený na předpokladu, že evoluce je pravdivou teorií. Ovšem  není to pravdou, když struktury, které se zdají být podobné, jsou  potom označeny za blízké příbuzné. Podobnost znamená příbuznost  pouze v případě když předpokládáme, že se evoluce odehrála.  Podobnost ve struktuře různých zvířat se nedá použít jako důkaz  příbuzenství, nebo vývoje.... Podoba v obličeji neznamená, že tito dva lidé jsou si příbuzní.  Dvojníci v Hollywoodu jsou hvězdě podobní ale jen zřídka kdy jsou  k hvězdě příbuzní. Příklady jako tyto jsou lehké najít.  Důležitost schopnosti rozhodnout o příbuzenství je popsána H.H  Newmanem: Tedy, podrobný přehled situace odhaluje, že jediný postulát  který evolucionista potřebuje, není víc než logické prodloužení  toho, co laik považuje za fakt, který dokazuje sám sebe a to že  fundamentální strukturální podoba znamená generické příbuzenství,  že - všeobecně řečeno - stupeň strukturální podoby jede rukou  v ruce s blízkostí příbuzenství. Většina biologů tvrdí, že toto není pouze postulát, ale jeden  z nejlépe dokázaných zákonů života. "pakliže se nemůžeme  spolehnout na tento postulát, nemůžeme ani pokročit v dokázání  platnosti principu evoluce. (H.H. Newman, "Evolution Genetics and  Eugenics", 1969).        Jinými slovy se tu říká, že pakliže si nebudeme jisti, že  podoba znamená příbuzenství, nebudeme si jisti ani s evolucí...  Když jednáme s fosilním materiálem, musíme rozhodnout příbuznost  pouze podle podobnosti dvou specimenů. Bohužel, podobnosti  neznamenají vždy příbuzenství, dokonce ani v mysli evolucionisty.  Mnoho podobností - jak věříme - se staly konvergencí.  (konvergence = vznik podobnosti ve znacích v různých vývojových  liniích pocházejících z různých předků). Jinak je konvergence  definována jako evoluce podobných struktur nepříbuzných, nebo  vzdáleně příbuzných druhů... Pochopitelně netvrdíme že  konvergence je evoluční jev, ale jsou případy kde existují  podobnosti které nemají původ v příbuznosti. David Lack píše:  Austrálie byla kolonizována vačnatci, kteří při absenci  placentálů (největší skupina savců, u kterých se zárodek vyvíjí v  děloze a je vyživovaný placentou a mláďata se rodí plně vyvinutá.  Placentální tvoří většinu savců) se vyvinuli do forem jako vlk,  liška, krtek, veverka, králík, krysa, mravenečník, které se  podobají - často blízko - formám placentálů jiných pevnin.  (D.Lack, " "Evolutionary Theory and the Christian Belief", 1957).  Edwin H.Colberts poznamenává: Návrat velryb do moře, je nádherným příkladem konvergence  v evoluci. Při zkoumání tohoto evolučního trendu, velryby ukázaly  mnoho přizpůsobivostí, které jsou pozoruhodně podobné těm, které  se ukázaly u ichtyosaurů a přesto předchůdci těchto dvou druhů  tetrapodů, byly zcela odlišné. (tetrapod má čtyři nohy, nebo  čtyři přívěsky jako nohy). Takováto konvergence nestejných zvířat  ilustruje pozoruhodně přizpůsobení se prostředí, které ukládá  přísné požadavky na své obyvatele. Případy "konvergence" lze tak snadno objevit, že ji mnozí  považují za univerzální jev. Olson píše: V těchto studiích, podobná evoluce struktur podél oddělených  linií, nazvaná paralelní evolucí je zřejmá také. Tento jev, kdysi  považovaný za poměrně nedůležitý, se graduálně ukázal být  dominantním vzorem v mnoha evolučních přechodech mezi hlavními  druhy zvířat. (E.H.Colbert, "Evolution of the Vertebrates"). A tak podoba nemůže být vždy považována za důkaz příbuznosti  a tudíž nemůže dokázat evoluci. Mělo by se dále poukázat, že  podobnosti mohou naznačovat obecný či společný plán nebo projekt,  než společné předky.....              KŮŇ SE VYVINUL?           Údajná evoluční linie koně, je tou nejslavnější ze všech  linií. Při každé diskusi o koňské evoluci, pět schematizovaných  skutečností je presentováno: Asi před 50 miliony let, jak se  věří, malý tvor nazvaný Eohippus, počal evoluci koně. Tento tvor  se spíše podobal zvířeti pojmenovaném Hyrax, což je malý  býložravec-hlodavec. O Eohippovi se věří, že se v Oligocénu  vyvinul do tvora nazvaného Mesohippus. Mesohippus se vždy  znázorňuje jako tvor, který se vyvinul do zvířete Merychippus.  Z toho se měl později stát Pliohippus, předchůdce dnešního koně.  Alespoň tak je nám to předkládáno k věření.... Tato povídka má  několik problémů. Za prvé vše, co jsme kdy měli možnost vidět  bylo pět specimenů. Jak jejich velikost postupně roste, počet  jejich prstů se zmenšuje až nakonec máme koně s jedním prstem  - kopytem. Těchto pět příkladů bylo vybráno z X počtu možností.  J.Z.Young píše: Známé typy koní jsou rozděleny do 350 rodů, ale pouze  nepatrný zlomek z těchto lze s důvěrou umístit do přímé linie v  evoluci Eguus (koně). (Young, "Life of the Vertebrates",1962).          Jinými slovy: Pět specimenů bylo vybráno z 350 možností,  které byly vybrány jako přímá evoluční linie, zatím co dalších  345 nejsou k vidění ...Jak se došlo k volbě těchto pěti? Původní  evoluční linie koně byla navrhnuta V.C.Kowalevským v roce 1874.  (Bolton Davidheiser, "Evolution & the Christian Faith", 1969).  Kowaleský načrtnul linii, která zahrnovala tři fosilie "koní"  východní hemisféry a koně moderního. Tato linie byla nahrazena  jinou, když H.F.Osborn, bývalý ředitel American Museum of Natural  History, zveřejnil svůj pohled na na evoluční linii koně.          Ani  jeden ze specimenů Kowalevkého není zahrnut a tyto čtyři fosilie  navržené Osbornem, jsou dnes přijmuty... Člověka maně napadne  otázka: Je možné, že by linie navrhnuta Kowalevským byla stále  přijímána bez odporu, kdyby nebylo Osborna? Není také zcela  možné, že by se dalo vykonstruovat množství zcela jiných linií  z těch 350 specimenů? Co se Osborna týče, Dott a Batten  poznamenali: Až do nedávna jsme byli přesvědčeni, že Osbornova  fakta byla správná plně rozvinutá. Intenzivní hledání za  posledních třicet let ukázalo, že ortogenický obraz navrhnutý  Osbornem je hrubé zjednodušování. Jelikož chceme být struční,  budeme se držet jeho jednoduchého obrazu s vědomím toho, že  trendy nejsou vždy konsistentní uvnitř skupin. (Dott &  Batten,"Evolution of the Earth", 1971)..           Učitelé na školách připouštějí, že Osborn obraz zjednodušuje,  a přesto jej předkládají jako fakt. Rozsah zjednodušení je zřejmý  po přečtení Youngova vysvětlení, jak fosilie zapadají do linie.  Říká: Fosilní pozůstatky nejsou vždy k nalezení v dlouhé řadě  vrstev tak, abychom si byli jisti že jedna populace se vyvinula  do druhé. Ale datování fosilií se dá provést se značnou přesností  s pomocí přidružených zvířat .Tak se dá vyprodukovat řada, jak  by se dalo očekávat v postupu od Hyracotheria po Equus. Je ale  mnoho fosilií, která vykazují speciální vývoj a nehodí se do  přímých linií. Předpokládá se, že jsou to linie divergentní.  Musím zdůraznit, že je to libovolné, ale ospravedlnitelné. Tato  "postranní linie" jsou tak početné, že okamžitě vrhají pochyby na  to že byl pouze jeden uniformní trend ve vývoji koně. Je nejméně  12 typů které by mohly spadat pod klasifikaci rodu kromě toho,  který vede přímo k Equus. Pochopitelně, je větší počet krátkých  nezávislých evolučních linií uvnitř těchto rodů.. (Young)..          První problém, která Young předkládá, je skutečnost, že tyto  fosilie jsou tak roztroušené po světě, že nikdo nemá jistotu že  jedna skupina se mohla vyvinout do druhé. Druhý problém nastane,  když se snažíme "nacpat" specimen do linie. Neexistuje důkaz,  který by rozhodl, zda ti, kteří "nepasují" jsou "postranní linií"  linie hlavní. Nemohlo by být těch pět specimenů, které jsou vždy  ukazovány jako "postranní linie" plus jiní, být tou "linií  hlavní"? Young připouští že je velmi pochybné, že byl "uniformní  trend" v evoluci koně. Pakliže takový trend neexistuje, proč je  nám stále prezentováno Osbornovo zjednodušení? ..........        

KDO JE PŘEDCHŮDCEM ČLOVĚKA?      

V roce 1924, mladý anatom, Raymond Dart, objevil jednu lebku  mladého tvora, který byl pojmenován "Australopithecus africanus",  což znamená jihoafrická opice. Dartova projekce, z jeho znalosti  anatomie, že dospělý tvor by byl asi 120 cm. vysoký, s obsahem  mozku přibližně jako gorila. Když Dart zveřejnil svůj objev  v roce 1925, antropolický svět odmítnul jeho závěr, že tento tvor  byl poloviční cestou mezi člověkem a opicí. Přesto Dart psal tak,  jako by mu každý věřil... V roce 1936 zoolog jménem Robert Broom objevil dospělou formu  Dartova tvora a potvrdil jeho projekci. Od tohoto bodu počal svět  antropologie přijímat myšlenku, že Dartova fosilie byla předkem  člověka. V šedesátých letech byl pohled na člověka následovný:                                                     Australopithecus africanus                                          Australopithecus robustus .......Homo habilis                                                               Homo erectus                                                               Homo sapiens                                Toto je přijatý pohled z pozdních 1960 a počátku 1970........        Australopithecus se měl vyvinout do tvora, který byl  pojmenován Homo habilis a do dalšího tvora, který byl pojmenovaný  Australopithecus robustus. Australopithecus robustus byl  považovaný za slepý konec, ale Homo habilis se měl vyvinout do  Homo erectus, který se potom vyvinul v člověka. Když hovořil o  Auustralopithecus africanus C .E.Axnard poznamenal: Po mnoho let je všeobecný souhlas s tím, že tyto fosilie jsou  velmi blízko lidské linii a tato speciální podskupina jsou přímí  předchůdci člověka.(C.E.Oxnard, "Human Fossils: New Revolution". Philip V.Tobias napsal: Dnes jsme schopní uznat v Dartově  fosilii první skutečný důkaz zvířecího původu člověka, první  konkretní fosilní evidence, že Darwinova teorie původu druhů  z malých modifikací, se dá aplikovat na člověka, protože zde byl  tvor jako-opice,který vykazoval anatomicky více podobností  k hominidům, než ke kterékoliv jiné opici Afriky či Asie. (Philip  Tobias "Early Man in East Africa").       Dvě skutečnosti napadají při prohlášení Tobia. Za prvé: Pakliže  fosilie, kterou nalezl Dart byla důkazem vývojového původu  člověka, proč se prohlašovalo že tato teorie byla dokázaná již  před nálezem fosilie Australopithecus africanus? Za druhé: Tobiúv  důkaz není žádným důkazem. Ve fyzice či matematice, pakliže je  něco dokázané, nemůže být vyvráceno. V antropologii to vypadá  jinak. Méně než patnáct let uplynulo od chvíle kdy Tobias  "dokázal" že Australopithecus byl naším předkem, a názor světa se  změnil. Australopithecus africanus již není považovaný za  předchůdce člověka... Tři, téměř současné události zapříčinily změnu názoru. Zaprvé  C.W.Oxnard uveřejnil výsledky počítačové studie tvarů kostí  Australopitheca, afrických opic a člověka. Po léta každý, (jak  dokládá Tobias) vykřikoval jaká podobnost byla mezi člověkem a  Australopithecusem. Oxnard dokázal matematickou analýzou že kosti  Australopitheca se podobaly více opicím, než lidem. Tvrdilo se,  že Australopithecus kráčel vzpřímeně jako člověk, z důvodů  několika pánevních rysů.          Oxnard prokázal, že kotníkové kosti, které jsou kritické pro  chůzi se odlišují více od lidských, než opičích. Africké opice  nemohou kráčet jako my a právě tak nemohou kráčet  Australopithecové.Jeho chodidlo bylo zkonstruováno, aby vypadalo  jako lidská noha... Oxnard prokázal, že právě tak se dá  zkonstruovat noha šimpanze. (Oxnard, "The Place of the  Australopithecine in the Human Evolution").  Ruka Australopitheca se podobá rukám různých opů v sedmi  podrobnostech, zatím co lidské ve třech. Oxnard dále poznamenává,  že úlomek ramenní čepele, který byl už před lety popsaný jako  spíše orangutanský než cokoliv jiného, je přesto všeobecně  považovaný v diskusích jako v základě lidský... Další dvě  skutečnosti, které pomohly převládnout novému pohledu. Jedna byla  objevem Richardem Leakey-e a druhý Johansona a White-a.             Byli to více "moderně vypadající" tvorové z údajně starších  vrstev. Tyto dva objevy vedly ke dvoum "konkurenčním" pohledům na  původ člověka. Leakey-ův objev byl vykládán jako důkaz, že Homo  habilis žil ve stejné době jako Australopithecus africanus,  fosilie, kterou nalezl Dart. Tudíž africanus nemohl být  předchůdcem člověka. To vedlo k této linii člověka:                                                                     ?                   Australopithecus          Australopithecus                Homo habilis.                       robustus.                        africanus                                                           Homo erectus                                                           Homo sapiens Objev Johansona a Whitea dostal nové jméno, "Australopithecus  afarensis". Tento tvor byl prohlášený svými objeviteli za předky  Australopithecuse a Homo habilis jak uvádí další tabulka:                                                     Australopithecus afarensis        Australopithecus                                                                                Homo habilis             africanus                                                                                        Homo erectus        Australopithecus                                                                                 Homo sapiens             robustus           Kdo má pravdu? Nikdo neví. Další objevy pravděpodobně  přehlasují oba dva výše uvedené náčrty a ukáží, že linie člověka  není nic víc než názor, který právě převládá.. Jsou dva odlišné  pohledy na původ člověka a není nikoho kdo by rozhodl, který je  správný - pakliže nějaký z nich je. Domníváte se, že je právě tak  nerozumné věřit ve speciální stvoření Bohem, když věda zvaná  antropologie nám podává různé evoluční linie člověka každých  dvacet let?            

 CO JE  TO  "KOPANEC" HESPEROPITHECUS?           

 Henry Fairfield Osborn, ředitel Amerického Muzea Přírodních  Věd otevře balíček, který právě došel a nalezl zub. Ale jaký zub!  Zub byl zaslán geologem Haroldem Cookem. Cook se ptá, kterému  tvoru tento zub patřil ...Osborn si pozval dva zubní odborníky,  Dr. Helmana a Gregoryho. Oba dva se shodli s Osbornem na tom, že  Cook náhodou nalezl první evidenci antropoidní opice západní  polokoule. Ve skutečnosti všichni tři přišli k přesvědčení, že  ten zub byl mnohem podobnější zubu lidskému, nežli zub kterékoliv  jiné opice. Toho tvora pojmenovali Hesperopithecus, čili opice  Západu...            Protože tento objev byl tak důležitý, byly vypraveny expedice  za účelem získání více důkazů o tomto tvoru. Hellman a Gregory se  mezi sebou dohadovali, zda tento zub byl více opičí, nebo více  lidský. Profesor Wilder vydal knihu kde tvrdí, že "Nebraska Man"  Hesperopithecus, stojí někde mezi "Java Man" a Neandertal Man".  Eliot Smith napsal krátký článek o "panu a paní" Hesperopithecus,  včetně rekonstrukce toho jak vypadali ...Celkově, tento zub  vytvořil celosvětovou senzaci, která trvala 4 roky a 6 měsíců...            Polní expedice se dostala do potíží s majitelem pozemku a tak  začala kopat u souseda. Tam objevila další evidenci tohoto  úžasného tvora. Hesperopithecus byl prasetem. Ne snad chováním,  ale doslovným prasetem! Jak se ukázalo, Hesperopithecus byl  vlastně peccary, divoké prase.. (Arthur C.Custance, "The Fallacy  of Anthropological Reconstruction", 1966)...         

JE   PILTDOWN  Podvod?      

 Piltdownský podvod je zde popsán ne za účelem zesměšnění těch  kteří byli účastníky, ale aby se ukázalo jak očekávání že fosilní  člověk se bude podobat opici, může vést k falešným závěrům.. Když  člověk určitou skutečnost, může snadno přehlédnout zřejmosti.        V roce 1912, William Dawson a A.S.Woodward oznámili nález opice  podobné člověku na štěrkovišti Kent Plateau v Anglii. Fosilní  lebka byla v kusech, ale téměř kompletní a základně lidská. Na  druhé straně čelist byla velmi podobná čelisti opičí. U lebky  byly nalezeny také kosti savce, kamenné nástroje a sloní kost  zabroušená do špičky.            Okamžitě se vědecká obec rozdělila. Jedni tvrdili že čelist k  lebce nepatří, druzí tvrdili opak. Jak hádka pokračovala,  vykonaly se další vykopávky a na jiném místě byly nalezeny dva  úlomky lebek a jeden zub ...Jelikož toto se zdálo být víc než  šťastná shoda okolností, mnozí kteří první nález odmítali, jej  nakonec akceptovali. Akceptovali navzdory tomu, že zub z prvního  nálezu byl uměle obroušený a jeden z úlomků první lebky se zdál  být částí lebky druhé, která ovšem byla nalezena několik mílí  dále. Prostě tyto skutečnosti byly přehlédnuty,,,           V roce 1953 Kenneth Oakley dokončil nějaké chemické testy na  zmíněném materiálu. Tyto dokázaly, že lebka a čelist nepatřily  k sobě. Nepatřily ani k těm kostem savců. "Piltdown Man" se  ukázal být zcela moderní lidskou lebkou s čelistí opice. Materiál  byl chemicky připraven aby vypadal starý a zuby opilované, aby  vypadaly opotřebované. Nikdo neví jistě, kdo tím padělatelem byl,  ale tento člověk byl schopen klamat moderní vědu po víc než 40  let! Jeden se diví, jak je možné po 40 let takové skutečnosti  přehlédnou! (J.S.Weiner, "The Piltdown Forgery", 1955)...              


KDO JE VLASTNĚ TEN NEANDERTÁLEC?          

V roce 1848, v kamenném lomu Forbes u Gibraltaru, nalezli  dělníci slušně kompletní fosilii lebky. Tato, jak se později  zjistilo, byla první neandertálskou lebkou kdy objevenou. Také  nebyla pojmenována jako lebka Neandertálce do doby, kdy se  nalezla lebka druhá.       V roce 1856 v Německu, v lomu u nedalekého  městečka Neander, pracovníci ji objevili v jeskynní hlíně. Část  lebky a nějaké kostní úlomky byly odevzdány profesoru  Schlaafhausenovi, který nález zveřejnil v roce 1857. Nález byl  pojmenovaný podle blízkého městečka Neandr, "Neandertal Man".          Tento nález se okamžitě stal středem kontroverze. Během  několika let se evolucionisté chytí Neandertálce jako jejich  chybějícího článku mezi opicí a člověkem. Neandertálský člověk  byl pečlivě zrekonstruován aby se ukázalo jak a proč kráčel  trochu ohnutě, s hlavou vysazenou dopředu. Takové zobrazení mu  dávalo opičí podobu. Jelikož v té době evoluční teorie "letěla",  taková rekonstrukce prezentovala docela slušnou pomoc Darwinově  teorii.        Ale všechno nebylo tak zcela perfektní. Pár hlasů se kriticky  ozvalo. Rudolf Virchow, patolog tento materiál prostudoval a  zjistil, že tento člověk měl rachitidu, neboli křivici. Francis  Ivahoe dodává:  Před sto lety Virchov objevil rachitidu v neandertálských  kostech, které tak silně poukazovaly na opičí formu. Přesto že to  nebyl první hlas, který se o tom zmínil, bylo to první  autoritativní prohlášení expertem, který nejenom dobře znal  rachitidu, ale byl také velmi dobře obeznámen s fosiliemi. Jak se  tak objevovali další fosilie diluviálních hominidů v Belgii  a Francii, byla to prostě doba Charlese Darwina.... Virchowova  diagnóza byla zdiskreditována - ovšem nikdy objektivně. Ale růst  vědomostí od té doby - jak antropologických, tak i lékařských  ukazují na to, že Virchow měl v zásadě pravdu. (Francis Ivanhoe,  "Was Virchow Right About Neanderthal?")..         Nejen se lidé počali obracet proti názoru že Neandertál byl  přechodným článkem mezi člověkem a opicí, ale další nálezy to  také zpochybnily. V roce 1888 Galley Hill fosilie moderně  vypadající lebky byla nalezena ve vrstvě starší, než vrstva  neandertálská. Její autentičnost byla v té době popírána.  (S.Weiner, "Man°s Ancestry", 1969). Další, moderně vypadající  nálezy v roce 1855 u Ipswiche a v roce 1863 u Abbeville byly také  zamítnuty. (Wilhelm Koppers, " Primitive Man and His World  Picture", 1952). V roce 1932 v Kenyi nalezli moderní lidskou  čelist v usazeninách starších než Neandertál. Autority odmítly  současnost čelisti s vrstvou. (Ashley Montagu, "Man:His First Two  Milion Years", 1969). Kdykoliv byl objeven moderní tvor, jeho  hodnověrnost přišla v potaz...          V roce 1939 byl zahájen první seriózní útok na pohled, že  Neandertálec je článkem mezi opicí a člověkem. (A.C.Blanc &  Sergio Sergii, "Monte Circeo", 1939). Profesor Sergio Sergi po  prostudování lebek dvou Neandertálů dokázal, že chodili vzpřímeně  právě tak jako my, ne s tím jakoby-opičím shrbením, které se tak  často objevuje v rekonstrukcích. Potom v roce 1947 byl objevený  Neandertál, který žil v jeskyni po tom, co v ní bydlel moderní  člověk! (A.C.Custance, "The Influence of Environmental Pressures  on the Human Scull").. Tak bylo finálně dokázáno, že Neandertál  nebyl naším předkem. V dnešní době je Neandertál považovaný za  Homo sapiens. (J.B.Birdsell , "Human Evolution"). Jeho "povýšení"  do stavu člověka spíše než opice, se odehrávalo neochotně  navzdory důkazům, protože dřívější vědci potřebovali Neandertálce  jako předka!       


JE POJEM "BŮH", NEVĚDECKÝ? 

Existují dva základní a vzájemně si odporující filosofické  názory na vesmír: Naturalismus a Supernaturalismus. Naturalista  předpokládá, že vesmír je striktně materiální, zatím co  supernaturalista tvrdí, že jsou dva typy objektů ve vesmíru:  Přirozené a nadpřirozené. Oba tyto pohledy jsou přijímány jako  předpoklady, domněnky, a jako takové jsou přijímány či odmítány  pouze vírou... Ať už zaujmete tu či onu pozici, musíte zároveň  přijmout určité závěry. Na příklad naturalista předpokládá, že  není zázraky neexistují. Všechno v jeho světě musí být vysvětleno  na základě přírodního zákona Toto zahrnuje svět, život i emoce...       Supernaturalista musí každopádně připustit možnost zázraků,  jelikož je přesvědčení, že kromě hmoty existuje ještě "něco".  Většinou usuzuje že to "něco" je nadpřirozená bytost. Jeho svět  se skládá z věcí , které nejsou vysvětlitelné pouze na hmotném  základě. Jeho Bůh, jelikož je mimo materiální vesmír, může  přírodní zákony měnit, jelikož je jejich autorem.         Věda je studie materiálního světa a věda vždy vyhledává  pořádek či zákony vesmíru. Z tohoto důvodu by se nehodilo, aby  Bůh měnil přírodní zákony každou chvíli, když vědec vejde do  laboratoře.      Kdyby toto Bůh dělal, vědec by žádný řád ve vesmíru  neobjevil. A tak věda musí předpokládat že buď Bůh neexistuje,  nebo že alespoň nemění přírodní zákony podle své nálady.  Zkušenost nám říká, že Bůh nezasahuje velmi často do zákonů  přírody. Ale může zkušenost prokázat, že Bůh NIKDY nezasahuje do  přírody, nebo že Bůh neexistuje?         Jak lze vidět, vědec musí předpokládat že Bůh není relevantní  co se týče každodenního řízení vesmíru, jinak by nemohl žádný řád  ve vesmíru najít. Někteří vědci tvrdí, že přirozené zákony  fungují vždy a tato konzistence dokazuje, že Bůh nemá ve vesmíru  žádné místo. Ve skutečnosti tento směr uvažování se jmenuje  tautologie. Předpokládá, že Bůh není ve vesmíru angažován  a jelikož tato premisa je přijímána i druhými, vědci činí závěr  že Bůh skutečně ve vesmíru angažovaný není...        Věda nemůže prokázat, že Bůh není v tomto vesmíru relevantní.  Pakliže On sestavil fyzické zákony, potom lze těžko tvrdit, že  není relevantní. Pakliže Bůh neexistuje, potom by vskutku  relevantní nebyl. Ovšem, jak jsme si řekli na počátku: Každý  z těchto dvou předpokladů je akceptovaný vírou. A pakliže je tomu  tak, věda nemá právo házet kameny na toho, kdo věří v Boha jen  proto že se vědec rozhodl věřit odlišně. (C.S:Lewis, "Miracles").          


JE FOSILIZACE DŮKAZEM KATASTROFY?         

Proces fosilizace sám o sobě je evidence nenormálního usazování.  Dnes když zvíře zahyne, ať už na souši či ve vodě, tělo se  okamžitě počíná rozkládat. Mrchožrouti zpravidla tělo skonzumují.  Tyto dvě složky, bakterie a mrchožrouti jsou velmi výkonní při  recyklování materiálu obsaženém v těle. Kosti zvířete se rozpustí  v moři nebo se rozpadnou pod vlivem počasí, takže ani u kostí si  nejsme jisti že se zachovají... Máme tudíž dva faktory, které  mají tendenci zabránit fosilizaci jakéhokoliv zvířete  - biologičtí mrchožrouti a počasí. (Charles Schuchert & Carl O.  Dunbar,"Textbook of Geology", 1933).           Jediný způsob jak může být mrtvola zachována, je odstranit ji  od těchto dvou faktorů. To znamená, že když chceme mrtvolu  zachovat, musí být pohřbena dosti hluboko aby se k ní nedostali  mrchožrouti a dost hluboko, aby se odstranil kyslík, který  potřebují bakterie. To ovšem vyžaduje, aby zvíře bylo pochováno  krátce po smrti, nebo nezůstane nic, co by se mohlo zachovat...  Jak vysvětluje Beerbower: Všeobecně řečeno, čím rychleji je organismus pohřben, a čím  vzduchotěsnější je hrobka usazenin, tím větší šance preservace...  (James B.Beerbower, "Search for the Past", 1968).         Moderní usazeniny se nezdají splňovat všechny podmínky pro  zachování fosilií. Je velmi obtížné najít tvory v procesu  fosilizace dnes. Robert J.Cordell píše: Moderní sedimenty  dosahují v průměru jedno procento organického materiálu. (Robert  J.Cordell,"Depths of Oil Origin and Primary Migration: A Critique  and Review"). Většina organického materiálu se skládá z  chemikálií. Většina geologů má pohled, který všeobecně vylučuje  katastrofy ve velkém měřítku.          Jejich názor je, že pomalým procesem se usadily sedimentační  skály a fosilie se v nich zachovaly. Jejich odhady stupně při  kterém se procesy usazování stávají vysvětluje proč moderní  usazeniny obsahují tak málo organického materiálu. J.B.Birdsell  odhaduje, že během poslední geologické doby (Pleistocén) průměrná  míra usazování byla pouze 24 tisícin palce za rok.  (J.B.Birdsell," Human Evolution", 1972).        Pakliže takové usazeninové hodnoty převládaly během  geologické historie - a Birdsell tvrdí že ano - jak potom mohou  vůbec nějaké fosilie existovat? Jak jsme viděli již dříve,  chceme-li prezervovat organismus, musíme jej pohřbít hluboko.  Dvacet čtyři tisíciny palce se sotva dá nazvat hloubkou....         A tak vidíme, že i pouhá existence fosilií poukazuje na míru  sedimentace, která musela být tisíckrát a tisíckrát rychlejší,  než je míra normálně odhadovaná. Kdyby jste si přáli přikrýt  mrtvou rybu sedimentem o výši dvou a půl palce (6.35 cm),  potřebovali by jste 100 letou zásobu sedimentu. A to je ještě  nejisté zda by to stačilo, protože 6 centimetrů usazenin není pro  normálního červa žádná překážka! Když se podíváte na hlavní  depozity fosilií po světě, musí vám být zřejmé, že byla zapotřebí  ohromná kvanta sedimentů, k jejich preservaci....               Robert Broom, Jihoafrický paleontolog odhaduje, že jen  v Karroo formaci je asi tak 800 milionů fosilií obratlovců.  (N.O.Newell, "Adequacy of the Fossil Record", 1955). Pokuste se  zachovat takové množství zvířat s dvaceti tisícinami sedimentu  a nepodaří se vám to! A přesto taková je míra usazenin za jeden  rok...        Jiná místa kde se nacházejí fosilie, není těžké najít.  Monterey shale (břidlice) obsahuje přes miliardu fosilních ryb na  ploše asi deseti čtverečných kilometrů. Mission Canyon v severo-  západních Státech a Wiliston Basin se odhaduje že obsahují deset  tisíc kubických mílí fragmentovaných crinoidních pozůstatků.  (crinoid je mořský bezobratlovec žijící v hloubkách oceánů).  Clark a Stern uzavírají: Kolik miliard či trilionů crinoidů by bylo zapotřebí aby  vytvořily takový depozit? Takové množství je mimo naší představu. (Thomas H.Clark & Colin W. Stern, "The Geological Evolution of  North America", 1960).      S tímto a i jinými příklady - je skutečně rozumné se domnívat  že pomalý depozit zachoval tyto fosilie? Jak mnohem racionální je  předpoklad, že byly uchovány rapidním depozitem v celosvětové  potopě, jak ji popisuje Bible?             


JSOU FOSILNÍ DEPOZITY KLIMATICKY SMÍCHÁNY?       

 Pakliže geologický záznam nebo obraz je výsledkem pomalých  depozitů a eroze, které pracovaly po miliony let, potom bychom  neočekávali nálezy zvířat a rostlin z docela rozdílných  klimatických oblastí pohřbených společně ve stejné vrstvě.  Pakliže ale by byl fosilní záznam výsledkem celo-světové potopy,  potom lze očekávat, že tropická zvířata budou nalezena ve  společném hrobu se zvířaty arktických oblastí. Toto by byla dobrá  zkouška zda evoluce či stvoření je pravdou. Když se podíváme na  záznam fosilií, měli bychom být schopní poznat, zda rostliny jsou  klimaticky pomíchány jen zřídka, nebo zda tento obraz nacházíme  zběžně...         Než prozkoumáme evidenci, musíme si uvědomit že jsme schopni  říci velmi málo o klimatech, která to či ono zvíře nebo rostlina  reprezentuje ve vrstvách, které obsahují pouze vyhynulé druhy.  Když tam nebyl nikdo kdo by je pozoroval v jejich životě,  nemůžeme vědět o jejich habitatu téměř nic...  W.P. Woodring píše o smíšených nalezištích fosilií měkkýšů.  Měkkýš je třída zvířat zahrnující šneky, ústřice a škeble.  Woodring píše: Kalifornská mořská fauna z období Pleistocénu byla již dlouho  v popředí zájmu. Některé nálezy jsou veliké: 100 - 300 druhů  měkkýšů v jedné formaci! Tato fauna ukazuje různá společenství.  Některá zahrnují teplovodní a studenovodní druhy pohromadě.  Zřejmě nepředstavují význačně rozdílná klimatická prostředí.  (W.P.Woodring, "Marine Pleistocene of California", 1957).       "London Clay flora také ukazuje tendenci rostlin z různého  prostředí,být pohřben společně. Andrew informuje: London Clay flora, z ranného Eocénu, zahrnuje 314 druhů semen  a ovoce. Z tohoto počtu jich bylo 234 identifikováno, zbytek je  sporný. Je to téměř výlučně angiospermní květenství, pouze sedm  šišek. Z jednoho sta druhů, pouze 28 ještě existuje. Bude nás  hlavně zajímat rodinná příbuznost. Současné rozprostření rodin,  z nichž se London Clay flora skládá je následovné: 5 výlučně  tropických, 14 téměř výlučně tropických, 21 rodin jak tropické,  tak mimotropické a 5 hlavně z mírných klimat. (Henry N.Andrews,  "Studies in Paleobotany", 1961).          Wilfred Francis uvádí mnoho příkladů smíšených nalezišť. Píše  o vrstvě v Anglii, vytvořené hlavně mechy (výlučně sladkovodní  rostlina), které zároveň obsahují mořská zvířata jako korýše  a ryby. (W. Francis, "Coal: Its Formation and Composition,  1961). Francis dále poznamenal: Taková smíchaná strata jsou velmi  známá mezi množstvím uhlí všech věků...        Německé lignity Geiseltalu představují skutečný problém pro  lidi, kteří nevěří v celosvětovou potopu. Francis píše: Podobné závěry lze čerpat z evidence z vrstev lignitu, které  mají v sobě fosilie. Zde jsou kompletní směsice rostlin, hmyzu a  zvířat ze všech klimatických částí země, ve kterých je život  možný. W.B.Wright, když hovoří o speciální vrstvě píše: Navrchu arktických sladkovodních rostlin je mořské dno.  Astarte Borealis a jiní měkkýši jsou nalezeni v pozici jak žili,  obě chlopně spojené. Toto jsou druhy arktické, ale dno obsahuje  také Ostrea edulis, (měkkýš), který potřebuje mnohem teplejší  vodu. Celá evidence je v konfliktu, pokud se klimatu týče.  (W:B.Wright, "The Quartenary Ice Age", 1955). "Chalk Bluffs" flora Centrální Kalifornie je také klimaticky  smíšená. Andrews píše: Jsou zde určité nesrovnalosti, které se nedají přehlédnout.  Na příklad Artocarpus (chlebovník) Rhamidium, Tabernae montonae,  které jsou vyloženě tropické druhy, jsou pochovány s rostlinami  chladnějšího klimatu, jako bílý ořech, javor a jasan. Výskyt  klimaticky divergentních druhů ve fosilní flóře je běžným úkazem.  (Andrews, "Studies in Paleobotany").        Poslední příklad smíchaných fosilií z různých klimat, které  skutečně tohoto autora ohromuje, je k vidění v jantarových  uloženinách Východního Pruska (Polsko). O jantaru se domníváme,  že je to zkamenělá pryskyřice vylučovaná starodávnými stromy,  které v té oblasti rostly. Občas nalezneme hmyz uchovaný  v jantaru. Názor je, že hmyz se tam dostal když lezl po stromě,  přilepil se a nakonec ho pryskyřice zcela obklopila. Ta se  později změnila na jantar. Francis popisuje co se nalézá  v jantaru a odkud to přišlo: Mezi hroudami jantaru nalézáme hmyz, plže, korály a malé  části rostlinného života. Jsou moderního typu a nacházejí se jak  v tropických, tak i chladných oblastech. Je přítomné i jehličí  z typů borovic rostoucích v Japonsku a Severní Americe.(Francis).       Korál??? Korál se přece neprocházel po stromech v lese! Korál  roste pouze v oceánech. A proto vysvětlení, jak se vytvořil  jantar, potřebuje jistě značně vylepšit! ...Bylo nabídnuto sedm  příkladů klimaticky rozličných depozitů. Tato "míchanice" je to,  co by člověk očekával v případě celosvětové potopy.                  


 JE UHLÍ  EVIDENCÍ  POTOPY?        

Uhlí, ten černý hořlavý kámen, je výsledkem ztlačení velikého  množství rostlinného materiálu. Je všeobecná domněnka, že uhlí se  formovalo v ohromných bažinách kde rostliny rostou a umírají  a jejich rozpadající se zbytky vytváří vrstvu rašeliny na dnu  bažiny. Dále je nám řečeno, že jak tak přešly miliony let, vrstva  se stávala silnější a silnější. Nakonec půda klesla a bažina se  pokryla usazeninou. Jak tak sedimentu přibývalo, tlak rostl a  nakonec se celá vrstva změnila v uhlí...             Tento pohled na formaci uhlí nazvaný "autochtonní" (což  znamená "na tom stejném místě") vidí uhlí jako výsledek  uniformních sil působících po miliony let. Rostlinný materiál by  musel vyrůst, zemřít a proměnit se v uhlí na tom stejném místě...  Tento pohled vyžaduje několik předpokladů. Za prvé pod tímto  uhlím musí být zemina, ve které první rostliny žily. (Někdy je ta  vrstva pod uhlím nazvaná spodní jíl, Za druhé: Všechny rostliny nalezené v uhlí, musí být takového  druhu, který roste v bažinách. Problém by nastal, kdybychom  objevili ne-bažinatou rostlinu či ne-bažinaté zvíře v bažině. Za  třetí: tento pohled by poukazoval na to, že většina rostlinného  materiálu se rozpadla dosti efektivně, jelikož byl vystavený  počasí dosti dlouho, nežli byl pokrytý materiálem dalším.         Jiný pohled na formaci uhlí - pohled který není právě dobře  přijímaný dnes, předpokládá, že rostlinný materiál, který  vytvořil uhlí, byl naplaven z jiných lokalit a tam vytvořil  depozit. Toto je allochthonní teorie. Ta tvrdí: a) pod uhlím není  žádná živná půda, b) v uhlí není žádný bažinný život, c) nastalo  velmi málo rozpadu rostlinného materiálu před tím, než byl  přikryt materiálem dalším.          K těmto závěrům se došlo z následujících důvodů: 1) Pakliže  byly rostliny naplaveny na konečné místo, nebylo zapotřebí  zeminy. 2) Lze očekávat materiál i z ne-bažinatých oblastí včetně  i kamenů z jiných lokalit - prostě smíšená společnost. 3) Čas  mezi smrtí organismu a jeho pohřbením je kratší a tak se očekává  méně hnilobného rozpadu.       Máme dva pohledy na formaci uhlí. Dnešní věda by měla  rozhodnout, co se od těchto pohledů dá očekávat a který z nich se  přibližuje skutečnosti. Prozkoumejme ta fakta sami, a podívejme  se, který pohled se spíše přibližuje faktům... Leonard G.Schultz  provedl extenzívní studie spodního jílu - té předpokládané  zeminy, na které měly před-uhelné rostliny žít. Když zaboříte rýč  do dnešní půdy, objevíte že se v různých vrstvách mění.         To je tím, že povrchová zemina byla vystavená různým  chemickým procesům, které nazýváme zvětrání. Čím hlouběji jsou  chemikálie v půdě, tím méně jsou vystavené zvětrání. Některé  chemikálie v zemi se snadno zničí zvětráním a tak existuje dobrá  zkouška zda spodní jíl je stará půda. Schultz shledal, že  vertikální variace nesouhlasí s tím, co by se dalo očekávat od  zvětrování. Říká: Chlorit, minerál, který se snadno zvětráním zničí, se  vyskytuje v nejhornějších částech spodního jílů. Profilové  variace spodního jílu nejsou totožné jako ty, které jsou  v moderní půdě včetně minerálně podobných formací. (L.G.Schultz,  "Petrology of Underclays").. Schultz uzavírá: Přímé zkoumání ukazuje, že spodní jíly byly zformovány před  shromážděním uhlo-tvorného materiálu a proto nemohou být zbytkem  půdy, na které uhlo-tvorná flóra rostla..(Schultz, dtto).         Bažinná teorie formace uhlí se neshoduje s fakty první  zkoušky... Druhá zkouška o tom, zda se v depozitech nenalézají  ne-bažinné rostliny. Francis, ve svém díle "Uhlí: Jeho formace  a kompozice" popisuje mnoho jiných rostlin nalezených v uhlí.  Tyto zahrnují borovici, sequoiu a smrk. Rehwinkle cituje palmu,  magnólii, topol, vrbu, vavřín, javor a břízu, mimo jiných rostlin  nalezených v uhlí. (Alfred Rehwinkle, "The Flood", 1951). Tímto  propadá teorie ve zkoušce číslo 2. Clark a Stearn popisují, jak musely vypadat uhelné lesy: Půda lesa musela být houbovitá masa napůl-rozpadlých rostlin,  něco jako bažiny dnešního severu. (Thomas H.Clark & Colin W.  Stearn, "The Geological Evolution of North America", 1960). Tento pohled není podpořen evidencí z Geiseltálských lignitů  v Německu. Francis, když hovoří o allochthonickém původu  (připlavený z jiných lokalit), prohlašuje: Podobné závěry se odvozují z evidence vrstev obsahujících  fosilie v Geiseltalu. Tam je také kompletní směsice rostlin,  hmyzu, a zvířat ze všech klimatických lokalit země. V některých  případech byly nalezeny ještě zelené listy, tak že "zelená  vrstva" se používá jako knižní záložka při vykopávkách. Mezi  hmyzem jsou nalézány také nádherně zbarvení tropičtí brouci, i se  zachovanými měkkými částečky těla, s potravou ještě ve  vnitřnostech. A tak vidíme, že uniformní pohled na formaci uhlí propadá ve  všech třech zkouškách. Popis Geiseltalových lignitů zní přesně  tak, jak by jeden očekával po celosvětové potopě. Bylo by možné,  aby evidence takové celosvětové potopy - jak o ní píše Bible - se  dala získat z faktu, že formace uhlí se shoduje s allochtonní  (připlavenou) teorií?               BYLA SEDIMENTACE RYCHLÁ?       Je nějaká evidence ve fosilním záznamu, která by poukazovala  na to, jak rychle byly sedimenty depozitovány? Důležitost této  otázky bude jasná, když se podíváme na odhadovanou rychlost  usazování. Pakliže uniformitariánské odhady jsou správné, potom  zde nemohla být světová potopa. Člověk by očekával rychlou  depozici sedimentů v případě potopy, pomalou bez potopy.        J.B.Birdsell odhadnul depoziční rychlost pro tři geologické  doby. (J.B.Birdsell, "Human Evolution"). Pro tu nejmladší dobu,  Pleistocén, Birdsell tvrdí, že to trvalo 3 miliony let, než se  usadilo 6 tisíc stop sedimentu. To činí asi 0.024 palce (6 m/m)  za rok. Pro Jurasickou dobu Birdsellova data průměrného usazování  je 0.012 palce a v době Kambrijské, asi 6 tisícin palce za rok.          Jedním z prvních problémů pomalého usazování je nemožnost  vzniku fosilizace. Dnes, když zvíře zemře, další zvířata mrtvolu  skonzumují, nebo shnije.             Aby mohla vzniknout fosilie, tělo musí  být ochráněno před mrchožrouty právě tak jako před bakteriemi. To  znamená, že je třeba mrtvolu rychle a hluboko pohřbít. Vyzývám  každého aby se pokusil prezervovat v akváriu tělo mrtvé ryby,  která je přikrytá šesti desetinami milimetru sedimentu! Již ta  skutečnost že fosilní ryby existují, některé z nich dokonale  zachovalé, svědčí o tom, že usazení sedimentů bylo neporovnatelně  rychlejší... Některé fosilie nás neodvolatelně nutí k přesvědčení  že sedimentace musela být mnohem rychlejší, Derek Ager,  paleontolog napsal: Mám ve své sbírce humra ze Solenhofenské vrstvy, který byl  fosilizovaný při ulovení malé rybky. (Derek Ager, "Principles of  Paleoecology", 1963). Schuchert a Dunbar hlásí: Velká deska Hamiltonského pískovce nalezená u Mount Marion,  ve státu New York, současně ve státním muzeu v Albaně, zachovala  víc jak 400 hvězdic. Některé z nich zahynuly ve chvíli, kdy se  krmily ústřicemi právě tak, jako to činí hvězdice dnešní.  (Charles Schluchert & Carl O.Dunbar,"Textbook of Geology", 1933).  Eocénská formace Green River v Coloradu a Wyomingu obsahuje  jemnozrnnou břidlici s nádherně zachovanou fosilní rybou.  Matthews o tom píše: Pravděpodobně ta nejlépe známá fosilní rybí fauna se nachází  v eocénském korytu Green River ve Wyomingu a v Severozápadním  Coloradu. Tyto sedimenty obsahují velké množství dobře  zachovaných ryb. (W.H.Matthews III. "Fossils", 1962).        Formace Green River je takovým vrstvovým depozitem. Ve 2600  stopách (asi 800 m) břidlice je více než šest a půl milionu  vrstev. Usazení každé vrstvy - jak se věří - trvalo jeden rok. V  tom případě by bylo potřeba šest a půl milionu let k usazení celé  té břidlice. Alespoň toto je běžná interpretace depozitu Green  River.          Několik skutečností, které vidíme v Green River, tomuto  odhadu pomalé depozit jedné vrstvy za rok odporuje....Za prvé,  fosilní ryby jsou slisované mezi vrstvami. Za druhé, člověk vidí  obrys celé ryby, ne jen kostry. To znamená, že maso nemělo čas  k rozpadu v době kdy ryba byla pohřbená. Nakonec: Tlouštka každé  vrstvy je taková, že by byla prezervace ryby obtížná. Průměrná  tlouštka vrstvy je asi pět tisícin palce. Vzorky, které autor  vlastní, jsou vrstvy asi tak jeden milimetr tlusté.          Co znamenají tato fakta? Prostě je prakticky nemožné, aby se  mrtvá ryby zachovala, kdyby byla pokrytá jedním milimetrem bahna.  Když dáte mrtvou rybu na dno akvária a zakryjete milimetrem  bahna, ryba počne hnít a vyplave k hladině. Fosilní ryby v Green  River mají velmi málo rozpadu.          Za druhé, jeden milimetr hlíny by nezaopatřil dostatečnou  váhu pro vylisování těla tak, jak je vidíme. Jediné logické  vysvětlení pro fosilie ryb v Green River je, že rychlost  sedimentace byla mnohonásobně vyšší. Pouze tímto způsobem by byla  ryba pohřbená dostatečně hluboko, aby se nám dochovala a přitom  bylo zapotřebí také dostatečné váhy, aby se takto vylisovala..               


JSOU STOPY DŮKAZEM POTOPY?          

Po celém světě jsou velmi dobře zachované stopy různých  zvířat ve fosilním záznamu. Běžné vysvětlení, jak fosilní stopy  vznikají nestačí. Když člověk kráčí přes písek na pobřeží, nebo  když jde po bahnitém poli, zřejmě po sobě zanechá stopy. Okamžitě  po vzniku stop začnou působit erozní síly - vítr déšť počnou  stopy ničit. Jak dlouho mohou takové stopy zůstat nedotčené? Na  písečné pláni či na poušti, vítr rychle vymaže evidenci, že tudy  někdo prošel.             Pakliže jdete po pláži tam, kam mohou zasáhnout  vlny, potom vaše stopy vydrží do první vlny. Je vidět, že stopy  jsou krátkodobým jevem.          Protože původní stopa je velmi prchavé podstaty, je jasné že  musí být rychle přikryta nebo přestane existovat. Jediný způsob  jak je zachovat do doby než se promění v kámen, je přikrýt je  jiným materiálem. Člověk nezachrání stopu v písku tím, že ji  zakryje pískem... Jak tedy zakryjeme stopu v písku bahnem nebo  opačně? Normální vysvětlení fosilní existence je, že celá oblast  se postupně propadla do moře, kde se potom usazoval sediment na  stopy, které se potom proměnily v kámen. Ovšem, je velmi  nepravděpodobné že by se otisky zachovaly, protože by je zničily  mořské vlny.          Druhé vysvětlení zachovaných stop je, že písek nebo bahno  ztvrdly ještě než se dostaly skrze nebezpečí vodní eroze. Tento  pohled ignoruje skutečnost, že vlny snadno zničí pevnou skálu,  tím spíše by zničily nekompletně zkamenělý písek či bahno.        Jak se tak díváte na ty stopy, položte si otázku, zda byla  vůbec delší doba vystavení erozi možná před tím než buď byly  zakryty, nebo zkameněly. Pirrson a Schuchert píší: Jediná evidence obratlovců vyššího řádu nežli ryby, spočívá  na otisku nohy (Thinopus Antiquus), dlouhé téměř 4 palce (10  cm.), která byla objevena blízko vrcholu horního Devonu v západní  Pensylvánii. Tato poukazuje na přítomnost zvířete jako salamandr  (stegocephalian), který byl asi tři stopy dlouhý. Otisk je  z mořského pískovce pravděpodobně z oblasti pláže, přes kterou  zvíře kráčelo - možná v hledání mrtvých zbytků mořského života.  Tato vrstva je spojena s jinými, které jsou rozpraskané od slunce  a nesou stopy deště.(Pirrson & Schuchert, "Textbook of Geology",  1920). Ilustrace číslo 461 v jejich knize ukazuje zachování bloku  pískovce, které je velmi těžké vysvětlit: Deska pískovce z Triasu veliká 6x3.5 stop, zjízvená stopy po  dešti. Velký dinosaurus (Steropides diversus) kráčel přes  bahnitou zem před bouřkou, zatím co malý saurus (Argoides  minimus) tam prošel po dešti. (Pirrson & Schuchert). Jeden si uvědomí, že o kapkách deště se hovoří v obou  příkladech. Další vrstva sedimentu se musela usadit, než se  vymazaly stopy po dešti na povrchu těchto otisků. Jak dlouho je  můžete vidět v prachu po bouřce na vašem dvorku? Ti stejní autoři píší: V roce 1849 objevila jednu z nejzajímavějších desek. Trochu  větší než pět stop dlouhou, na které je šest stop nohou  obojživelníka (Paleosauropus), které měly rozpětí 13 palců. Tato  deska je vlnitá a má stopy po dešti. Poukazují na to, že zvíře  přecházelo, když usazenina byla ještě měkká a mokrá. Twenhofel a Shrock píší:  Často zaznamenávají tragedie minulosti tak, jak je nalezená  nedalekého německého města Nierstein na Rýnu. Zde, v pískovci,  který byl pouští, jsou malé stopy hmyzu. Smrt číhala na netušící  hmyz ve formě ještěrčích stop, které se sbíhají se stopami hmyzu.  Jakmile se ty dvě stopy spojí - zůstávají pouze stopy  ještěrky..(William H.Twenhofel & Robert R. Shrock, "Paleontologie  Bezobratlých", 1935).            Ať už je ten přesný způsob, kterým tyto fosilie jsou  zachovány jakýkoliv, jedna věc je zcela jistá: Tyto musí být  rychle ochráněny před erozivními silami země, jinak přestanou  existovat. To většinou znamená, že sedimentační vrstva přes stopy  musí být usazená těsně potom, co se vznikly stopy.... Ukážeme  jeden příklad: Coconino stopy. Coconimský pískovec z doby Permu  pokrývá část severní Arizony. Určité prvky v pískovci poukazují  na to, že to byly přesypové nánosy. Derek Ager píše: Záhadný rys otisků Coconino je, že všechny směřují nahoru do  kopce, do strmého srázu tohoto dnešního pískovce. (Derek V.Anger,  "Principles of Paleoecology", 1963).    Proč všechna ta zvířata běží do kopce? Proč žádné neběží  dolů? Určitě neutíkala před ohněm     uprostřed pouště! Není možné,  že se snažila utéct rostoucím vodám potopy?.....                  


KDE JE TEN JÍL?            

Jeden ze zajímavých rysů geologického záznamu Země je  nesouhlas, nesrovnalost - časový lom mezi depozicí dvou vrstev.  Během doby bez usazování písku, jílu či vápence, podkladové skály  podléhají erozi bortí se, nebo obojí, potom více skály je usazeno  navrch. Nesrovnalost lze poznat v přírodě podle úhlu, který  svírají vyšší skály s nižšími, anebo podle evidence eroze navrchu  určitých vrstev.     Všeobecně přijatý mechanismus pro formaci nesrovnalosti si  vyžaduje miliony let. Jediný způsob jak skála může být uložena je  pod vodou a počáteční poloha je horizontální. Jelikož jediný  způsob jak může skála zvětrat je na vzduchu, musí být skály  vynesené nad vodní hladinu. Po erozi mohou být uložené znovu pod  vodu a nová vrstva se může opět uložit. Tento celý pomalý  geologický proces prý trval miliony let.         Mnoho odborníků souhlasí s tím, že největší nesrovnalostí je  celosvětová nesrovnalost, která rozděluje zemskou geologickou  historii na dvě části. Pod touto nesrovnalostí neexistují  prakticky žádné fosilie a téměř všechny jsou usazeny po této  době. Walter S.Olson popisuje záznam usazenin: Jevy o které se jedná, jsou Kambrijsko-Prekambrijské  nesrovnalosti. Toto je nejnápadnější a nejuniverzálnější zlom ve  sledu skal pokrývajících zemi. Událost, kterou reprezentují byla  použita k rozdělení historie naší planety na dvě stejné  a kontrastní části. Kontinentální nuklei byly v tom čase stržené  až po krystalinový základ. Starodávný systém hor byl opotřebovaný  až na rovinu a tím snížily kontinenty na pláně a zanechaly čistou  tabuli, na kterou se potom zapsala geologická historie. (Olson,  "Origin of the Cambrian-Precambrian noncomformity", 1966)...        Jelikož doba eroze mezi Kambriem a Prekambriem je  celosvětová, známý americký geolog Charles D.Walcott pojmenoval  tuto periodu, která měla trvat miliony let, "Lipalian  Interval".(Thomas H.Clark a Colin W.Stearn, "The Geological  Evolution of North America").          Během těch milionů let eroze, se  nikde na zemi neudály žádné usazeniny. Toto vypadá velmi  nelogické a nepravděpodobné. Kdekoliv se odehraje eroze, sediment  se musí usazovat někde jinde, nebo potom vody musí zůstat  dostatečně turbulentní aby udržely sediment v neusazeném stavu po  miliony let....     A přesto, pakliže byla sedimentace po celém světě, potom je  velmi nepravděpodobné, že všechny oblasti sedimentace, na celém  povrchu Země, byly znovu od-erodovány.... Existuje klíč k tomu co  se asi stalo, když se podíváte na depozity usazené ihned po  nesrovnalosti. Dott a Batten popisují kambrijské usazeniny: Vrchní kambrijské pískovce, dominantní sediment se řadí mezi  nejvyzrálejší ve světě. Nemají soupeře v procesu zaoblování a  vytřídění zrna. Obsahují od 90 do 99 procent křemene. (R.H.Dott  & R.L. Batten, "Evolution of the Earth", 1971).        Vysoké procento křemíku - minerálu, který je hlavní součástí  písku, musí být nepříjemný pro každého kdo se domnívá, že bylo  zapotřebí milionů let pro usazení vrstvy. Když původní žulové  skalniny zvětraly, vyprodukovaly dva minerály: jíl a křemen.  Křemen je těžší a proto je VŽDY uložený před jílem. Jílové  částečky vyžadují velmi klidnou vodu aby se mohly usadit. Avšak  pozorované kameny neměly v sobě téměř žádný jíl, a žulové zdroje  měly až šedesát procent jílu. Dott a Batten komentují: Kde je všechen ten jíl, který se musel vytvořit rozpadem  úžasného množství vulkanických hornin naznačené čistým křemíkem  písečného koncentrátu? Ultimátní horninový zdroj obsahuje méně  než 40 procent křemíku zatím co většina zbývajících minerálů má  tendenci zvětrat na jíl.           S faktem na mysli, že jíl vyžaduje klidnou vodu k sedimentaci  člověk by mohl sestavit obraz toho co se mohlo odehrát od doby  pre-kambrijské nesrovnalosti. Olsonův popis nesrovnalosti vypadá  velmi jako něco, co by člověk očekával při celosvětové potopě,  jak ji popisuje Bible. Pakliže ta erozní doba, kterou  nesrovnalost reprezentuje, trvala pouze krátký katastrofický  časový úsek spíše než ty miliony let běžně prohlašované, potom  nedostatek sedimentů je vysvětlitelný. Jak se vody uklidňovaly,  těžší písek se usazoval. Nikoliv však jíl, který potřebuje ještě  klidnější vodu. Později se usadí také jíl...          Potopa celosvětových rozměrů by tato fakta snadno vysvětlila,  jelikož ta by se odehrála ve velmi krátké době. Ale pakliže chce  někdo věřit, že tyto geologické události trvaly po miliony let,  potom je na něm aby vysvětlil jak je možná celosvětová eroze po  miliony let - bez jakýchkoliv usazenin. Musí dále vysvětlit, jak  se mohly vody neutišit po miliony let aby se nemohl také usadit  jíl, ale byly klidné natolik, aby se depozitoval písek?             


PROČ KREAČNÍ TEORII NEPŘIJME VÍCE VĚDCŮ?      

Je zcela fair se zeptat, proč více vědců nepřijme kreační  teorii. Studentům se nikde již nepředkládají důkazy, které by  byly v kontradikci k evoluci. Evoluce se učí po celém světě, jako  by byla evoluce prokázaným vědeckým faktem. Každý, kdo by vzal v  potaz platnost evoluční teorie, se automaticky stává podezřelým v  očích evolucionistů. Teihard de Chardin, filosof evoluce  poznamenal: "Vyjma několika ultra-konzervativních skupin je zcela  vyloučeno, aby dnešní myslitel či vědec (bylo by to psychologicky  nepřípustné) zaujmul myšlenkovou cestu, která by ignorovala  koncept světa v evoluci"(Chardin,"The Future of Man" 1948).       Teilhard de Chardin použil logicky mylný, ale psychologicky  efektivní argument - odvolal se k lidu. (Irving M.Copi,  "Introduction to Logic"). Tento pomýlený argument se snaží vyhrát  tím, že apeluje na emoce. Copi, jak dává příklad k tomuto  logickému omylu, píše: Kromě té "snobské" výzvy, bychom mohli přidat pod tímto  předmětem ještě nutkání "jeti s proudem". Chardin argumentuje, že  by evoluce měla dostat naše "hlasy", protože "každý" tak volí.  Právě tak je nám říkáno, že to jídlo, či ten automobil je  nejlepší, protože se nejvíc prodává. Určitý názor "musí" být  pravdivý, protože "každý to ví". Ale všeobecné přijetí čehokoliv  ještě neznamená moudrost toho či onoho přesvědčení. Všeobecné  používání určitého výrobku neznamená, že je tento nejlepší.  Argumentovat tímto směrem, znamená spáchat pošetilost "ad  populum"... (Copi, dtto).       A tak, když se podíváme na to co Teilhard de Chardin řekl,  zjistíme, že nazývá zastánce kreační teorie ultra-konservativci.  A zřejmě nikdo takovým být nechce! Dále řekl, že nemůžete být ani  myslitelem, ani vědcem, nevěříte-li v evoluci.... Taková  prohlášení jsou psychologicky mocná, a proto strhnou mnoho lidí.  Ale mají velmi málo do činění s tím, zda se evoluce stala.  D.M.S.Watson, zoolog kdysi napsal: "Evoluce je teorie všeobecně akceptovaná, ne proto že ji lze  vědecky dokázat, ale proto, že jediná druhá alternativa  - "speciální stvoření", je jasně nemožná". (D.M.Watson v "London  Times", August 3, 1929).       Proč je "speciální stvoření" nemožné? Pakliže Bůh existuje, a  chtěl svět stvořit, potom pochybuji že by Watsonův názor měl  dostatek vlivu u Něho.. Bůh přece může dělat cokoliv bez ohledu  na to, co si myslí D.M.S.Watson! ...Peter Volpe píše: Není nutné debatovat o tom, zda se evoluce - jako událost  odehrála. Jediné diference názorů existují v tom jak se odehrála.  Jeden může kritizovat výklad, ale spor o výklad nepopírá  existenci samotné události. Velmi rozšířený mylný názor je, že  můžete zdiskreditovat pravdu evoluce tím, že poukážete na neshody  ohledně jejího mechanismu. (E.P.Volpe,"Understanding Evolution").        Bez uvedení jakéhokoliv důkazu, který by prokázal že to, co  on říká je správné, Volpe informoval své studenty že: 1) Evoluce  je fakt, 2) kontradikce evoluce nemohou být použity k znevážení  evoluce proto, že tyto jsou prosté diference názorů ohledně  jejího mechanismu.... Načrtni pár problémů evoluční teorie  a pozoruj reakce. V první reakci Tě prohlásejí za cvoka. Povšimni  si totálního pohrdání a neuznání jakékoliv alternátní pozice  právě tak, jako dogmatického ujišťování pozice evolucionisty  v následujících prohlášeních: Žádná větší křesťanská skupina netrvá na doslovném přijetí  výkladu Bible... "Slavný" H.G.Wells právě spáchal ten stejný  logický omyl "vézt se s proudem". (Wells, "Outline of History"). "Idea Země otáčející se kolem Slunce, se zdála být právě tak  bezbožná v době svého zrození, jako je dnes idea evoluce pro  Fundamentalisty zaostalých Států.. (H.G.Wells, Julian Huxley,  G.P.Wells, zřejmě někoho urážejí. Kdo by chtěl být nazván  "zaostalým?... Samozřejmě víra, že žíjící tvorové byli speciálně stvoření  pro Zemi připravenou pro ně, nemá dnes žádnou vědeckou podporu.  (H.Rush, "The Dawn of Life", 1957).                                                                       Epilog.           Vidina evoluce je zlým, hrozně zlým snem člověka. Nemám tím na  mysli moderního člověka posledních století. Ne! To všechno začalo  už Nimrodem a lidmi kolem něj, tam na té pláni Šinár, když se  rozhodli postavit "město a věž, jejíž vrchol bude v nebi". Ten  zlý sen kráčel celou orientální i řeckou filosofií, ať už v té či  oné formě. Zanechal své stopy smrtelného jedu v celé lidské  literatuře a tak vešel i do většiny mysli a srdcí lidí této  planety. Vypadá na pohled tak hrdě, tak bohatýrsky! Člověk si  jednou pokoří celý ten vesmír!       Už Pavel má k tomu svůj komentář: "Jeho věčnou moc a božství,  které jsou neviditelné, lze od stvoření světa vidět v Jeho díle,  takže nemají omluvu ...Poznali Boha, ale nevzdali Mu čest jako  Bohu, ani vděčnost nepocítili. Jejich myšlení je zavedlo do  marnosti a jejich zkažená srdce se dostala do tmy ..Vyměnili  Boží pravdu za lež"....         Každý je tím jedem zasažen, i když  občas někdo se   té nákazy zbaví. Ne vlastní zásluhou, ne vlastní věží  která vede do nebe, ale Jeho Cestou. Uvědomuji si (až  teprve dnes) že  ten jed se dostával do našich srdcí již v ranném věku. Pamatujete  se na ta hrdá, povznášející slova, která jsme se museli učit  nazpaměť, pamatuje se ještě někdo? Byla to velká slova, zářivá  slova bohatýra rodu Homo sapiens:                Jak lvové bijem o mříže                  a končí:                My přijdem blíž, my přijdem blíž                 jak lvové v kleci jatí                                                      my světů dožijeme                 my bychom vzhůru k nebesům                                      my bijem o mříž, ducha lvi                 a jsme zde Zemí spjatí.                                                   a my ji rozbijeme                                                                                                                                                                  Jan Neruda se jistě cítil velmi povznešeně při psaní těchto veršů, ale neuvědomil si jednu skutečnost: Ano, člověk je schopný  ty mříže rozbít a vyjít ven. Ven - kam? Ty mříže přece  nejsou mříže vězení, ty mříže ochraňují člověka před  nevyslovitelným zlem toho nepřátelského, mrazivého prostoru bez  Boha, který tam ty mříže dal, abychom v té naší zvědavosti,  nevypadli z okna........ Jaká nepředstavitelná hrůza až jednou se ti tam z toho  mrazivého temného prázdna ozve do morku kosti pronikající hlas:                                        "Proč jsi mi nevěřil?“                                                                                                                                                   Tonda......