A co víra, která
„hory přenáší?“
Otázka: Ježíš jasně řekl:
„Kdyby jste měli víru velikosti hořčičného semínka, řekli by jste této hoře:
přejdi odsud tam, a ona se přesune; nic vám nebude nemožné...“ (Matouš
17:20). Ještě jsem nikdy neviděl
Křesťana jak stěhuje horu, ještě jsem nikdy neslyšel o Křesťanovi, kterému nic
nebylo nemožné. A přesto tam nejsou nijaké podmínky - tento slib je
jednoznačný. Buď Matouš nebo Lukáš, který má svou verzi v 17:6 lhali, nebo lhal
Ježíš. Kdo to byl? Ale v každém případě je toto jasně prokázaná kontradikce,
že?
Odpověď: Nikdo z nich
nelhal. Buďme opatrní, a přibližujme se k Bibli s úctou, která jí náleží. I
když nejsme rychle schopni rozluštit či
smířit každou těžkou část Bible, podpůrná evidence pro přesnost a autenticitu těch pasáží, které rozluštit
můžeme je zdrcující, a ukazuje na božský původ. R.A. Torrey nám připomíná: Jak
by jste se dívali na začátečníka v algebře, který se půl hodiny pokouší
rotzluštit obtížný problém a nakonec prohlásí že žádné řešení není, protože jej
nemohl za tu dobu nalézt? Potíže před kterými stojí člověk který popírá
božský původ a autoritu Bible jsou mnohem početnější než ty které má člověk
věřící že Bible pochází od Boha....
V tomto případě je
zdánlivý konflikt vytvořený nepochopením víry. Víra není nějakou „silou“,
kterou můžeme zamířit na okolnosti lidi či věci abychom je dostali do souhlasu
s našími ambicemi, přáním, nebo tužbami. Kdyby tomu tak bylo, potom by nám
Kristus říkal že tato skrytá síla mysli je tak mocná, že nám stačí jen její
nepatrná část (velikost hořčičného semínka) abychom dosáhli žádaného výsledku.
Potom by celý vesmír byl pod kontrolou člověka, namísto pod kontrolou Boží.
Bylo by hrůzné, kdyby lidé takovou moc měli. Naštěstí tomu tak není - a Kristus
to také nesliboval.
Víra není síla
kterou by člověk měl, je to kompletní důvěra a závislost na jiné osobě nebo
objektu. Víra musí mít někoho či něco, na co je upřená. A kromě Boha
neexistuje nic nebo nikdo, kdo by byl hoden absolutní důvěry. Ježíš přece řekl:
„Měj víru v Boha!“ (Marek 11:22). Co tedy víra je? Je to sebejistá důvěra v
lásku, milost, moc a moudrost našeho Boha. Je velmi jednoduché ukázat absurditu
„víry“ jako sílu, kterou by člověk vlastnil. Dejme tomu, že máte dva lidi,
kteří chtějí pohnout horou - pouze každý na jiné místo. Komu z nich se podaří „pohnout“ horou na žádané místo? Ten
který má více víry? Toto běžné neporozumění je rozřešeno Kristovým prohlášením,
že stačí velmi málo víry k pohnutí horou.
Bůh
sám - ne víra - může pohnout horou.
Ta hora (či cokoliv jiného) se nepohne silou víry, protože víra
sama o sobě žádnou sílu nemá. Hory se pohnou pouze silou Boha, chce-li to
Bůh. Jistě není nikdo, kdo by věřil že
se hora pohne v tu a tu dobu, tím a tím směrem, pakliže by nevěděl, že takový
pohyb je v Boží vůli. A jak by to mohl vědět? Zřejmě jenom v případě že by znal
Boha osobně a naučil se Mu věřit. Bylo by skutečně pošetilé věřit cizinci nebo
někomu, kdo nám neprokázal svou spolehlivost.
Víra staví člověka do
styku s Bohem, člověk tak poznává, důvěřuje Bohu a poznává Jeho vůli. Vírou
se stává člověk nástrojem ve vykonávání Jeho vůle na zemi. Skutečné hory zřídka
kdy potřebují „pohyb.“ To by bylo možné, kdyby to byla Jeho vůle. Ježíš použil
tento extrémní příklad aby ukázal, že nic není nemožné pro ty, kteří jsou ve
styku s Bohem a jsou poslušnými nástroji Jeho účelu a moci.......
Proč se
vzkříšený Ježíš neukázal Římanům a rabínům?
Otázka: Proč se Ježíš,
pakliže skutečně vstal z mrtvých, neukázal otevřeně rabínům, obyčejným Židům a
Římanům? Neupevnil by jednou pro vždy tu skutečnost, že opravdu z hrobu vyšel? A nebyl by takový pádný důkaz zapříčinil
obrácení celého světa na Křesťanství? Ten fakt, že i Bible připouští že tak
neučinil je jakousi evidencí proti údajnému vzkříšení, že? Jestliže opravdu byl
naživu, proč to neprokázal otevřeně?
Odpověď: Podceňujete
pyšnou tvdohlavost a zlo lidského srdce. Bylo mnoho očitých svědků kromě
učedníků, kteří svědčili množství svých známých, příbuzných a i rabínům že
Kristus vzkřísil z mrtvých Lazara po tom, co ten ležel čtyři dny v hrobě. (Jan
11:43-46) . Nebylo žádných pochyb o tom, že se stal úžasný zázrak. Vlastně i
rabínové mezi sebou připouštěli, že On „koná mnohé zázraky...“(verše 47,48). Tímto
faktem ale jejich srdce nijak nezměkla ani je nedonutila se podívat přímo na
pravdu ohledně Krista... Právě naopak.
Ta skutečnost, že Kristus vzkřísil Lazara před tolika svědky -a protože právě
pro tento zázrak počali lidé věřit že On tím Mesiášem je - počali ještě více
plánovat Jeho smrt. A potom ještě
chtěli také zabít Lazara aby nemohl svědčit o Kristově božské moci. (Jan
12:9-11). Taková fanatická opozice není racionální a tudíž by se nezměnila ani
po zřejmých důkazech.
Právě tak by to
nezměnilo mysl a činy světských i náboženských vedoucích, i kdyby všichni ti,
kteří Krista ukřižovali by Ho viděli opět živého stát před nimi. A proč by to
měl dělat? Tím že naplnil mnoho starozákonních předpovědí, a skrze zázraky
které byly potvrzeny mnoha svědky, kteří, jako zvědové vše rabínům oznamovali (Jan
11:47-48) Kristus dal israelským
náboženským vůdcům dostatek evidence o tom že Mesiášem je. Není pochyb o tom,
že někteří z rabínů byli očitými svědky jeho zázraků. A přesto Ho
ukřižovali.
Jak Římané, tak i rabíni měli více
důkazů než potřebovali.
Kromě toho měli rabíni
mnohem silnější evidenci o vzkříšení Krista, než měli obyčejní lidé, kteří
svědčili, že viděli Lazara vycházejícího z hrobu „svázány ruce a nohy, a tvář
zahalenou šátkem.“(Jan 11:44). Měli očité svědky trénovaných a disciplínovaných
římských vojáků, kteří hlídali hrob a kteří jim oznámili hrůzostrašné setkání s
andělem, který odvalil kámen a odkryl prázdnou hrobku. A přesto, navzdory svědectví čety ostřílených
tvrdých vojáků - nyní zcela vystrašených - tak tvrdá byla jejich srdce, že
podplatili stráž a ti vyslali do světa
povídku o tom, jak „učedníci ukradli tělo, zatím co oni spali.“ (Matouš 28:13).
Jak rabíni, tak i římské autority věděli o tom, že Kristus vstal z
mrtvých! Podávat další důkazy o
vzkříšení těm, kteří byli rozhodnuti jej popřít, by nic nezměnilo! Jenom by to
přidalo k jejich odsouzení kvůli další evidenci, za kterou by se jednou museli
odpovídat. A tak Kristus vlastně
prokázal laskavost všem těm, kteří by
neuvěřili jakémukoliv důkazu. Jasně Kristus se řídil svou vlastní radou „neházet
perly sviním..“ (Matouš 7:6)... Co se
týká zbytku obyvatelstva, ti jistě viděli některé vzkříšené osoby, které jim
svědčily o vzkříšení Krista: „hroby se otevřely a povstalo mnoho mrtvých
svatých, kteří vstali po Jeho vzkříšení a zjevili se mnohým“ (Matouš 27:52,53).
Kromě toho měli rabíni a
všichni lidé dodatečné důkazy vzkříšení skrze zázraky které učedníci dělali ve
jménu a moci Ježíše Krista: „boží moc provázela svědectví apoštolů o vzkříšení
Ježíše Krista a na všech spočívala veliká milost...“ (Skutky 4:33). „Mezi lidem se rukama apoštolů dálo mnoho
znamení a zázraků ... a lidé je chválili a ctili. A stále přibývalo mnoho mužů
i žen, kteří uvěřili Pánu. Dokonce vynášeli nemocné na ulici a pokládali je na
lehátka, aby na některého padl Petrův stín až půjde kolem. Také z ostatních
míst v okolí Jerusaléma se scházelo množství lidí; přinášeli nemocné a sužované
zlými duchy a všichni byli uzdravováni..“ (Skutky 5:12-16)..
Už samotná úžasná změna, která byla na učednících vidět, byla víc
než dostatečným důkazem Kristova
vzkříšení. Víme jak v zahradě všichni Krista zbaběle opustili, aby zachránili
vlastní kůži. A přesto nyní už nebyli tito „neučení a prostí lidé“ (Skutky
4:13) ani trochu ustrašení, a odvážně
obviňovali rabíny z toho, že dali Krista ukřižovat. Navzdory bití a hrozbám
uvěznění, tito bývalí zbabělci stáli vzpřímeně a odvážně se postavili rabínům a
s velkým přesvědčením prohlašovali, že Pán povstal z mrtvých. Kromě toho činili
v Jeho jménu mnoho zázraků, které přesvědčovaly množství lidí. Žádného dalšího
důkazu nebylo zapotřebí...
Veliká nespravedlnost?
Otázka: Někteří mí známí
se domnívají že učení o Kristově smrti na kříži, kterou zaplatil pokutu za naše hříchy - které je jádrem
Křesťanství - je samo o sobě dostatečným důvodem k odmítnutí Křesťanství.
Namítají, že je vyloženě nespravedlivé aby neviná strana trpěla ve vězení či byla popravena namísto zločince, a že
takové jednání povzbuzuje k hříchu. Jsem zcela ohromený. Můžete mi pomoci?
Odpověď: Jejich problémem
je nepochopení toho, co se vlastně na kříži odehrálo. Za prvé, Kristus je
absolutně jedinečný. Je Bohem i člověkem v jedné Osobě, ten jediný, který mohl
zemřít za hříchy druhých. A tudíž Jeho smrt za nás nemá být brána jako že jiní
lidé by mohli jít do vězení či na
popravu namísto zločince... Kromě toho udělal Kristus mnohem víc než zemřít na
našem místě. Kdyby toto bylo všechno, potom Barabáš měl to největší
„křesťanské“ svědectví všech dob! Bylo přece doslovně pravdou, že Ježíš zemřel
namísto Barabáše a tím ho osvobodil. Ale Barabáš neměl ani potuchy o pravém
smyslu kříže. Pokud víme, nikdy
nepochopil že Kristus zemřel za jeho hříchy, ani Ho nepřijal jako svého
Spasitele. Všechno co Kristova smrt pro tohoto zločince udělala bylo, že se
dostal z vězení aby mohl pokračovat ve svém hříšném životě. To přece není
evangelium Ježíše Krista!
Kristova oběť udělala
více než výkupné za naše hříchy. Když Kristus zemřel, všichni kteří v Něho
uvěří jako ve svého Spasitele, zemřeli
v Něm. Křesťan akceptoval Kristovu smrt jako svou vlastní a v tomto rozhodnutí se
vzdal svého života, aby vzkříšený Kristu mohl v něm žít.
Povšimněte si Pavlova
prohlášení: „Jsem ukřižován spolu s Kristem - nežiji už já, ale Kristus žije ve
mně. A život který zde žiji, žiji ve víře v Božího Syna, který mne miloval a
obětoval se za mně..“(Galatským 2:20). A
tak Křesťan nejenom že unikne smrti, ale je přiveden - skrze smrt Krista do
vzkříšeného života na druhé straně, života který už není jeho, ale je to život
Krista žijícího v něm: „...aby všichni ti, kteří jsou naživu, nežili už sami
sobě, nýbrž tomu, kdo za ně zemřel i vstal. ..... A proto kdo je v Kristu, je
nové stvoření. Staré pominulo a hle - všechno je nové...“ (2 Korintským
5:14-17). „Zemřeli jste a váš život je
skryt spolu s Kristem v Bohu. Až se objeví Kristus, který je vaším životem, i
vy se ukážete ve slávě.“ (Koloským 3:3-4)...
Nespravedlnost
a přesto konečná spravedlnost.
Ano, v určitém slova
smyslu to byla nespravedlnost, že Kristus zemřel namísto nás. Žádná normální
osoba by nemohla uspokojit požadavek spravedlnosti tím, že by vzala trest
jiného na sebe. Právě tak by žádná normální osoba mohla dosáhnout nádherného
výsledku Kristovy smrti tím, že by se nechala zavřít a popravit za nějakého
zločince. Většinou zapomínáme, že Kristus netrpěl pouze tím co Mu udělal
člověk, ale že vytrpěl ten věčný soud, který ve své vlastní spravedlnosti
nařídil proti hříchu! On vzal naše hříchy na sebe. A tak byla ta finální
spravedlnost vykonána, protože pokuta za hřích byla plně zaplacena - pokuta,
která nemohla být zaplacena žádnou jinou cestou. A proto ti, kteří věří v
Krista, obdrželi věčný život jako dar z Boží milosti na spravedlivé bázi.
Taková transakce by jinak možná nebyla. V Kristu vidíme perfektně spravedlivé
odpuštění za hříchy, které žádné jiné náboženství světa nabídnout nemůže......
Proč jsou v evangeliích rozdíly?
Otázka: Křesťané se snaží
vysvětlit kontradikce ve vyprávění čtyřech evangeliích tím, že jsou to pohledy
čtyř různých svědků, každý z nich přinášející vlastní pohled na to, co se
stalo. Ale toto vysvětlení neplatí na kontradikce slov, která jsou připisována
Ježíši. Použil slova která zaznamenává Matouš, nebo řekl to, co píše Marek -
nebo ta, která nám nabízí Lukáš či Jan? Slova přece nemohou být změněna! Jestliže
tito pisatelé byli očitými svědky jak to že jejich pamět nesouhlasí jedna s
druhou? A jestliže byli inspirováni Svatým Duchem, proč ty rozdíly?
Odpověď: V prvé řadě,
mezi evangeliemi neexistují žádné kontradikce. Vyskytují se variace ve
vyprávění, ale to je přesně to, co by jeden očekával od svědomitých nezávislých
očitých svědků. Dále, jak už jsme dříve poukázali, tyto variace dokazují, že
pisatelé evangelií nebyli nijak domluveni ani neopisovali z nějakého společného
dokumentu, jak je někdy kritici obviňují... Tyto variace jsou ve skutečnosti
důležitou evidencí pro hodnověrnost Bible. Dále nám tyto variace dávají další
důkaz, že pozdější opisovači či překladatelé neměnili zánamy v pokusu sjednotit
všechny popisy. Už samotná skutečnost toho, že zdánlivé kontradikce zůstaly
nedotčeny, je ověřením toho, že tyto záznamy byly považovány církví, jako
inspirované Božím Duchem a proto nedotknutelné... Určitě nebylo v evangeliích
nějaké „progresivní odhalení“ nebo „vývoj“, jak kritici tvrdí...
A proč vlastně mít čtyři evangelia? Je-li záznam inspirovaný
Bohem, proč to dělat tímto způsobem? Proč by nestačil jeden záznam, čímž by se
ušetřil papír i doba čtení - vždyť ta evangelia jsou tak repetitivní! Boží
Duch, který inspiroval tyto záznamy měl velmi dobré důvody. Hlavním účelem čtyřech separátních evangelií
je ten, který jsme právě popsali: Demonstrovat hodnověrnost záznamů způsobem,
který se nedal nahradit žádným jiným. Čtyři svědkové mohou dodat ověření, jaké by jedinec dodati
nemohl. Kromě toho, vyprávět příběh z
několika různých pohledů nám dává širší obraz toho co Kristus činil a učil než
pouze jeden záznam. Dále, učedníci se jistě nespoléhali pouze na svou chybující
paměť. Kdyby tomu bylo tak, neměli bychom příliš velikou víru v záznamy které
nabízejí. Těsnopis zřejmě neznali právě
tak jako magnetofony. Určitě by se
neodvážili předstírat že nám dávají ta pravá Kristova slova, kdyby se
nespoléhali na Boží inspiraci.
Jak tedy vysvětlíme tyto
variace v záznamu inspirovaném Bohem? Je několik racionálních možností. Ježíš každopádně učil podobná učení na rozličné subjekty mnohokrát, v různém
prostředí, různým lidem. V takových případech nebudou (a neměly by být) slova
přesně stejná. Ježíš znal srdce svých posluchačů a bezpochyby přednášel na
jednom místě tak, na druhém jinak. Jsou ovšem případy, kde takové vysvětlení
neplatí:
Někdy, když je
popisováno stejné učení v různých
evangeliích, je jasné že se jedná o
stejnou lokaci, a stejnou
událost ve všech evangeliích - a přece se setkáme s variacemi ve slovech. Jak
je to možné? Zde, jako příklad je jedna z těch událostí, kterou nám popisují
tři evangelia. Jan, který nám dává události a učení která nejsou v jiných
evangeliích, tuto událost nepopisuje. Ostatní tři evangelia popisují to stejné
učení i stejnou událost - přítomnost publikánů v domě Matouše, (jinak zvaného
Levi), kterého právě Ježíš povolal aby byl Jeho učedníkem. Farizejci kritizují
Ježíše před Jeho učedníky za to, že jí s hříšníky. Ježíš odpovídá:
„Lékaře nepotřebují
zdraví, ale nemocní. Jděte a učte se co to je.: Milosrdensví chci, ne oběť.
Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky.“ (Matouš 9:12-13).
„Lékaře nepotřebují
zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky.“ Marek 2:17.
„Lékaře nepotřebují
zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem volat k pokání spravedlivé, ale hříšníky.“ (Lukáš
5:31).
Racionální
vysvětlení.
Zatím co se tyto tři
výroky Krista liší slovosledem, všechny mají stejný smysl. Pouze Matouš něco
přidává: „Jděte a učte se co to je. Milosrdenství chci, ne oběť.“ Proč to nezaznamenali ostatní? Proč by měli?
Není jednou dostatečné? Je ironické že skeptici na jedné straně kritizují
evangelia pro opakování stejných událostí a učení, ale jakmile se objeví
legitimní variace, stěžují si!
Matoušova výpověď nám dává vědět, že Kristus učinil tuto pichlavou
poznámku pro užitek Farizejů. Poukázal na Ozeáše 6:6, jako výtku pro jejich
nedostatek milosti. A dal jim vědět že
oni potřebují obrácení a že odpuštění hříchu může být na té stejné bázi jako
hojení fyzické - z Boží milosti.
Máme všechny tři zprávy v
dokonalém souhlasu. Jediný rozdíl je v tom, že dva svědkové nám neříkají
všechno, co Ježíš řekl. Vlastně nikdo z nich tak nedělá. Vlastně nevíme. V
těchto třech zprávách není žádná kontradikce - na druhé straně tam také není
ani stopa po koluzi či zasahování do původních textů, ani popření inspirace
Svatého Ducha. K tomu stejnému závěru dojdeme, když pečlivě prozkoumáme všechna
evangelia. Osobní výzkum to může potvrdit i u jiných zdánlivých nesrovnalostí....
A co ten
starý hříšník a modloslužebník Šalamoun?
Otázka: Dočítáme se, že „když byl Šalamoun starý“, uctíval falešné bohy a bohyně, pokusil se zabít Jeroboama (kterého Bůh určil jako jeho nástupce), a činil i jiná zla. Jak ho potom mohl Bůh inspirovat aby napsal části Bible, jak mohl být „nejmoudřejším mužem který kdy žil,“ a jak se může o něm říci že „spal se svými otci“ což zřejmě znamená, že šel do nebe?
Odpověď: Šalamoun
začal dobře. Jeho srdce bylo s Bohem, Bůh ho miloval a hojně mu požehnal. (1
Královská 3:11-13) Jeho Boží inspirace
k napsání „Přísloví“, „Kazatele“ a
„Píseň Písní“ přišla dlouho před tím, než upadl v hřích. Jeho pádem,
který přišel v pozdním životě, byla jeho láska pro krásné ženy. Nemohl jich
nikdy mít dostatek:
„Král Šalamoun si
zamiloval mnoho cizinek. Faraónovu dceru, Moábitky, Amónky, Edómky, Sidóňanky,
Chetejky. Ženy z těch národů, o kterých Bůh Israelcům nakázal: Nebudete chodit
k nim a oni nebudou vcházet k vám. Obrátili by vaše srdce k jejich bohům.
Šalamoun je miloval velikou láskou. ......
Když Šalamoun zestárnul, jeho ženy změnily jeho srdce tak že nebylo již
cele při jeho Bohu ..... Šalamoun se obrátil k Aštoretě, bohyni Sidóňanů, k
Milkomému, ohyzdné modle Amónců. .... Tehdy Šalamoun vystavěl posvátné návrší
Kemóšovi, ohyzdmé modle Moábců, ... a
Molekovi, odporné modle Amónovců. ... Totéž udělal pro všechny své cizinky,
které pálily kadidlo a obětovaly svým bohům ... Bůh se na Šalamouna
rozhněval. ... A proto mu řekl: Odtrhnu
tvé království od tebe a dám je tvému služebníku...“ (1 Královská 11:1-11)...
Jak může ten nejmoudřejší
člověk (kromě Krista) který kdy žil upadnout do takových pošetilostí a hříchu?
Ano, právě z tohoto důvodu slouží Šalamoun jako speciální poučení pro nás.
Skutečnost že člověk tak moudrý, mnohem
moudřejší než kdokoliv jiný, může zabloudit tak daleko od Boha kterého tak
miloval nám připomíná Pavlovo varování: „Proto ten, kdo si myslí že stojí, ať
si dá pozor aby nepadl.“ (1 Korintským 10:12)... Příčina pro Šalamounův
hřích je také něco nač čím se musíme zamyslet: Neuposlechl Boha. Jak závazné je
si uvědomit, že jedna neposlušnost vede k druhé, až se dostaneme nad svah, ze
kterého už není cesta zpět!
Už skutečnost, že hříchy
Šalamouna a jiných velkých postav jsou
poctivě v Bibli zaznamenány, je dalším důkazem její hodnověrnosti. Fiktivní
zpráva by měla tendenci
glorifikovat charakter hlavních postav a zamlčela by jejich chyby.
Takové byly zprávy o farańech a jiných vládcích. Byli považováni za božstva.
Kromě toho, hříchy Davida, Šalamouna a ostatních vybízí k otázkám a vytváří
konflikty, které by se fiktivní popis snažil vyhnout. Zde máme další důkaz
hodnověrnosti a dokonalé integrity záznamů.
Co se týká prohlášení, že
„Šalamoun ulehl ke svým otcům....“ (Královská 11:43), toto neznamená být v
nebi. V nebi nikdo nespí! Tento výrok pouze pozamenává, že Šalamoun byl
pochovaný ke svým předkům. Na příklad, když umíral Jakub, řekl svým synům: „Až
budu připojen ke svému lidu, pochovejte mě k mým otcům do jeskyně která je na
poli Chetejce Efróna, do jeskyně na poli v Makpele, naproti Mamre v kenaanské
zemi......Tam pochovali Abraháma a jeho ženu Sáru, tam pochovali Izáka a jeho
ženu Rebeku; a tam jsem pochoval Leu.“ (Genese 49:29-31)..... Je Šalamoun v nebi či v pekle? Domnívám
se že v nebi - ale nevím to za hranice mých pochyb. Kapitola 11 dopisu Židům,
kapitola příkladů víry se o něm nezmiňuje, na rozdíl od Davida jeho otce a jiných hrdinů víry. Ovšem tato kapitola
ctí ty, kteří byli obzvláště ve víře triumfální, takže není překvapivá absence
Šalamouna.
Všichni jsme
hříšníci kteří potřebují Boží milost.
Bylo by to velmi
podivné, kdyby Šalamoun, který napsal část Bible pod Boží inspirací a který
postavil původní chrám v Jerusalémě, kde Boží sláva byla na odiv po tolik let,
by šel do pekla namísto do nebe. Bůh vychovával Šalamouna v tomto životě více
tak, jak On jedná s vlastními, než s nevěřícími. Šalomounův hřích byl neomluvitelný a velmi těžký. Vlastně si
zasluhoval podle Zákona trest smrti. Ale to stejné si zasluhoval hřích krále
Davida a přesto mu Bůh odpustil. To stejné platí o nevěstce, kterou Farizejové
přivlékli před Ježíše. A přesto ji také odpustil. Není pochyby o tom, že Boží
milost, umožněná obětí Ježíše na kříži za hříchy celého světa, mohla být také
udělena Šalamounovi.
Poslechněte znovu a uložme si do srdce slova Ježíše
Farizejcům, kteří nechtěli udělit milost této padlé ženě: „Ten, který je bez
hříchu mezi vámi, nechť hodí první kámen...“
(Jan 8:7).. Jan pokračuje : „Když to uslyšeli, vytráceli se jeden po druhém, usvědčeni vlastním svědomím a Ježíš
zůstal se ženou sám...“ (Jan 8:9)... Kdo z lidí, kdo sám obdržel milostivý pardon od Boha, by se
odvážil zadržet tu stejnou milost pro Šalamouna, či kohokoliv jiného. Osud
každého z nás je pouze v rukou Božích. Spoléháme se na to, že „Soudce celé Země
udělá to, co je správné...“ (Genese 18:25)....
Není důležitost,
kterou Bůh připisuje člověku, absurdní?
Otázka: V porovnání s
nekonečnem vesmíru který nás obklopuje, tato planeta, kterou nazýváme domovem,
je nekonečně mrňavá částečka prachu. Při pohledu na tuto skutečnost se zdá být
vrcholem absurdity a sebedůležitosti (víc než pokory, kterou by se měli Křesťané
vyznačovat), pro nevýznamné mikroby, vychlubovat se že je Bůh miluje, dokonce
že přišel na tuto zemi aby zemřel za jejich hříchy! Není takovéto scenário
vrcholem absurdity?
Odpověď: Právě naopak!
Boží láska by nebyla opravdová, kdyby nás miloval proto že jsme tak důležití,
že si ji zasloužíme. Ve skutečnosti láska nemůže být zasloužena!
Podstatou lásky je, že miluje ty,, kteří si to nezaslouží. Je velmi obtížné pro
průměrného člověka toto pochopit, protože existuje populární akceptance
podvodné ideje lásky Holywoodu. Člověk se „zamiluje“ a právě tak rychle
„odmiluje“ s jednou osobou a „zamiluje se“ opět do osoby jiné. To není ale láska, kterou presentuje Bible!
Kdyby Boží láska ke mně
byla podmíněna tím jak milování-hodný jsem, jak atraktivní jsem, jak si Jeho
lásku zasloužím, potom bych se cítil velmi velice nejistý! Jelikož nejsem
dokonalý, a měním se, měl bych obavy, že bych se mohl změnit natolik, že by mně
Bůh mohl přestat milovat. Ale protože můj vztah k Němu závisí na Jeho lásce,
Jeho věrnosti, Jeho neměnnosti, a ne na mé lásce nebo mé „líbivosti“ z Jeho
pohledu, proto mám mír a dokonalou jistotu, že Jeho láska ke mně nikdy
nepomine, že jsem navěky zajištěný v Jeho vztahu ke mně..... Mimo to má mrňavá
nedůležitost - v porovnání k nekonečnému vesmíru - dělá Boží milost a
milosrdenství tím více hodné naší chvály a vděčnosti. Čím více nehodný je objekt , tím větší a čistější musí být ta
láska..
Skrze nesmírnou velikost
vesmíru vidíme Boží pozornost a zájem o tu nejmenší podrobnost, ať už je to
nádherný vzorec sněhové vločky či vnitřek atomu. Přesto že je nekonečný v moci,
moudrosti a vědomosti, nic není pro Něho příliš malé, aby o tom neuvažoval.
Není vůbec směšné či arogantně domýšlivé když Křesťan věří, že ho Bůh miluje a
poslal svého Syna aby se za lidi obětoval. Naopak, tento rys povahy zní pravdivě pro charakter Boha,
jaký očekáváme že On je, jak Ho popisuje Bible, a jak Ho obráží celý vesmír....
Přijmul Bůh Jiftáchovu
obět jeho dcery?
Otázka: Bible zaznamenává
některé z nejhroznějších činů, které kdy člověk spáchal. Máme tu na příklad
Jiftáchovu přísahu že obětuje svou dceru Yahwemu - závazek, který také potom
splnil. Jak můžete smířit „Boha lásky“ s přijímáním lidské oběti?
Odpověď: Tento tragický
příběh je popsaný v knize Soudců, kapitola 11:30-40. Ovšem opět vidíme
poctivost Bible v presentování nejenom hříchu, ale také pošetilostí hlavních
postav. Nikdy ovšem nezapomeňme, že Bible nikdy neschvaluje hříchy, které
popisuje. Boha nepotěšil hloupý a
nerozvážný slib Jiftácha o nic více nežli Šalamounovo modloslužebnictví či
Davidovo smilstvo s Bat-šebou.....
Jiftáfův slib byl nejenom
unáhlený, ale také šílený. Nabídl Bohu „zápalnou oběť“ cokoliv co vyjde jako
první ze dveří jeho domu když se vrátí z vítězné bitvy. Přišlo mu vůbec na
mysl, že jeho dcera, jeho jediný miláček, vyjde z domu jako první? Jistěže
ne! Ale jak mohl tuto možnost
přehlédnout? Očekával snad ovci, kuře, nebo oblíbeného psa že ho přijdou
uvítat? Ať už jeho pokřivená mysl
slíbila cokoliv, ten slib byl jeho,
pouze jeho rozhodnutím, Bůh s tím neměl nic společného, jeho nelze z toho
vinit. Kromě toho není vůbec jasné, zda Jiftáh svou dceru skutečně obětoval
jako zápalnou oběť. Proč tedy po dva měsíce držela smutek za své panenství? Je
možné, že jí otec zasvětil k Boží službě jako pannu? Nemůžeme si být jisti....
Ano, píše se že po období
zármutku Jiftách „splnil slib, který o ní učinil..“(verš 39). Pakliže skutečně
nabídnul svou dceru jako lidskou oběť, taková nabídka by byla hnusná v očích
Boha a nikdy by ji nepřijmul. Ve skutečnosti by to přivolalo Boží hněv.... Jiftafův závazek a čin nebyl inspirovaný
Bohem, nebyl v Jeho vůli a v žádném případě za to nelze vinit Boha. A přesto
Bible zaznamenává upřímně takové pošetilosti i hříchy. Tato skutečnost spíš než
aby vrhala špatné světlo na Bibli, je ve skutečnosti dalším důkazem její
hodnověrnosti a poctivosti.
Kdo
vlastně Goliáše zabil?
Otázka: První Samuel 17
vypráví že David zabil Goliáše, ale Druhý Samuel 21:19 říká, že Goliáše zabil
Elchánan (když opomineme kurziva, která v originále nejsou). Říká se, že
Elchánan zabil „Goliášova bratra“ ale
slova vyznačena ležatým písmem byla zřejmě přidána později, aby se vyloučila
kontradikce. To mne znepokojuje. Četl jsem prohlášení od jednoho biskupa který
píše že „bratr Goliáše“ v ležatém
písmu byl nepoctivé zaretušování faktu a důkazem, že Bible byla opravována
nejenom zde, ale i jinde. Jak na to odpovíte?
Odpověď: Za prvé můžeme
ihned odmítnout „nepoctivé úpravy“ v Bibli. Byl by snad někdo, kdo by se snažil
změnit význam verše, vložil slova ležatým písmem? To by bylo stejné, jako kdyby
padělatel bankovek napsal na líc každé falešné bankovky „Toto je padělek“. Ve
skutečnosti byla kurziva přidána překladatelem, aby zajistil to co je
předpokládané (implicitní) ale nevyjádřené.
Občas se zdá, že slovo nebo slova jsou vynechána pro nedostatek přesných
ekvivalentních výrazů mezi jazyky. Ale v tomto případě bylo nutné, aby
překladatel vložil slovo „bratr“ z několika důvodů. Za prvé to byla jediná věc,
která dávala smysl. Goliáš to zřejmě
nebyl. Představit si, že původní rukopis říká že to byl Goliáš, znamená obvinit
toho, kdo napsal Prvního a Druhého Samuela z neuvěřitelně špatné paměti! Konec konců autor, pod inspirací Svatého
Ducha už zaznamenal asi 34 kapitol dříve, že David zabil Goliáše asi tak 45 let
před touto událostí. Člověk může, na adresu skeptiků prohlásit pouze: Zdá se, že protestuješ příliš hlasitě!“...
Člověk je - až bolestně
pokoušen ztratit trpělivost s kritiky, kteří vlečou - zdánlivé kontradikce
Bible - po víc jak 200 let. Jak
mohou s takovou pečlivostí prohledávat každou stránku Bible aby nalezli údajné
nesrovnalosti, a přehlédnou fakt že
1Letopisy 20:5 popisují tu
stejnou událost bez kurziv, že obr, kterého Elchánan zabil, byl bratrem
Goliáše. Kromě toho nám Bible jmenuje tohoto obra. Nebyl to Goliáš, ale Lachmí.
Že Lachmí byl Goliášův bratr není zdaleka tak zajímavé, jako fakt,
který se učíme z této pasáže - že on byl pouze jedním ze čtyřech Goliášových
bratrů. Tak bylo ve skutečnosti pět hrůzu nahánějících Filištínských žijících v
Gatu v době, kdy David zabil Goliáše! Člověk potom chápe, proč David když šel
proti Goliáši, si vybral z potoka pět hladkých oblázků! (1 Samuel 17:40). Tato
skutečnost nám také dává pohled na zručnost, s jakou David z praku střílel.
Potřeboval jeden oblázek na každého z obrů!
Jel
Kristus na oslici, oslátku, nebo na obou?
Otázka: Údajné proroctví v Zachariáši 9:9 a údajné splnění v
Matouši 21:2-7 říkají, že Kristus
přijel do Jerusaléma „Přivedli osliici i oslátko, položili na ně pláště, a On
se na ně posadil..“ Popisy zaznamenané
v Markovi 11, a Lukášovi 19, se zmiňují pouze o oslátku, tudíž zde máme jasnou
kontradikci. Kromě toho je absurdní, že by Kristus jel na obou , oslátku a jeho
matce. Jak tomu můžete dát smysl?
Odpověď: Matouš prostě
cituje Zachariáše 9:9. Toto prohlášení se dá snadno vysvětlit jako běžný způsob
poetického zdůraznění, používaného ve Starém Zákoně mnohokrát. Mesiáš sedí na
zvířeti. Je to osel. Víc než to, je to oslátko, míněno velmi mladé. Že toto
vyjádření „jede na oslu, na oslátku, osličím mláděti...“ popisuje jen jedno zvíře na kterém Mesiáš
seděl, je jasné z toho, že jak Marek (11:2), tak i Lukáš (19:30) nahrazují tuto
frázi s „naleznete jedno oslátko, na kterém ještě nikdo z lidí neseděl“.. Je
nepravděpodobné, že by byl osel na kterém nikdo ještě neseděl, ale u oslátka je
to pravděpodobné....
Marek a Lukáš se
soustřeďují na zvíře, na kterém Kristus seděl. Ani jeden z nich necituje
Zachariáše, kde se hovoří o oslici i o oslátku, a proto necítí potřebu se
zmínit o oslici. Matouš, který Zachariáše cituje, zahrnuje též oslici. Matouš
vysvětluje, že obě zvířata byla svázána dohromady a pak odvázána. Zdá se být
jasné, že oslice oslátko doprovázela protože to bylo ještě mladé. Zřejmě
kráčela vedle, protože pláště byly položené na obě zvířata. Člověk si snadno
představí Krista, jak jeho ruka se opírá o oslici, zatím co na oslátku jede.
Není vůbec absurdní si tuto situaci představit, obraz ukazuje dvě věci. Za prvé
odhaluje Kristovu kontrolu nad přírodou a veškerým tvorstvem. Oslátko, tak
mladé že na něm ještě nikdo neseděl, provázené svou matkou se ochotně podřizuje
nést Krista, zatím co jeho matka ho poslušně doprovází.
Za druhé to zdůrazňuje
pokoru se kterou On přichází, přesně jak řekl Zachariáš „pokorný, jedoucí na
oslátku“... Toto není vítězný král, který pobil nepřátele, a vrací se
triumfálně do Jerusaléma v čele armády - ale na oslátku, které Ho jen tak
unese. Toto je Spasitel, který přišel zemřít za hříchy lidstva „je spravedlivý
a vítězný..“ Je velmi pozoruhodné, že
Ho davy budou oslavovat jako Mesiáše tak, jak prorok předpověděl, navzdory
takovému pokornému vjezdu. Ovšem, ten stejný nadšený dav se proti Němu o čtyři
dny později obrátil, a žádal Jeho ukřižování.
Tato skutečnost není o nic méně pozoruhodné splnění předpovědi, jak
uvidíme později....
Liberálové
musejí vinit samého Krista.
Otázka: Jedna z věcí, kterou
u Křesťanů shledávám nejvíce nepřihatelnou, je jejich trvání na tom, že je
pouze jedna cesta k Bohu. Takový úzký pohled uráží upřímné víry milionů
následovníků ostatních náboženstvích. S takovouto křesťanskou netolerancí, jaká
je naděje pro mír mezi politickými a vojenskými vůdci?
Není to z nějaké formulky,
kterou by si Křesťané vynalezli, aby mohli tvrdit, že Ježíš Kristus „je tou
jedinou cestou.“ Kristus sám o sobě řekl: „Pakliže nevěříte že Já Jsem (Bůh,
ten jediný Spasitel),, zemřete ve svých hříších.“ „Kam já jdu, tam vy jít
nemůžete.“ „Já jsem ta cesta, pravda i život - nikdo se nedostane k Otci než
skrze mne“.. (Jan 8:24, 21, 14:6)..
Příliš nepomůže tvrzení,
že Ježíš ve skutečnosti nic podobného neřekl, máme výpovědi očitých svědků.
Kromě toho co Ježíš řekl, souhlasí se stoletími prohlášení hebrejských proroků,
kteří jedním hlasem (i když se většinou neznali) svědčili, že pouze Bůh může být Spasitelem lidstva, a že Bůh ve
skutečnosti přijde na zem skrze pannu, aby zaplatil pokutu, kterou Jeho vlastní
spravedlnost žádá za hříchy lidstva. A Bible je nejdokázanější dokument
historie se stovkami, v některých případech s tisíci rukopisy, spolehlivějšími,
než kterákoliv jiná antická literatura.
Šílenec, Lhář, a
nebo Bůh přicházející jako člověk?
Není nejmenších pochyb o
tom, co Ježíš řekl a tudíž otázka které nikdo z nás neunikne je: Mluvil
pravdu? Pakliže nemluvil, jsou zde pouze dvě možnosti. Buď byl upřímným
egomaniakem tak nepříčetným, že si o sobě myslel že je Bohem, který se
převtělil do člověka a že je jediným Spasitelem hříšníků, nebo byl promyšleným
podvodníkem, který věděl že
podvodníkem je ale který trval na své Machiavellistické lži tak chytré, že
podvedla miliardy lidí během dvaceti století. Ve skutečnosti žádná z těchto
alternativ nedává smysl! Jediná možnost
je, že mluvil pravdu.....
Problém mnoha kritiků je,
že namísto aby pečlivě prozkoumali nároky Ježíše Krista a potom je poctivě
odmítli - mají v sobě hluboce zakořeněné (totálně neracionální) předsudky proti
morálnímu absolutnu, které jim nedovolí aby se vážně nad Jeho tvrzeními
zamysleli. Oni odmítají už jen i
možnost, že existuje pouze jedna cesta spásy. Nedovolí Bohu, aby měl jakékoliv
spirituální a morální standardy přesto že je jasné, že fyzický vesmír nemůže
fungovat bez přesného řízení. Zákon přitažlivost i, na příklad, je velmi
úzkoprsý, nezná vyjímky. Operuje ať v něj věříte nebo ne! A tak je tomu i se
zákony v chemii a fyzice.
Ani cesta do nebe nemůže
být méně definitivní. A jelikož byla již plně zaplacena a je nabízena zcela
zdarma komukoliv kdo ji přijme - není žádna platná báze pro stížnosti těch,
kteří ji odmítnou. Navíc Jeho následovníci jsou zavázáni poviností, láskou a
zájmu ke ztraceným, Mu být věrní, hledat ztracené a přesvědčovat je, že On je
jediným Spasitelem hříšníků....
Zásadní známky rozdílů mezi pravdivým
vyprávěním a fikcí jsou typické, snadno rozpoznatelné...... atributy pravdy jsou
nápadně viditelné skrze celou historii
Nového Zákona....
Simon Greeleaf
Harvard Law School
Pokuste se
nacpat
ten úžasný příběh Muže Kalvárie
- je-li pouhou fikcí - do určitého místa historie, která je již plně zabrána
tím skutečným a - neoddělitelně spojená s jinými událostmi; a představte si
marnost pokusu odstranit tento vrcholný život a kataklismickou smrt (a
triumfální vzkříšení!)
od řetězu
událostí podporujících historii , současný stav Křesťanství a světa!
Irwin H.Linton
„A Lawyer Examines the Bible“...
<< 6. Důkazy hodnověrnosti a
inspirace >>
Byl Pavel ignorant, nebo sarkastik?
Otázka: Ve Skutcích
kap.23, Lukáš vypráví jak byl Pavel předveden před radu rabínů a přitom nazývá
předsedajícího kněze „nabílenou zdí.“ Když je mu to vytknuto, omlouvá to
neuvědoměním si, že Ananáš je je veleknězem. To mi připadá jako špatně napsaná
fikce. Pavel byl údajně bývalý rabín. Velekněz musel mít na sobě nějakou róbu a
vedl celé řízení. Jak mohl být Pavel tak hloupý nevědět, kdo je veleknězem?
Věříte takové situaci? A když ne tomuto, tak co ty jiné věci o kterých Lukáš
psal?
A opět ta zdánlivá chyba
v biblickém záznamu je dalším přesvědčujícím důkazem její hodnověrnosti. Zmíněná pasáž se nachází ve Skutcích 23:1-5.
Pavel, který je vězněm a má, podle římského zákona právo se setkat s těmi kteří
ho obvinili, otevírá svou obhajobu slovy:“Žil jsem v dobrém svědomí před Bohem
až dodnes“... Ananáš, který řízení předsedá jako velekněz, nařizuje, aby Pavla
uhodili do tváře, protože - předpokládaně nevěří, že by mohl kdokoliv stále žít
„v dobrém svědomí před Bohem.“ Pavel,
který židovský zákon zná, a není vůbec zastrašený, okamžitě reaguje: „Tebe
udeří Bůh, ty obílená stěno, protože tu sedíš abys mě soudil podle Zákona, a
proti Zákonu nařizuješ, aby mě bili?“ Ti co stáli kolem Pavla rozhořčeně
zvolali: “Dovoluješ si urážet Božího velekněze? Pavel na to odpovídá: „Neuvědomil
jsem si, že je veleknězem. Vím že je psáno "nebudeš tupit vládce svého lidu.“
Toto je neobvyklá slovní výměna. Ano, člověk by se nad tím mohl
pozastavit, ale Lukáš podává zprávu bez jakéhokoliv vysvětlení.
Postřeh od Josefa Flavia.
Ovšem, všechno se
okamžitě stane jasným, když si přečteme
Flavia. Ten píše, že Ananáš byl opravdu veleknězem, ale že byl sesazený. Jeho
nástupce někdo zavraždil a nikdo další určen nebyl. Mezitím Ananáš zcela
ilegálně usurpoval úřad velekněze. ...
Když vidíme pozadí, celé to spiknutí se komplikuje. Je velmi pravděpodobné, že
za těchto okolností by Ananáš na sobě velekněžskou róbu neměl, a proto je
omluvitelné, že ho Pavel nepoznal. A proto je zcela možné, že Pavel který po
nějakou dobu v Jerusalémě nebyl, nevěděl že Ananáš byl tou dobou aktivním
veleknězem. .... Ovšem když si uvědomíme jak inteligentní Pavel byl, je zcela
možné, že i po tak dlouhé nepřítomnosti Pavel věděl velmi dobře co se událo, a
že mluvil spíše z pohledu člověka informovaného, než nevědomého..... A tím
spíše je pravděpodobné, v souladu s jeho charakterem, tento člověk, který „obrátil
svět vzhůru nohama“ (Skutky 17:6), možná
použil svůj sarkasmus aby poukázal na skutečnost, že Ananáš není legitimním
veleknězem, ale usurpátorem, a tudíž neměl žádnou autoritu Pavla soudit.
V každém případě by mělo
být - každému fair play studentovi jasné, že tento příběh nemohl být napsaný o
desítky - tím méně stovky let později, jak kritici tvrdí... Toto mohlo být napsáno pouze očitými svědky,
kteří zaznamenali celé jednání i s tím co řekl Pavel. Kromě toho, tento
speciální případ zcela dalek toho, že by diskreditoval Lukášovo svědectví, byl
Svatým Duchem schválen jako další důkaz hodnověrnosti Bible......
Odpověď na
oblíbenou lež kritika.
Otázka: Pakliže je Bible
pravdivá a Křesťanství bylo založeno Kristem jak tvrdí, neměly by být alespoň
nějaké reakce, vysvětlení, informace ne-křesťanských současníků? Ve skutečnosti
nejsou žádné. Jak to vysvětlíte? Jak mohlo mít Křesťansví takový dopad o jakém
se zmiňuje a být zcela přehlédnuté spisovateli té doby?
Právě naopak. Existuje
velké množství informací o Novém Zákoně
v zachované literatuře ne-křesťanských autorů té doby - dokonce i od
zapřísáhlých odpůrců Křesťanství. Toto falešné obvinění že není žádná evidence
o křesťanské existenci, které je neustále opakováno ateisty, kteří se dokonce
chlubí, že na toto obvinění nikdo nikdy nereagoval.... Ve skutečnosti na ní
odpovídali Křesťané po více jak sto let...
Abych ukázal, jak dlouho
se již na tato nezodpovědná obvinění reaguje, dovolte abych citoval jednoho z
nejskvělejších pedagogů a myslitelů z minulého století, Marka Hopkinse.
President James A.Garfield prohlásil, že jeho představa univerzity by byl
„klacek, na jehož jednom konci je student, a na druhém Mark Hopkins.“ Hopkins
byl nejenom výtečným teologem, ale také apologetou křesťanské víry. Ve své
obsažné knize („Evidence“, 371 stránek) Hopkins píše:
Talmud (souhrn
rabinických tradicí až po asi A.D.200 ..... se zmiňuje o Kristu a o několika
jmenovaných učednících... o Jeho ukřižování .... že vykonal mnoho velkých
zázraků, které ale přičítají jakémusi magickému umění, které se údajně naučil v
Egyptě. ..... Josefus Flavius, židovský historik, který žil A.D. 37 - 100, žil
v době některých těchto událostí. .... byl svědek zničení Jerusaléma ... potvrzuje přesnost písemností Nového
Zákona. Všechno co bylo řečeno ve vztahu k této židovské sektě, o Herodovi,
Pilátovi, Felixovi, Drusile, Berenice a jiných bylo v souhlasu s tím co říká
Písmo. Popis té podivné smrti Heroda je až nápadně stejný jako popis Lukáše. (Skutky
12:21-23). Josefus potvrzuje vše co
bylo řečeno o Farizejích, Saducejí i Herodiánech v Novém Zákoně, a mnoho o
samém Kristovi.
Cornelius Tacitus, římský
historik A.D. 55-117, vládl v Ásii jako prokonzul (112-113) píše o tom, že
Kristus byl popraven Pontiem Pilátem.
... pod Tiberiem, jako zlovolník; že lidé zvaní Křesťané odvodili jméno
od Krista; že tato pověra počala v Judeji a rozšířila se do Říma, kde jich asi
tak třicet let po smrti Krista bylo mnoho,
... že Křesťané byli předmětem všeobecného opovržení, byli podrobeni
hroznému mučení ... někteří byli
ukřižováni, jiní politi zápalnou tekutinou a upalováni v noci jako pochodně.
Tento výčet je potvrzený Suetoniem, Martialem a Juvenalem.
Plínius (mladší) byl
propraetorem v Pontusu a Bithynii (A.D.112).
Mnoho Křesťanů bylo před něj předvedeno za jejich víru v Krista. Když
zůstali neoblomní a odmítli zapálit oběť bohům, byli popraveni za jejich
„neohebnou tvrdohlavost“. Někteří, aby unikli smrti prohlásili že byli sice
kdysi Křesťany, ale tuto víru již opustili - někteří již před dvaceti lety - že
se kdysi scházeli, zpívali hymny Kristu jako Bohu, zavazovali se, že nebudou
činit nic špatného, jako smilstvo, krádež, lež,... a scházeli se k společnému
jídlu.
Tato evidence pro
primitivní Křesťanství musela být velmi silná, že dokázala aby lidé normální
mysli všech možných společenských vrstev opustili náboženství svých předků a
navzdory tlaku imperiální moci vytrvali ve své víře až do smrti! .... Jsou zde i další jako Celsus a Lucián,
Epiktus, císař Markus Antoninus a Porphyry , kteří vrhají světlo na rannou
historii Křesťanství a všichni - podle
toho, jak daleko z nich každý jde - potvrzují svědectví Nového Zákona ... na mincích, medailích, nápisech.....
Člověk se už pomalu cítí
unavený z propagandy, která se učí na univerzitách, a dokonce i v mnoha
seminářích, je prosazována v knihách a médiích „experty“, kteří prohlašují lži
proti Bibli s nádechem „neomylné neomylnosti.“
Bohužel, průměrná osoba si nikdy nevezme čas (nebo mu schází zdroje), aby zkontrolovala pravdivost těchto
hanlivých výroků a důvěřivě tyto lži opakuje.
Jen malá část výše uvedených dat by měla dostatečně dokázat, že Kristus
a Křesťanství skutečně figurují a Nový Zákon je podpořený sekulární literaturou
krátce potom.
Množství
fascinujícího ověření.
Kromě toho, někteří z
těchto autorů podpořeni archeologickými nálezy, podávají další důkazy velmi
zajímavé povahy ve prospěch autenticity Nového Zákona. A opět, tato evidence
byla známá před sto lety, a Mark Hopkins
jí prezentuje v jeho „Evidences.“ Zde je malý výtah: Lukáš
dává člověku jménem Sergius Paulus titul, který patřil pouze tomu, kdo měl
vážnost prokonzula („anthupatos“, Skutky 13:7-8, 12). Ozvaly se pochyby, zda
guvernér Kypru takovou vážnost měl. Byla nalezena mince ražená za vlády císaře
Klaudia, (za jehož vlády Pavel Kypr navštívil). Proclus, který následoval Sergia Pauluse, měl stejný titul, který
dává Lukáš Paulusovi.
Lukáš píše o Filipi jako
o kolonii (colonia, Skutky 16:12) a to
slovo naznačuje, že to byla kolonie římská. Žádný jiný historik se o tom
nezmiňuje, a proto Lukáž opět přišel v potaz. Objevila se medaile, která
ukazuje, že tuto hodnost Filipi udělil Julius Caesar. Dále se nalezly v
katakombách Říma skličující nápisy, které popisovaly (v opozici k insinuacím Gibbona a některých pozdějších
autorů), krutost ranných persekucí a
počtu těch kteří tam trpěli. Takových důkazů by bylo mnohem více.
Nedostatek místa nám
brání, abychom uvedli velké množství dodatečné evidence. Pravdou je, že
existuje mnohem více evidence na podporu věrohodnosti a přesnosti Bible, která
se nalézá v ranné literatuře. A jako dodatek k podpoře biblické zprávy, sekulární
literatura té doby podává dodatečné pohledy které dokazují, že bylo zcela
nemožné vykonstruovat Nový Zákon léta po těchto událostech. Je vyloučené, aby
podvodník dal dohromady falešné záznamy, jakoby napsané očitými svědky
událostí, které se odehrály stovky let dříve, a aby měl kousky těch drobných, důvěrných informací,
které právě důvěryhodnost Bible potvrzují. Dává mnohem více smysl věřit že
Lukáš byl skutečně očitým svědkem, který v tom čase cestoval s Pavlem , než si
představovat že nějaký podvodník, staletí později, právě šťastnou náhodou
použil ta přesná slova aby správně identifikoval neobvyklý titul Sergie Pauluse
a status města Filipi....
Svědectví
příliš dobré, než aby mohlo být pravdivé?
Otázka: „Antiqities of
the Jews,“ které napsal Josefus Flavius, jsou často Křesťany citovány jako důkaz že Ježíš Kristus opravdu
existoval, konal zázraky, byl ukřižovaný a vstal z mrtvých jak prohlašuje Nový
Zákon. Ale já jsem slyšel že všichni odborníci souhlasí s tím, že Josefova
reference o Kristu je podvrh, pravděpodobně Eusebiem, který jej citoval jako
první. Tato pasáž není v žádném starším rukopisu. Skutečnost, že takový podvod
byl potřebný, ukazuje že žádné legitimní záznamy, které by potvrdily biblické
pravdy neexistují. Není právě toto téměř smrtelná rána křesťanským
apologetům?
Odpověď: Již jsme
ukázali, že existuje dostatek evidence, včetně spisovatelů z té doby, a tak
nebylo zapotřebí nějakého podvrhu. Kritici rádi píší, že „všichni experti souhlasí“,
ovšem mají na mysli pouze experty jasně předpojaté vůči Bibli. Faktem je, že
tato pasáž, o které se zmiňujete, je ve všech starodávných kopiích Falviova
díla. Je přijímána většinou odborníků a brána jako autentická dalšími
starověkými autory kromě Eusebia. Už z tohoto důvodu nemohla být přidána
později, jak by kritici rádi věřili a snažili se - bez úspěchu prosadit...
Ti, kteří se snaží tuto
pasáž zpochybnit, nečiní tak na bázi nějaké evidence, ale proto že je tak
nakloněna k „případu“ Ježíše Krista. Zde je ta zmíněná poznámka: V tom času žil Ježíš, moudrý muž - pakliže
je vůbec zákonné jej nazvat člověkem; protože konal nádherné skutky, učitel
těch, kteří přijímají pravdu s radostí. Přitáhl k sobě mnoho Židů a mnoho
Pohanů. On byl Kristus (Mesiáš).
.......... A když Pilát, na návrh
vedoucích mužů mezi námi ho odsoudil k smrti, ti, kteří ho milovali, jej
neopustili; totiž, on se jim zjevil znovu živý třetího dne, jak božští proroci
předpověděli, kromě deseti tisíců dalších věcí, které se ho týkaly... A kmen
Křesťanů, tak podle něj pojmenovaný, existuje podnes.....
Není divu, že nepřátelé
Křesťanství nechtějí přiznat zmíněné pasáži
věrohodnost! Ovšem, tváří tvář evidenci, nemají jinou volbu. Ve
skutečnosti existují v Josefovi dvě pasáže o Kristu. Věrohodnost té druhé,
(která je také v antické literatuře citovaná) nikdo nepopírá, a přesto nedává
žádný smysl, pakliže se autor nezměnil o Kristovi již dříve. Ta druhá pasáž je:
Ananáš shromáždil židovský Sanhedrin, a přivedl
před něj Jakuba, bratra Ježíše, který se nazývá Kristus, ještě s několika
jinými. Odsoudil je k smrti ukamenováním za porušování zákona.....
Je
zcela jasné, že se Josefus musel již dříve o Ježíši zmínit a napsat nějaké
vysvětlení. Jinak by bylo od něj velmi nerozumné napsat tak malou referenci k
hlavní osobě, když tato pasáž jej nazývá „Kristem“. Toto je obzvláště pravdivé
v tom, že se Josefus několikráte zmiňuje o některých falešných uchazečích o
tento titul. A tak to „ticho“ v druhé pasáži, by bylo vysoce podezřelé, kdyby o
něm nenapsal něco již dříve....
Ověření Josefa Flavia od jeho současníků.
Na konci svého
překladu „The Life and Works of Flavius Josephus“, vydaného v r. 1737,
William Whiston přikládá „Seven
Disertations concerning Jesus Christ,John the Baptist, James the Just,
e.t.c.“ V těchto dizertacích
jmenuje početné sekulární i křesťanské autory od r. A.D.110 až po konec
patnáctého století, kteří citují Josefa
Flavia jako důvěryhodného v tom co psal o Ježíši, Janu Křtiteli a jiných
osobách, tak jako o událostech Nového Zákona.
Je třeba přidat další komentář profesora Hopkinse. Ten vysvětluje proč
by bylo nemožné tyto pasáže podvrhnout - ať už Eusebiem, či někým jiným: Kdyby se někdo o takový podvrh pokusil, byl
by nepochybně objeven někým z chytrých a zatvrzelých nepřátel Křesťanství;
Josefus a jeho literatura byli velmi dobře přijímáni mezi Římany, že ho udělali
občanem římským a dokonce mu postavili sochu. Jeho díla byla také zařazena do Imperiální
Knihovny. Dále se mohou považovat Římané za ochránce integrity textu; Židé, jak
si můžeme být jistí, by použili všech prostředků, aby zabránili jakémukoliv
nepravému zásahu ve prospěch nenáviděných Křesťanů. A přes to všechno nevíme o
žádných protestech které by kdy byly vzneseny proti těmto pasážím. Jejich
mlčení je dostatečným důkazem že se nejedná o padělek. Ano, Křesťanství
nepotřebovalo žádný podvrh ke své podpoře a nic by nebylo tak destruktivní než
podvod tak nápadný a hmatatelný...
Existuje
alespoň jedno falešné svědectví ve prospěch Ježíše, připisované Josefovi. Toto
se nachází v jeho „Jewish Wars“, přeložené s úvodem G.A. Williamson (Penguin
Books, 1959). Bohužel tento podvrh byl
propagovaný přehorlivými Křesťany, protože je
mnohem delší než Josefova pasáž, kterou jsme uvedli. Kromě toho se zdá
svědčit mnohem podrobněji o božství Ježíše, zázracích, a vzkříšení - dokonce
tvrdí že Jeho hrob byl strážený 30
římskými vojáky a 1000 Židy! To poslední není ani možné, protože by Židé nebyli
na stráži v den šábesu - tím méně o speciálním šábesu velikonočním. Prostě je
to v konfliktu s Novým Zákonem - na rozdíl od pasáže dřívější, která plně
souhlasí s popisy evangelií...
A co chybějící knihy Bible?
Otázka: Celkem bylo asi
15 apoštolů. Zdá se být velmi podivné, že pouze čtyři z nich, Petr, Jan Jakub a Pavel byli „inspirováni“, aby napsali
Nový Zákon. Člověk by logicky očekával
mnoho jiných, aby napsali „inspirovaná“ vyprávění. Jak vůbec víme, že nebyly
napsány jiné knihy, které se ztratily nebo byly zničeny - a že nám zůstaly jen falešné podvrhy?
Nezapomeňte Matouše,
Marka a Lukáše - první byl apoštolem, druzí dva upřímní učedníci. Proč by měl
být ještě nějaký jiný, božsky inspirovaný, napsaný záznam? Nový Zákon je zcela
kompletní a nepotřebuje žádné nové, inspirované svědky. Na otázku jak víme, že
máme ty pravé nefalšované písemnosti, odpovídáme na tuto legitimní otázku z
mnoha různých úhlů se zdrcující evidencí na všech těchto stránkách. Jiné
pozorování, jak Mark Hopkins jednal s touto otázkou již v minulém století: Že
takové hnutí jako Křesťanství ...
zahrnující počátek mnoha nových institucí a
náboženských a sociálních změn, by se mělo zrodit v tom a tom čase, na
tom a na tom místě bez jakýchkoliv psaných dokumentů (pravdivé historie) je
zcela neuvěřitelné. A že by ten pravý záznam událostí byl zničen - bez
jakékoliv stopy - a byl nahrazený falešným, je
zcela nemožné... Při počátku takových institucí očekáváme nějaký záznam
historie. Ten, který popisuje historii Nového Zákona je zcela adekvátní a
uspokojivý. Není v něm nic kontradikčního - dokonce i ty falešné (spuriozní)
knihy o Novém Zákoně potvrzují pravdu našich knih a neexistují stopy po
nějakých jiných.
Ano, existuje ještě
jedna jedna kniha, která si činí nárok na Bohem inspirovaný záznam ranného
Křesťanství: Kniha Mormon. Ta tvrdí, že
podává údaje o tom, jak se Kristus zjevil v Americe domorodcům, kteří byli
údajně potomky Židů, kteří prý přepluli Atlantik do Nového světa, vybudovali
velká města, bojovali války a.t.d. Zde máme klasický příklad vyloženého
podvodu, který podává nejočividnější kontrast k Bibli! Kniha Mormon je čistá
fikce jako Bhagavad-Gita, Védy Hinduismu, a většina obsahu jiných náboženských
literatur. Církev Ježíše Krista Svatých Posledních Dnů nešetřila žádného úsilí
v archeologických pokusech dokázat
pravdivost svého tvrzení - totálně bez úspěchu , jak se to musí při každém
výmyslu nevyhnutelně nakonec stát.
Kniha Mormon, poučné srovnání.
Ruiny měst a jejich obyvatel, o kterých se zmiňuje Bible, byly
identifikovány a jejich historie ověřena. Pravdivost Bible se tím ověřila.
Sekulární muzea po celém světě obsahují ohromné množství starodávných nápisů,
dokumentů, mincí, nářadí i zbraní z doby biblických příběhů. Takové množství
evidence verifikuje, mimo jakoukoliv pochybu věrohodnost a přesnost
historických záznamů nalezených v Bibli, týkajících se národů, kultur, míst a
událostí. ....... Jako nápadný rozdíl
se ukazuje fakt, že ani jedna nejmenší evidence nebyla nalezena na podporu
knihy Mormon. A tak je tomu podnes, navzdory desetiletím nejagresivnějšího
archeologického průzkumu po celé Severní, Centrální a Jižní Americe. Toto
herkulovské úsilí, podporované značným bohatstvím a rozhodností mormonské
církve, nenechalo jediný kámen neobrácený při pátrání po ověření Knihy Mormon,
ale vždy to končilo s prázdnýma rukama.
Nikdy nebyl nalezený ani
malý kousek evidence, který by podpořil Knihu Mormon - ani stopa po velikých
městech které jmenuje, žádné vykopávky, mince, dopisy či dokumenty, žádné
monumenty, žádná literatura. Dokonce ani jedna řeka či hora či vůbec nějaká
topografie, o kterých se Kniha zmiňuje, nebyla nikdy nalezena! Kniha Mormon demonstruje dokonale příklad
nemožnosti zkonstruovat nějaké, rádo-by-skutečné scenário, a potom se pokusit
oblafnout svět, že tomu tak skutečně bylo. Fikce prostě do historie
nezapadne, a žádná evidence pro ní neexistuje. Plné „exposé“ Moronismu najdete
v knize „God Makers“....
Čistě logické a nezvratitelné ověření.
Otázka: Mám přátele, kteří
byli přesvědčeni svými profesory na univerzitách či seminářích, že Nový Zákon není historicky přesný, ale že je
to fikce, napsaná dlouho po tom, co se měly tato události údajně odehrát?
Dokázat mi to nemohou, ale také naopak, já také nemohu dokázat jim, že pravdu
nemají. Existuje nějaký jednoduchý způsob, bez toho aby člověk musel zapadnout
do detailní rozpravy o archeologické evidenci a historického výzkumu, která by
jim pomohla vidět, že Křesťanství počalo přesně tak, jak Bible píše?
Odpověď: Ano. Existuje
čistě logický argument, který byl proslavený Markem Hopkinsem, i když od něj
nepochází, který může pomoci. V jeho „Evidences“ poukazuje na ranější písmo
nazvané „Short and Easy Method With the Deists“, od Leslie-ho. Autor nám prezentuje čtyři kritéria která, když jsou
plněna v jakékoliv
napsané události, tuto
událost potvrdí jako
historickou:
1) Aby věc či
skutečnost byla takové povahy, aby mohla být posouzena vnějšími smysly, jako
oči a uši;
2) že je tak vykonáno
veřejně, na očích celého světa;
3) že nejenom veřejné monumenty existují k její
upomínce, ale také existuje nějaká veřejná akce;
4) že takové monumenty či
jednání a oslavy jsou založeny a jejich počátek je od doby zmíněné skutečnosti
či věci...
Leslie vysvětluje, že
„první dvě kritéria činí nemožnost toho, aby někdo počal falešnou historii doby
ve které žije, jelikož současníci by to okamžitě popřeli. Víme, že
Evangelia a většina epištol byly napsány jen několik let potom, co se
zaznamenané události odehrály. Je
logické, že v té době žilo ještě mnoho lidí, kteří by okamžitě popřeli to, co
bylo napsáno, pakliže by to nebyl pravdivý popis událostí, které oni sami
znali. Na příklad, kdyby se vzkříšení Lazara nestalo, bylo by odmítnuto jako
podvod početnými přáteli a příbuznými, kteří by rozhořčene reagovali, ať už by
Lazar v té době ještě žil, či byl stále
mrtvý v hrobě. Je zcela nemyslitelné, že by kdokoliv, v tak malé zemi jako
Israel - a tak brzy po uběhnutí událostí
údajných zázraků dokonce se
jmény a místy - si toto nepamatoval a neodmítl by to jako lež. Spíše, než by
takové zprávy Křesťanství pomohly, takové falešné příběhy by se staly známé
jako podvody, a celé to hnutí by bylo dokonale a všeobecně diskreditováno.
Ověření
na místě.
Nezapomeňte, Křesťanství
počalo právě zde, v Jerusalémě. Bylo založené na prohlášení že tento Ježíš,
tesař z Nazaretu, který se stal prorokem který byl oslavovaný jako
Kristus-Mesiáš velikými davy, a o jehož zázracích se hovořilo po celém Israeli,
a kterého Římané ukřižovali, byl naživu potom, co zemřel za hříchy
lidstva. Už ta samotná skutečnost, že
na den Letnic, tři tisíce lidí přijalo Krista v centru Jerusaléma, a že tisíce
lidí konvertovalo na novou víru den za dnem je nezvratitelnou evidencí, že se tyto
události skutečně odehrály. Opozice tento fakt nikdy nepopírala! Křesťanství
mělo nepřátele z důvodu, že bylo v kontradikci k autoritám a učení rabínů.
Nelze uniknout skutečnosti,
že toto nebylo nějaké hnutí politické, založené na odiskutovatelných
ideologiích, nebo náboženské hnutí, založené na emociálních přitažlivosti k
nedokazatelným spirituálním teoriím. Křesťanství bylo zakotvené na událostech, které
se odehrály v malé zemi Israel a byly zakončeny právě tam, v Jerusalému. Nemohla
být předložena tvrzení, že Ježíš z Nazareta hojil nemocné, otevřel oči slepých,
křísil mrtvé - sám vstal z mrtvých, a
zanechal za sebou prázdný hrob - zde v
Jerusalému, a zkrze celou Judeu, kdyby se ty události skutečně nestaly! A právě z tohoto důvodu řekl Ježíš svým
učedníkům, počít církev právě zde, v Jerusalému a teprve potom ji rozšířit do
celého světa... Je zřejmé že lidé, kteří slyšeli Petra i druhé apoštoly kázat,
tyto skutečnosti znali a zprávu nemohli odmítnout. Krátký výlet za hradby města
k prázdnému hrobu, o kterém každý věděl že byl hlídaný římskými vojáky, vykonal
jistě mnohý skeptik. Zpráva se jistě rozšířila, potvrzení toho největšího
zázraku, zázraku, který dal finální pečeť schválení samotného Boha, schválení
nároků Ježíše Krista......
Proč nikdo
nemohl Křesťanství „vynalézt“ později.
Leslie dále poukazuje na to,
že podvod by byl možný pouze, kdyby tyto povídky byly vymyšleny o nějaký čas později kdy lidé generace, ve
které se tyto věci měli odehrát vymřeli. Bylo by potom možné využít naivity a
důvěřivosti lidí z příští generace a předložit jim k uvěření události, které se
nikdy nestaly. Takové scenário není možné v případě Křesťanství, jelikož
toto bylo prohlašováno zcela otevřeně v Jerusalémě, od samého počátku! ....
Jak si ale můžeme být jistí s tím, že Křesťanství povstalo skutečně v době
Ježíše Krista a Jeho apoštolů? Leslie ukazuje, že poslední jeho dvě kritéria
zabraňují tomu, aby někdo přinesl fiktivní povídku léta po době, kdy se to
údajně stalo, a snažil se tuto vnutit nové generaci jako pravdu.
Hopkins používá tento způsob racionalizace na Nový
Zákon, svědectví Ježíše Krista a na založení Křesťanství, a argumentuje: Proto aby někdo vynalezl Nový Zákon dlouho po době Krista a pokoušel
se aby toto bylo přijímáno, by byl asi jako člověk, který napsal historii
Americké Revoluce a o oslavě 4 července od jejího počátku, když, ve skutečnosti
o ní nikdo nikdy neslyšel, a nikdo 4 červenec nikdy neslavil. A kdyby takový
svátek byl jednou vyhlášený, bylo by nemožné zavést příběh zcela odlišný od
příběhu původního...... Ale případ s Křesťanstvím je mnohem silnější, protože
máme několik různých institucí, které musely vzniknout při zrození Křesťanství;
protože křest a připomínka Večeře Páně
byly stále častější; protože křest byl považovaný jako hlavní rituál
náboženství, kterému lidé dávali přednost před svobodou nebo životem.
Od pravdy
není úniku.
Tyto argumenty odmítnout nelze. Fakt, že Křesťanství v sobě
zahrnuje ustálené zvyky, kostely, a i historii, která jde zpět do doby kdy jej
Kristus založil, je mimo jakoukoliv debatu. Světská historická evidence tyto
nároky podporuje tak daleko zpět jak lze jít, je mimo pochybnost. Kromě toho se
dá ukázat, že v mnoha stážích historie vznikly spory o to, jaké praktiky by
správné Křesťanství mělo zahrnovat. V každém z těchto případů se sporné strany
obracely k Bibli jako k autoritě.
Dokonce i dnes, když se některá praxe mezi Katolíky a Protestanty, mezi
protestantskými denominacemi, mezi katolickými frakcemi - odvolání je vždy k
Bibli a k historii.
Zatím co Protestanté
pohlížejí na Bibli jako na konečnou autoritu, Katolíci přihlížejí ještě k
tradici, o které tvrdí, že jde až do doby Krista, a církevních sněmů, které
udržovaly tuto kontinuitu. Hopkins svůj argument uzavírá: Viděli jsme, že je zcela nemožné, aby apoštolové byli podvodníci nebo
podvedení, a že knihy Nového Zákona nemohly být akceptovány - ať už v čase, ve
kterém tvrdí že napsány byly, ani v žádné době pozdější - pakliže se uvedené
skutečnosti nestaly.....
Svědectví Nového Zákona
zvýrazňuje logiku těchto argumentů. Při více než jedné příležitosti máme výčet
obvinění podaných židovskými představenými, kteří žádali Pavlovu smrt, a máme
Pavlovu obhajobu. Stížnost proti Pavlovi měla původ ve skutečnosti rozdílu mezi
Křesťanstvím a Judaismem. Nikdy tam nebyla ani narážka na to, že by
Křesťanství bylo založené na lži či podvodu, ani na to, že fakta, která Pavel
přednesl, byla nepravdivá. Pavel se odvolává na to, co římští představitelé
o tom všem věděli. Je nám řečeno, že guvernér Félix měl „dokonalou znalost
Křesťanství“ (Skutky 24:22).
Ano, namísto toho, že by
měl něco proti faktům, které mu Pavel přednesl, „Felix se chvěl“, jak tak Pavel
s ním hovořil. (verš 25). A když se
obhajoval před nástupcem Felixe, Festusem a králem Agrippou, Pavel říká: „Král
to všechno zná, a proto také k němu mluvím zcela otevřeně; jsem si jistý, že
nic z toho mu není neznámé, tyto věci se neudály někde v ústraní“..(Skutky
26:26).
Námitka proti
záhadě Světla.
Otázka: Střetl jsem se s
několika ateisty, kteří se dohadovali o první kapitolu Genese - nejedná se o
běžné argumenty proti stvoření vesmíru v šesti dnech, pro které mají vědci
vědecké odpovědi, ale proti něčemu, co rozřešit nemohu. Verš 14-19 říkají, že
Bůh stvořil slunce, měsíc a hvězdy čtvrtého dne. Ale první den „Bůh řekl, budiž světlo, a bylo světlo....byl večer
a jitro den první.... (verše 3 - 5).. Kde
se vzalo světlo, jestliže slunce, měsíc i hvězdy nebyly stvořeny až do dne
číslo čtyři?
Odpověď: Toto jsou
oblíbené verše používané kritiky jako „důkaz“, že Bible má v sobě kontradikce a
tudíž nemůže být Božím Slovem. Jako obvykle, kritici jsou příliš zbrklí. Ve
skutečnosti tyto verše presentují další unikátní evidenci o věrohodnosti Bible
a její inspiraci. Na okamžik se logicky zamysleme. Pakliže to opravdu
kontradikce je, je jasné že ten kdo ta slova napsal, by si toho okamžitě
povšiml, zkontroloval souslednost stvoření, a opravil by to. A i kdyby snad
původní pisatel toto neučinil, potom taková „neodpustitelná“ chyba by byla
jistě opravena pozdějším opisovatelem. Ale to se nestalo. Ten samý fakt, že
tato zdánlivá kontradikce nebyla až dodnes opravena, nás nutí k logickému
závěru.
Zřejmě Mojžíš, který
původně tyto řádky psal, byl příliš pozorný a inteligentní než aby si toho
nepovšimnul. Musel každopádně věřit že je pod Boží inspirací, a proto napsal
výčet stvoření přesně tak, jak mu byl odhalen - i když zřejmě nerozuměl všemu
co psal. Kromě toho, jak už jsme se zmínili, následní opisovatelé, kteří
trpělivě kontrolovali každou hlásku, si museli být stoprocentně jistí tím že je
to Slovo Boží a tudíž se neodvážili cokoliv opravit či pozměnit, i když se to
zdálo být jasnou „kontradikcí.“
Zdali Mojžíš sám plně
rozuměl tomu, co ho Bůh inspiroval napsat, je otázka, se kterou se
nepotřebujeme zabývat. Proroci, které Bůh inspiroval aby Jeho Slovo zapsali, se
nikdy neodvážili Boha kritizovat proto, že něčemu nerozuměli, nebo na základě
mýtů jejich doby. Například, v dobách pověrčivých vysvětleních zemětřesení, od
víry že země stála na rameni boha Atlasa, až k teorii že sedí na želvě, která
plave v ohromném moři, Bible prohlašovala že „Bůh pověsil zemi do prázdnoty“
(Job 26 : 7 ). Bible, na rozdíl od náboženských, vědeckých a filosofických knih
starověku, zdaleka neobráží omezené poznání a populární pověry kultury a
pochopení dosažitelné lidstvu doby ve které byla psána, ale obsahuje pravdu a
porozumění neznámé v té době. Tato skutečnost je dalším důkazem toho, že Bible
je inspirována Bohem.
Odhalení moudrosti za hranici doby.
Kromě toho obsahuje Bible
skrytou moudrost (1 Korintským 2:7), která nebyla plně známa dokonce ani
„svatým mužům Boha“ (2 Petr 1:21), kteří byli inspirováni k psaní Písma.
Přestože pisatel pravděpodobně nerozuměl tomu, co byl inspirován napsat, dopis
Židům prohlašuje staletí před tím, než věda přišla ke stejnému závěru, že
vesmír byl vytvořený z něčeho neviditelného. Je nám specificky řečeno, že ti,
kteří psali Starý Zákon, předpovídali věci, kterým plně nerozuměli. (Římanům
1: 1-2, 16:25-26, ; Efezkým 3:3-5). Právě
tak Mojžíš zřejmě nerozuměl co to znamená, když napsal: A Bůh řekl, buď světlo
a bylo světlo.“ .... Když tak mluvíme o
záhadě světla v Písmu, až do dnešního dne nebyla věda schopna tuto mystérii
odhalit. Světlo se chová jako vlna i jako částečka - což je pochopitelně
nemožné, ale pravda to je! Co je světlo? Nikdo neví.... Je nám dán záblesk pravdy v těchto prvních
verších Genese, a je plněji odhaleno v posledních kapitolách Bible. Tajemství
„světla“, které obklopovalo zemi před stvořením slunce, měsíce a hvězd, je
odhaleno v tomto popisu nového stvoření po tom, co tento nynější vesmír (se
sluncem, měsícem i hvězdami) byl zničen a nahrazen novým:
„Viděl jsem nové nebe a
novou zemi, jelikož to první nebe a první země pominuly ..... A já, Jan jsem
uzřel to svaté město, Nový Jerusalém přicházející od Boha z nebe. .... A toto
město nepotřebuje ani slunce, ani měsíc aby na něj svítily, protože jej
osvětluje Boží sláva a Beránek je jeho světlem. A národy světa které jsou spasené,
budou v tomto světle kráčet. .... A nevstoupí tam nic nečistého ani ten kdo se
rouhá nebo lže - pouze ti, kteří jsou zapsáni v Beránkově Knize Života..... A
nebude tam noc a nebudou potřebovat svíce či světlo sluneční, protože Hospodin
Bůh jim dává světlo. (Apokalypsa 21:1,2,,23, 24, 27, 22:5)..
Bible nám říká, že „Bůh
je světlo a tmy v Něm není“ (1 Jan 1:5). Toto světlo pronikalo vesmírem ( pozn.
překl. řekl bych asi „prostorem“) od
věčnosti. Než hřích vstoupil do světa, a než byla nebeská tělesa stvořená, toto
nadpřirozené světlo bylo zřejmě Bohem usměrněno, aby osvěcovalo Zemi. Až jednou
bude hřích odstraněn, světlo, kterým Bůh je, a kterým je i Kristus-Bůh, naplní
znovu nový vesmír.....
Šavel-Pavel --
upřímný, ale oklamaný?
Otázka: Obrácení rabína
Šavla z Tarsu na Křesťanství, se zdá být tím nejsilnějším argumentem, jaký
křesťanští apologeti dovedou na obranu vzkříšení sehnat. Dokonce i když
přijmeme že to skutečně napsal Lukáš,
kniha Skutků prezentuje příběh obrácení Šavla méně přesvědčivě. Ano,
tvrdil, že viděl Ježíše Krista na své cestě do Damašku, ano byl dokonce i
ochotný za tuto víru zemřít. To ovšem nedokazuje, že Pavel skutečně Krista
viděl, pouze to, že upřímně věřil, že Ho viděl za čas po Jeho ukřižování. Mohl
si prostě jen představovat, že Krista viděl. Mohl pouze mít halucinaci, která
pocházela z pocitu viny z pronásledování Křesťanů. Jak mohou Křesťané udělat
tolik z Pavlova obrácení, když to všechno stojí na takové nejisté půdě?
Odpověď: Za prvé, je
velmi pochybné, že muž s Pavlovým intelektem a emociální stabilitou, by mohl
prožít živou halucinaci a dovolil, aby změnila jeho život. Kromě toho ta
událost byla doprovázena viditelným jevem
- nadpřirozené světlo jasnější nežli slunce v poledne (Skutky 9:3,
26:13). a hlas z nebe který slyšeli i ti z Pavlova doprovodu. (Skutky
9:7). Lidé z Pavlova doprovodu by
okamžitě tuto povídku popřeli, kdyby nebyli tyto jevy viděli také. Potom máme Pavlovu náhlou slepotu a zázračné
vyléčení pomocí učedníka v Damašku, který toto mohl potvrdit. Jistě existovalo
mnoho svědků, kteří viděli jak je totálně Pavel veden do Damašku. Jediná chybička v Pavlově svědectví by ho
zdiskreditovala.A přesto nikdo
nepochyboval o pravdivosti jeho svědectví, když jej prohlašoval před
náboženskými i sekulárními autoritami a i davu Židů, kteří byli proti jeho
zprávě z náboženských důvodů. Evidence je přesvědčivá.
Šavel z Tarsu byl hlavním
nepřítelem ranné církve již od jejího počátku. Zatýkal, věznil a i
pronásledoval její příslušníky někdy až k smrti. Toto ho učinilo velmi
populárním. Jako mladý rabín, Šavel byl mezi Židy jistě velkým hrdinou, známým pro svůj boj proti Křesťanům.
Skutečnost, že se vzdal slibné budoucnosti a stal se jedním z těch které dříve
pronásledoval, i když si jistě uvědomil že ho očekává bič, vězení a případná
mučednická smrt - je jistě dostatečnou evidencí jeho přesvědčení, že Ježíš
Kristus je naživu, a že Ho on Pavel, osobně potkal... Halucinace se do tohoto
scénária vůbec nehodí.....
Přesvědčivá
evidence jiného druhu.
Ještě více přesvědčující
je vedoucí role, kterou Pavel velmi rychle zaujmul v explozivním růstu ranného
Křesťanství. Měl velmi hluboké vědomosti a učil nové doktríny zcela proti
veškerému očekávání - když si uvědomíme jeho dlouholetou praxi studie Judaismu.
Byly to doktríny, které v žádném
případě nemohl dostat od nikoho jiného, než od samotného Krista. A Pavel přece
Krista nikdy před ukřižováním nepotkal! Tvrdil, že všechno co zná, má přímo od
vzkříšeného Krista. Do Korintu napsal: „Přijal jsem od Pána, a také vám
odevzdal: Pán Ježíš v tu noc kdy byl
zrazen, vzal chléb, vzdal díky, lámal jej a řekl,: Toto jest mé tělo které je
za vás obětováno, čiňte tak na mou památku. Stejně tak vzal po večeři kalich a
řekl: Tento pohár je nová smlouva, zpečetěná mou krví, tak čiňte, kdykoliv
budete pít na mou památku.“
Pavel tam při té
příležitosti nebyl - jak věděl co se stalo při té finální schůzce mezi Ježíšem
a Jeho 12 apoštolech? Proč to bylo ponecháno právě na Pavlovi, aby vysvětlil co
se odehrálo při Poslední Večeři a její smysl? Proč ne Petr, Jakub či Jan, kteří při tom byli? Je jasné, že
Boží Duch přiměl Pavla, aby tyto řádky napsal, jako důkaz Kristova vzkříšení.
Pavel prohlašuje že obdržel od Pána všechno, co učí. Opakuji: Všechno co o
této nové víře ví, a učí s takovou autoritou, o tom Pavel tvrdí, že to obdržel
přímo a osobně od vzkříšeného Ježíše Krista. Jiné vysvětlení ani neexistuje.
Je jasné, že Pavel
nestudoval pod Kristem s ostatními učedníky. Byl přece rabínem, který byl
vysloveně proti Kristu během konečné fáze Jeho života na zemi. A přesto všechno
se pojednou stal nejenom hlavním mluvčím pro Křesťanství, ale take jeho
primární autoritou. Pavel dokonce vyčinil Petrovi do jeho tváře a Petr musel
přiznat, že chybil. (Galatským 2:11-14). Odkud se pojednou objevilo toto
autoritativní poznání? .... Pochopitelně skeptik odvětí, že Pavel přiběhnul k
apoštolům a řekl: „Uvěřil jsem v Krista,
ale já tomu Křesťanství nerozumím. Mohli by jste mi dát nějaký
expres-intenzivní kurs? Hrozně rád bych to učil, a tak mě to rychle naučte,
abych neudělal nějaké hrozné chyby! Mohla by to být pravda? Naučil se Pavel
všechno to, co o Křesťanství znal, od Petra a ostatních učedníků?
Nepopíratelný
vnitřní důkaz.
Právě naopak! Až teprve
po třech letech od svého obrácení, přišel Pavel konečně do Jerusaléma. „Ale
když se pokoušel kontaktovat učedníky, všichni se ho báli, protože nevěřili že
k nim patří.“ (Skutky 9:26). Pavel vážně prohlašuje: Svědčím vám, bratří, že
evangelium které jsem vám kázal není z člověka, protože jsem jej od člověka
neobdržel, ani mne jej nikdo neučil, ale dostal jsem jej jako odhalení od
Ježíše Krista....... Nešel jsem pro radu k žádnému člověku, ani jsem se
nevypravil do Jerusaléma k těm, kteří byli apoštoly přede mnou, ale odešel jsem
do Arábie.......... Potom jsem odešel do končin Sýrie a Kilikie. V církvích judejských mne osobně neznali; jen o mně slyšeli že
ten, který dříve církev pronásledoval, nyní káže víru, kterou chtěl před tím
vyhladit a děkovali za mně Bohu.“ (Galatským
1:11-24).
Že říká pravdu je jasné z
toho, že Pavel odhaloval pravdy, které
ostatní apoštolové neznali. Bylo to Pavlovi, komu Kristus dal poznání, (Efezkým
3:3-10) „mystérii, která byla skryta od
počátku světa“ (Římanům 16:25), a dal mu privilej k tomu aby toto evangelium
učil. (1 Korintským 15:5, Efezkým 5:32, Koloským 1:25-27). Pavel se stal
vedoucím apoštolem, autoritou na
Křesťanství, a ostatní apoštolové museli přiznat, že zná více než oni, a že se
to naučil přímo od Krista... Nebylo
jiné vysvětlení než to, že Kristus vstal z mrtvých a odhalil své učení bývalému
nepříteli. Žádná halucinace toto nevysvětlí.
Ten nejpředčivější druh svědectví.
Otázka: Nepopírám, že první Křesťané byli vydáni lvům, ukřižováni,
upalováni zaživa, a jinak pro svou víru zabíjeni. Mám pouze námitky proti
používání jejich ochoty zemřít jako důkaz věrohodnosti Křesťanství. Následovníci
mnoha náboženských vůdců , dokonce i vedoucích různých kultů , které byly
prokázané jako podvodné, byli ochotni za svou víru zemřít také. Podívejte se na
příslušníky kultu Jima Jonese, ležící mrtví v džungli Guyany. Islámští bomboví
sebevrazi a jiní teroristé, jsou také
ochotní se obětovat pro Mohameda či Aláha. Jak můžete tvrdit, že
mučednictví Křesťanů dokazuje
věrohodnost Křesťanství více, nežli mučednictví jiných?
Hlavní
rozdíl.
Odpověď: Je ohromný rozdíl mezi mučednictvím křesťanským a těch ostatních, o kterých jste se
zmínil. Většina z těch, kteří zemřeli s
vůdci kultů jako Jim Jones nebo David Koreš, měli málo, nebo vůbec žádnou
možnost volby. Tudíž jejich mučednická smrt se nedá přirovnat s Křesťany, kteří
dostali možnost zachránit si život když se zřeknou Krista. Přesto ve své víře v
Něj vytrvali, i když to znamenalo mučení a smrt..
Islám,který se rozšířil
pomocí meče, je stejným způsobem udržovaný. Dnes musíte být Muslimem, aby jste
mohli být občanem Saudské Arábie. Na změnu náboženské víry je v každém
islámském národě trest smrti. Snažte si představit jaké by to bylo, kdyby jste
museli být Baptistou nebo Metodistou
(či členem jakékoliv náboženské skupiny)
aby jste se mohli stát občanem Spojených Států a že by nad vámi visela
hrozba trestu smrti za změnu víry! Vlastně tak by se stalo, kdyby se realizoval
jejich cíl učinit Spojené Státy a ostatní národy islámskými republikami!..... Věrnost k Islámu je udržována hrozbou
smrti, kdežto lojalita ke Kristu se udržuje láskou. Jim Jones a další vůdci
kultů oklamali své následovníky až na smrt. Tito nebyli zabiti svými
pronásledovateli pro svou víru. A
podrobili se smrti ve víře, že kdyby tak neučinili, nedostali by se do nebe. A
tak je to i s Muslimy, kteří obětují své životy v „džihádu.“ Jsou učeni, že
toto je jediná jistá cesta do ráje, a tak položí své životy, aby získali věčný
život.
Jako kontrast,
Křesťané jsou si jisti nebem bez jakýchkoliv požadovaných dobrých skutků či
oběti z jejich strany. Kristus zaplatil plnou cenu za jejich spásu. Křesťané
vědí, že věčný život mají a že nemusí umírat, aby jej získali. Jejich podvolení
se persekuci a smrti je z lásky k Pánu, a jejich neochotě zapřít Ho či dělat
kompromisy tam, kde jsou o pravdě přesvědčeni.
Umírání
za fakta versus lojalita k náboženství.
Ale aby člověk poznal ten
největší rozdíl mezi křesťanskými mučedníky a všemi ostatními, je zapotřebí jít
zpět k samotným apoštolům a k rannému Křesťanství. Ti první Křesťané
neumírali kvůli loajalitě k náboženství, ale jako svědectví pro vzkříšení
Ježíše Krista! Důležitost tohoto
faktu byla skeptiky přehlédnutá. Na příklad, slavný ateista 19tého století,
Robert Ingersoll napsal: Všichni
mučedníci celého světa nedostačují, aby potvrdili správnost názoru. Mučednictví
vždy potvrzuje upřímnost mučedníka - ne správnost jeho myšlenky. Věci jsou
pravdivé nebo nepravdivé samy o sobě. Pravdu nelze ovlivnit názory; nemůže být
pozměněna, ustavena, nebo ovlivněna mučednictvím. Nemůžete věřit nepravdě tak
silně, aby jste z ní udělali pravdu!
To co říká je pravdou, ale uniká mu
rozdíl křesťanského mučednictví. Apoštolové a ranní učedníci umírali proto, že
trvali na vzkříšení Ježíše Krista, netrvali
na tom jako na nějakém náboženském dogmatu ale na události v čase, které byli
očitými svědky! Ingersoll
připouští, že lidé všeobecně neumírají za něco o čem vědí, že je to lež, ale
všichni apoštolové (kromě možná Jana), zemřeli jako mučedníci.....
Ani jeden z nich neuhnul v hodině smrti aby si koupil život za
přiznání že apoštolové si tu povídku o vzkříšení vysnili, a že se to ve
skutečnosti nestalo - nebo že si vlastně skutečně jistí nebyli že Ho viděli
živého - možná že si pouze mysleli že Ho viděli. Víme najisto, dokonce i podle standardu Ingersolla, že apoštolové
upřímní byli - nejenom že Ježíš byl tím Mesiášem, ale že s Ním strávili 40 dní
po Jeho vzkříšení, a že byl vskutku naživu. A to je ono! Znevážit jejich
svědectví, člověk by musel prokázat, že všichni si představovali, že s nimi
Kristus těch 40 dní žil, a že „ jim mnoha způsoby prokázal“,že je naživu. A pro
takovou vysněnou povídku by všichni zemřeli? Nesmysl!
Svědkové vzkříšení.
Apoštolové vytrpěli téměř
nesnesitelná muka a potom odešli do hrobů stále trvající na tom, čeho byli
svědky a co se skutku stalo. Všichni z nich svědčili i na prahu smrti, v
okamžiku kdy si mohli koupit svobodu za cenu popření toho, že Kristovy zázraky,
Jeho učení a Jeho vzkříšení byly skutečné události jejichž svědky byli, a co
nemohli popřít. Greenleaf argumentuje: Těchto absurdit (má na mysli odhodlanost zemřít za lež) se nezbavíte, pakliže nepřipustíte že to
byli dobří lidé, kteří svědčili o tom co pečlivě prozkoumali a pochopili že je
to pravda. Často se zapomíná, že nejenom ti, kterým se Kristus během těch
40 dnů zjevil, ale všichni Křesťané svědčí o Kristově vzkříšení. Samé srdce
Křesťanství je jistota, že Křesťan je v osobním styku s Kristem, který přebývá
v jeho srdci. Linton se drží tohoto faktu jako přítel právník, když sleduje
podobný argument jako Greeleaf: Nic není tak jistě v historii zjištěno jako
fakt, že pisatelé evangelií a všichni, kteří uvěřili jejich zprávě a stali se křesťany, byli podrobeni celoživotní persekuci , častému mučení a i smrti. Toto
trpěli jak od Židů, kteří se mstili za obvinění, že zabili vlastního Mesiáše, a
od Pohanů, kteří slyšeli, že všichni bozi Panteónu byli mýtem a římský Pontifex
Maximus byl podvodníkem a že jediným pravým Bohem byl Ten, který se inkarnoval
jako Žid a zemřel na kříži. A právě tak jistě, jako lidské tělo se otřese nad
bolestí a smrti, žádný člověk nikdy nelhal, pakliže tato lež by zapříčinila
všechna tato zla v tomto životě, a v možném životě příštím. A zde máme ten obrovský rozdíl.
Apoštolové zemřeli za to, že svědčili o vzkříšení , této sporné záležitosti
nejenom víry, ale i faktu. Byli přesvědčeni událostí. A jejich ochota zemřít jako potvrzení této události, je zdaleka
přesvědčivější, nežli ochota druhých zemřít pro pouhou víru, či věrnost k
náboženství nebo k náboženskému vůdci.
Jak Linton vyzdvihuje: „Kristus
je jedinou postavou v celé historii, mající čtyři současné životopisce a
historiky, kteří všichni protrpěli pronásledování a nakonec mučednickou smrt v
atestaci pravdivosti svého líčení....“
Velký důkaz: Proroctví.
Otázka: V několika z vaších knih jste nabídnul proroctví jako
důkaz, že Bůh inspiroval pisatele Bible. Ale to je prokazování Bible Biblí, což
je kruhová racionalizace. Každé náboženství může nabídnout podobné „důkazy“
pomocí jejich Písma.
Odpověď: Evidence mnoha druhů pro inspiraci Písma je zdrcující. Proroctví
je pouze částí této evidence. Není nic
vadného „prokazovat Bibli Biblí, jako není v
prokazování matematickou teorii matematikou. Ale splněné proroctví
prokazuje Bibli nejenom Biblí, ale ověřením ze sekulární historie, že to co
Bible předpověděla, se stalo. Vaše tvrzení, že každé náboženství může podat podobnou evidenci je
absurdní. Dejte mi jedinou předpověď
pro příchod Buddhy, Konfucia, Zoroastera, Krišny či Mohameda, či dokonce
nějakou vyplněnou. Prostě žádné nejsou! A přesto máme desítky specifických
předpovědí o židovském Mesiáši, celým Starým Zákonem. Kromě toho máme dokumentaci pro detailní naplnění každé z těchto
specifických předpovědí jak od očitých svědků, tak i historiků jako Josefus
Flavius a jiných. Existuje mnohem více evidence pro život Ježíše Krista, Jeho
život smrt a vzkříšení, než pro kteréhokoliv z Césarů, Platóna, Alexandra
Velikého, či kohokoliv jiného v historii. Skeptik odmítá Ježíše Krista z
osobního předsudku spíše než z
neovlivněného zkoumání. Desítky
specifických předpovědí předpověděly unikátní události které se splnily do
slova a písmene, ve skutečné historii Židů jako národa. Neexistuje nic ani
vzdáleně podobného v jiné rase či národě.
Jednali jsme s důkazy poskytnutými biblickým proroctvím v podrobnostech
v knize jiné.
Už jsme slyšeli dost povídání! Naslouchali jsme všem těm
uspávajícím, mdlým zvětralým kázáním.
Četli jsme vaši bibli, a díla vašich nejlepších mozků.
Slyšeli jsme vaše modlitby, vaše posvátné vzdychání a vaše
zbožné
ámeny. To všecho znamená méně než nic!
Chceme alespoň jeden fakt. Stojíme u dveří vaších kostelů
a
žebráme o jeden jediný fakt.
Víme všechno o vaších zatuchlých znameních, vaších
zplesnivělých
zázracích.
žádáme jeden fakt tohoto roku....
a my ho chceme teď!
Nechť vaše kostely zaopatří alespoň jeden,
nebo
nechť navěky zůstanou němé.
Modlení se stalo obchodem, profesí, řemeslem. Kněz není
nikdy
šťastnější, než když se veřejně modlí.
Většina z nich jsou velmi familiární se svým Bohem.
I když vědí, že on
ví
všechno, vyprávějí mu o potřebách národa,
a přání lidu. Radí mu
co by měl dělat
a kdy to
udělat má....
Robert Green Ingersoll,
slavný právník devatenáctého století,
agnostik, řečník....
<< 7. A co takhle modlitba? >>
Důvod pro nesplněné modlitby.
Otázka:
Ježíš slíbil: „...shodnou-li se dva z vás na zemi v prosbě o jakoukoli věc, můj
nebeský Otec jim to učiní...“ (Matouš 18:19). Ještě nikdy jsem nebyl svědkem
toho, že by dva Křesťané měli od Boha cokoli, na čem se shodli. Je Kristův slib
tedy nepravdivý?
Odpověď: Téměř nic není
tak falešně pojímáno průměrným člověkem
- ať Křesťanem či světem, jako modlitba. Všeobecně se považuje za způsob
jak „přemluvit“ Boha aby splnil naše přání, ambice, uspokojil naše touhy. Ale
již okamžik zamyšlení by měl rychle potlačit takový smrtelně nebezpečný klam.
Základním
problémem ve světě, je konflikt vůlí a z toho vycházející zápas o sílu a nadvládu. V tomto případě by modlitba situaci ještě
zhoršila, kdyby uvolnila nadpřirozenou
sílu, kterou by každý mohl použít, aby vnutil svou vůli druhým, i celému
vesmíru. Namísto aby to přineslo jednotu a mír, zvýšilo by to rozdělení a
konflikt, kdyby každá osoba dostala moc vnutit svou vůli druhým. Bůh si musí
podržet vládu nad vesmírem. Jistě, děje se mnoho toho, co podle Jeho vůle není,
ale to je tím, že Bůh dal člověku svobodnou vůli. Ovšem On v žádném případě se
nestane aktivním partnerem v ovlivňování lidské vůle... Nepropůjčí svou moc jen aby splnil naše
sobecká přání. Modlitba musí být podle
Jeho vůle: „Pakliže požádáme o cokoliv podle Jeho vůle.“ obdržíme, o co žádáme. (1 Jan 5:14-15). Modlitba musí také splnit určité další
podmínky aby ji Bůh mohl vyslyšet.
Souhlas dvou Křesťanů je
pouze jednou z podmínek, za kterých může být modlitba splněna. Zde máte několik
dalších, které Bible uvádí: „...a věřite-li, dostanete všechno, o co budete v
modlitbě prosit...“ (Matouš 21-22). „Zůstanete-li ve mně, a zůstanou-li má slova ve vás, proste oč
chcete, a stane se vám.“ (Jan 15:7). „Prosíte
sice, ale nedostáváte, protože prosíte nevhodně, aby jste naplnili své vášně.“ (Jakub
4:3). „Cokoliv žádáme obdržíme, protože zachováváme Jeho přikázání a děláme to,
co se Mu líbí.“ (1Jan 3:22). Toto nejsou všechny podmínky pro splněnou
prosbu. Je jich ale dost, aby jste pochopili proč mnoho modliteb není splněno
navzdory upřímnosti těch, kteří se sejdou, aby prosili nebeského Otce za to, po
čem touží....
Tři podmínky pro splnění prosby.
Otázka: Jsem Křesťanem po
mnoho let a účastnil jsem se stovek - možná tisíce společných modliteb. Slyšel
jsem mnohé upřímné prosby za dobré věci, ale zřídka kdy jsem viděl naplnění
těch proseb. Toto je velmi zdrcující pro mou víru. Proč je tak málo proseb
splněno?
Odpověď: Za prvé, sám
připouštíte, že jste osobně viděl splnění alespoň nějaké modlitby. Dále jste
jistě slyšel či četl svědectví jiných, kteří měli skutečně zázračná naplnění
svých modliteb. Zamyslete se na příklad nad George Mullerem, jehož celý život
byl úžasným svědectvím pro odpověď na modlitbu. Muller ubytoval, oblékl a krmil
t i s í c e sirotků. Dal si pravidlo
nikdy nepožádat o pomoc člověka ale pouze Boha a zaznamenal ve svém deníku
tisíce odpovědí k svým modlitbám.
Napsal:
Když já, chudý člověk, pouze pomocí modlitby a víry získal - aniž by
požádal jediného člověka - prostředky pro založení a udržování Domu Sirotků, je
v tom určitě něco, co s Božím požehnáním, by mohlo pomoci v zesílení víry
Božích dítek, kromě toho, že je to svědectvím pro svědomí lidí bez Boha o tom,
že Bůh je zcela reálný.
Toto byl primární důvod pro založení Domu Sirotků. Měl jsem
pochopitelně v srdci přání, abych byl Bohem použit k tělesnému prospěchu
chudých dětí bez rodičů, a hledal jsem v jiných ohledech abych jim mohl pomoci
v tomto životě a být použit Bohem ve výchově těchto dětí k bohabojnosti . Ale
především, hlavním cílem mé práce bylo oslavení Boha v tom, že tisícům sirotků
bylo pomoženo se vším co potřebovali pouze skrze modlitbu a víru bez toho
abychom já nebo mí pomocníci požádali
kohokoliv jiného o pomoc či peníze....
Mohli
bychom přidat další důkazy toho, že Bůh splnil mnoho modliteb. Robert
Ingersoll, kdo byl epitomem agosticismu a vysmíval se modlitbám Křesťanů,
požadoval „jen jeden fakt“ který by dokázal že modlitby mají smysl. Existují
tisíce fakt, která agostici či ateisté odmítli - ne proto že by nemohlo být
dokázáno že na modlitby odpověď dostáváme - protože to bylo dokázáno mnohokrát,
ale proto, že jejich předsudky jim nedovolí, aby se podívali pravdě do
očí. Ve skutečnosti: Celá knihovna by
mohla být naplněna s takovými svědectvími, případy, které se pouhou náhodou
vysvětlit nedají. Otázkou není, zda Bůh je schopný, či někdy vůbec na modlitbu
reaguje, ale proč většina jeho odpovědí je NE. Podle Bible existují tři faktory které rozhodují zda bude
modlitba splněna či ne:
1) Je v Boží vůli splnit ji?
2) Je to ten správný čas podle Boží moudrosti?
3) Ten který se modli, žije v takovém vztahu
k Bohu, že by bylo pro Boha vhodné, aby tuto splnil.
Můžeme děkovat Bohu, že
některé z našich modliteb nejsou vyslyšeny. Naší modlitbou- vždy - by mělo být
„Staň se Tvá vůle, ne naše.“ a přesto většina našich modliteb není v tomto
duchu ale my se vlastně pokoušíme Boha přemluvit, aby splnil naše přání, aby
požehnal našim plánům. Jelikož my máme daleko do skutečné moudrosti, je zcela
možné, že by naše „dobrá“ přání mohla občas způsobit katastrofy či neštěstí.
.... Dále jde též o faktor času. Zamyslete se, na příklad na prosbu Hanny, když
se modlí, aby měla syna. Trvalo to roky, než syna dostala. Možná že se jí to čekání zdálo dlouhé, ale Samuel se musel
narodit v určitou dobu, aby splnil svou speciální úlohu v Israeli.
Zamyslete se nad prosbou
Nehemiáše! Chtěl vybudovat Jerusalém. Bible nám říká o jedné době: „Když jsem
uslyšel ta slova, usedl jsem a plakal. Truchlil jsem několik dní, postil jsem
se před Bohem nebes a modlil se k Němu.“ (Nehemiáš 1:4). Nehemiáš se modlil za
obnovení Jerusaléma. Z Bible je jasná implikace, že se musel modlit po měsíce -
možná po léta - bez odpovědi. Ta přišla až v čase Boha, a jak důležité to
časování bylo! Od tohoto data, přesně za 69 týdnů-roků, pojede na oslíku do
Jerusaléma Ježíš Kristus a bude vítán jako Mesiáš. (Daniel 9:25). Nehemiáš neměl ani potuchy, jak důležité toto
datum je, přestože toto Danielovo proroctví už bylo napsáno. .... Na konec:
Kladná odpověď na modlitbu je také Boží požehnání které ukazuje, že ten kdo v
modlitbě prosil, žije podle Jeho vůle. (1 Jan 3:22).. A jak se člověk dozví o Boží vůli? George
Muller to po létech cesty s Bohem vysvětluje: Nepamatuji se, v celém
svém křesťanském životě, (píše v r. 1895) že bych kdy upřímně a trpělivě
hledal poznání Boží vůle skrze učení Svatého Ducha, skrze Boží Slovo - ale vždy
jsem byl veden správně. Ale pakliže mi scházela poctivost srdce a přímost před
Bohem, nebo jsem nečekal trpělivě na Boží instrukce, nebo jsem dal přednost
radě mých přátel nad prohlášeními Bible, pak jsem dělal ty největší chyby.
Modlitba není jednosměrnou ulicí - my
dostaneme všechno co si přejeme, Bůh nic. Modlitba je ve skutečnosti zřízena,
aby nás přizpůsobila Boží vůli. Protože kdyby Bůh vyplnil modlitby těch, kteří
nejsou ochotni ztrávit čas v hledání Jeho vůle a nedbají na poslušnot vůči Němu
v každodenním životě, podporoval by takové lidi v pokračování jejich
neposlušnosti....
Disciplína a
dospělost skrze modlitbu.
Otázka: Jak tomu rozumím,
Křesťané se mají modlit „v Boží vůli.“ Proč tedy Bůh nekoná svou vůli, aniž by
potřeboval radu jak to udělat? A pakliže ví všechno, proč potřebuje kohokoliv,
aby mu řekl co je udělat třeba? Pakliže Bůh „se stará o ty své,“ jak jsem tak
často slyšel kázat, proč potom „ti jeho“ musejí k němu volat a prosit, aby jim
dal to co potřebují?
Odpověď: Nikdo, kdo
skutečně modlitbu chápe, nevěří, že je prostředkem skrze který člověk radí Bohu
něco, co On ještě neví, nebo jak a kdy konat svou vůli. Modlitba je
vyjádřením naší tužby Bohu, ale ta pravá modlitba na svém přání netrvá.
Právě tak nikdo kdo Boha zná, se Ho nesnaží přemluvit aby udělal něco, co je
proti Jeho vůli - i kdyby to bylo možné. Konec konců, Bůh je moudřejší nežli
my. Vyslovit modlitbu tak, jak to vyslovil Kristus („ne má vůle, ale Tvá..“) znamená
uznat že máme jen omezené chápání a podřídit vlastní touhy a přání Jeho
nekonečné moudrosti a lásce v uvědomění si toho, že On ví nejlépe.....
Tak proč se vlastně vůbec
modlit? Podívejme se na nějaký výrazný příklad. Řekněme že je někdo opravdu
vážně nemocný. Modlitba za jeho uzdravení je výraz lásky a zájmu. Je to také
uznání, že hojení je v rukou Božích a zároveň přiznání totální závislosti na
Něm. Dejme tomu, že ta osoba se uzdraví tak zázračně, že není pochyb o tom, že
to udělal Bůh. Byl by Bůh tu osobu vyléčil tak jako tak? Ano, pokud to
uzdravení bylo v Jeho vůli, potom by se bylo hojení stalo i bez modlitby, ale
možná že ne zázračným způsobem.
Tak jaký je smysl
modlitby když v zásadě to stejné by se stalo i bez ní? Všechny modlitby, které
nejsou egocentrické, jsou příležitostí Bohu poděkovat a vyjádřit Mu naší lásku.
Pavel řekl: „...ale v každé modlitbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu.“ (Filipským
4:6). A tak uctívání, děkování a chvála přicházejí v modlitbě první, a jsou
určitě dostatečným důvodem se modlit. Modlitba je také příležitost vyjádřit
svou lásku Bohu, zájem o ostatní, a
přitom se poslušně podřídit Jeho vůli. Modlitba má také veliký vliv na
formování charakteru a přibližování se k Bohu. Modlitby zbožné osoby stále víc
a víc odrážejí vůli Boha, jak On mění náš charakter, myšlenky i skutky toho
který se modlí, aby se podřídil Jeho vůli a plánu ve všem. Boží Duch nás
pobízí, abychom se modlili za právě ty věci, které On hodlá udělat. A tak ten
kdo prosí, je Božím partnerem v provádění Jeho vůle na zemi.
Co se týče těch kteří
jsou Jeho a o které se Bůh stará - a ještě mají své potřeby, to má několik
důvodů. Za prvé, jak by každý dobrý rodič na zemi udělal pro své děti, náš
nebeský Otec nás možná učí trpělivost a utváří náš charakter tím, že oddaluje
splnění některých našich proseb. Dále musí být splněny určité podmínky, které
člověk musí splnit ve vlastním životě, než mu Bůh vyhoví. Dítě se nikdy nenaučí sebe-kontrolu,
sebe-disciplínu, a jiné základní lekce v životě, pakliže mu rodiče dají
okamžitě všechno co chce. Pakliže to víme, a jsme si jisti Boží láskou a péčí,
nebudeme si okamžitě zoufat, že naše modlitby nejsou splněné, ale hledat v tom
to, co nách Bůh chce učit. Potom ovšem je ještě rozdíl mezi tím, co si myslíme
že potřebujeme a skutečnou potřebou, a dále věci, které Bůh ve své moudrosti
považuje za zbytečné, dokonce i škodlivé. na štěstí pro nás, na takové věci
čekáme zbytečně......
Modlitba je mnohem víc než prosba.
Otázka: Ježíš řekl,
abychom „neopakovali naprázdno jako Pohané, kteří se domnívají že budou
vyslyšeni když hodně mluví.“ (Matouš 6:7). Přesto říká, abychom v modlitbě
vytrvali. To vypadá jako kontradikce. Proč by nebylo dostatečné poprosit Boha
pouze jednou? On nám naše přání buď splní, nebo ne. Proč modlitbu opakovat?
Odpověď: Modlitba je spojení, obcování s Bohem, a tak má v
sobě způsob jak Boha blíže poznávat ve vztahu nebeské lásky. A tak,
pochopitelně, Bůh nebude reagovat na běžnou otázku, ale na skutečné zanícení
srdce. Bůh říká ve Starém Zákoně: „Budete mne hledat, a najdete mne, budete-li
pátrat celým srdcem.“ (Jeremiáš 29:13). V Novém Zákonu říká že Bůh: „je, a odměňuje ty, kteří Ho pilně
hledají...“ (Židům 11:6). Modlitba
vyžaduje poctivou a vášnivou vytrvalost. Nic méně než to neukazuje ten žár
upřímnosti a lásku, kterou si Bůh přeje v našem vztahu k Němu.
Ježíš řekl, že máme vždy
vytrvávat v modlitbě a nevzdávat se. (Lukáš 18:1). Řekl také že charakteristikou Božích vyvolených je „volat k Němu
ve dne i v noci.“ (Lukáš 18:7). Povzbuzoval nás, abychom žádali, hledali a klepali na dveře Boží
milosti až od Něho obdržíme co žádáme. (Lukáš
11:5). Taková výtrvalost není „zbytečné opakování,“ které Kristus odsoudil.
Totiž toto nepotřebuje přicházet ze srdce, ale může být opakováno bezmyšlenkovitě,
bez vášně. Jak Kristus řekl, opakování má původ v přesvědčení, že Bůh jej
uslyší - už pro množství slov. To
znamená kvantitu namísto kvality. To je to „mnoho mluvení,“ které odmítnul.
Ovšem opakovat modlitbu opět a opět ze srdce, to není „zbytečné opakování,“ ale
ukazuje upřímnost, kterou Bůh rád odměňuje...
Proč nestačí požádat
pouze jednou? Často je. David požádal Boha pouze jednou, aby „zhatil to, k čemu
bude Achitofel radit“ (2 Samuel 15:31). Tato porážka byla klíčem k vítězství nad
těmi, kteří vedeni Davidovým synem Absolónem, vyhnali Davida od trůnu. Ale
Ježíš naznačuje, že někdy Bůh naslouchá dlouho volání svých vyvolených, bez
reakce. (Lukáš 18:1-8). Implikace je,
že On to neoddaluje proto, že by nechtěl odpovědět na jejich volání, ale proto
že si přeje aby dospěli a zformovali se podle Jeho vůle.
Ve jménu Ježíše Krista - co to znamená?
Otázka: Ježíš řekl: „Budete-li
mne o něco prosit v mém jménu, já to učiním.“ (Jan 14:14). Slyšel jsem tisíce
modliteb, které byly nabídnuty ve spoléhání se na tento slib, „ve jménu
Ježíše,“ nebo dokonce „v mocném
jménu Ježíše.“ Upřímné modlitby prostých lidí, které nikdy splněny nebyly.
Nedokazují tyto nezodpověděné modlitby „ve jménu Ježíše Krista,“ že Kristus
nedrží, nebo nemůže svému slovu dostát?
Odpověď: „Ve jménu Ježíše
Krista“ není magická formulka jako
„Sezame, otevři se,“ která musí být jen vyslovena aby otevřela tajnou bránu k
pokladu lupičů. Jen tak opakovat „ve jménu Ježíše Krista“ nepomůže. Aby
modlitba byla skutečně „ve jménu Krista,“ musí být tak, jak On se vyjadřoval
když se modlil. Musí to být pro to, co On chce, musí to být pro Jeho slávu.
Jeho jméno musí být vyraženo na charakteru a vryto na srdce toho, kdo se „v
Jeho jménu“ modlí...
Před mnoha lety jsem
zařizoval nějaké záležitosti jednoho milionáře. Abych tak činit mohl, dostal
jsem autoritu jednat v jeho jménu. To mi dalo právo podepisovat se v jeho jménu
a vést obchod v jeho jménu. Toto bylo registrováno v mnoha krajích a státech.
Na těchto dokumentech nebylo nic, co by mi zabránilo napsat šek na milion
dolarů, podepsat se svým jménem a uložit si peníze do banky ve svém jménu.
Ovšem kdybych tak učinil, on mohl na mně tyto peníze požadovat přes soud.
Přesto že to dokumenty neprohlašovaly, bylo srozuměno, že mám moc použít jméno
druhé osoby pouze, jednám li v jeho zájmu, pro jeho dobro. A tak je to s Pánem.
V Jeho slibu nejsou žádná omezení, říká že udělá cokoliv, požádám-li v Jeho
jménu. Je ale srozuměno, že modlit se v Jeho jménu znamená prosit o to, co by
On žádal pro svůj zájem a slávu.
Bohužel, mnoho Křesťanů
si představuje, že „ve jménu Ježíše Krista“ jsou magická slova, která,
přidána-li k modlitbě, ať už jakkoliv sobecké, umožní modlící se osobě dostat
od Boha vše co si přeje. A když ta vytoužená, kladná odpověď od Boha nepřijde,
nastává zmatek, proč upřímná modlitba nebyla splněna. Dokonce vzniká občas i
nevraživost proti Kristu, za to, že nedrží své slovo, jak se domnívají Jakub to
říká dobře: „..prosíte, ale nedostáváte, ale nedostáváte, protože žádáte
nedobře. (ne k Boží slávě) ale aby jste uspokojili své vášně...“ (Jakub 4:3)...
Jak
„uvěřit že obdržíte,“ když se modlíte?
Otázka: Kristus slíbil: „Věřte
že všechno oč v modlitbě vám bude dáno, a budete to mít“...(Marek 11:24). Neuvádí žádné podmínky, jako na příklad
„zůstávat v Něm“, „být poslušný,“ „žádat podle Boží vůle“ a podobně. Znáte
nějakého Křesťana, kterému se tento slib splnil v tom, že vždy dostane to, o co
žádá? Já jsem ještě žádného nepotkal. Jak vysvětlíte Kristovo neplnění slibu?
Odpověď: Člověk musí
nejprve rozumět co znamená „věřte že je obdržíte..“ Kristova fráze „když se
modlíte“ je nejdůležitější. Modlitba je zamířena na Boha. Je tedy zřejmé, že
když má být splněna, může to udělat pouze Bůh. A tak „věřte že je dostanete“ znamená
věřit, že Bůh udělá to, o co
prosíme. Je jasné, věřit že Bůh udělá cokoliv oč Ho požádáme, by bylo
arogantní, domýšlivé. Na které bázi
tedy, může mít člověk cokoliv co si „ve
víře že se tak stane“ přeje?
Existuje nějaká tajemná, záhadná síla mysli, která je aktivována „věřením,“ a
která doslova vytvoří to, co si přejeme?
Tato myšlenka je srdcem okultu po tisíce let! Takové učení bylo
zpopularizováno v sekulárním světě mnoha různými „motivačními“ řečníky jako
Claude Bristol (The Magic of Believing,) Denis
Waitley-em (Seeds of Greatness), a
dalšími. Ta stejná víra v magickou sílu „víry“ se dokonce stala populární v
církvích pomocí literatury Normana Vincenta Peale-ho (The Power of Possibility Thinking), a mnoha knih na téma „Power of Possibility Thinking“ od hlavního žáka Peale-ho, Roberta
Schullera. Ten prohlašuje: „... „skrze
possibility thinking“ ... se úžasná síla rozvine ve vašem životě.. Vy nemáte tušení, jakou sílu v sobě máte.
Mužete zformovat svůj svět do čehokoliv si budete přát. Ano, můžete jej změnit
na cokoliv co vy chcete!....
A tak
my můžeme vzít Boží svět a přeformovat ho do čeho si přejeme, skrze
„possibility thinking?“ Zde máme vážnou a smrtelnou kontradikci. Pakliže tedy
to, za co se modlíme přichází proto, že my věříme že to přijde, potom Bůh nemá
žádnou realnou roli ve splňování našich tužeb. Namísto toho my si vytváříme
všechno silou naší vlastní víry. Je
veliký rozdíl mezi uvěřením že to, za co se modlím se stane protože já věřím
že se to stane, a uvěřením, že tak učiní Bůh, jako odpověď na mou víru v Něj! Rozeznat tento rozdíl - který je tak
obrovský jako rozdíl mezi nebem a peklem - je rozhodující v porozumění Ježíšova
slibu. .... Pakliže tedy „věření“ samo o sobě nevytváří odpověď na modlitby,
nemohlo by - alespoň - zapříčinit, aby Bůh naší modlitbu splnil? ... Není třeba
dlouhého přemýšlení, abychom si uvědomili, že „věřením“ nemůžeme přimět k ničemu.
Kdyby tomu bylo tak, potom by jsme byli spíše my, než Bůh u volantu
vesmíru.... Skutečná víra - na rozdíl
od síly víry, je darem od Boha (Efezkým 2:8). Z toho všeho můžeme pouze
usoudit, že Kristus hovořil o pravé víře v Boha. Když nám Bůh dá víru, abychom
najisto věděli, že On naše přání splní, potom - a jenom potom - můžeme věřit,
že od Něj obdržíme splnění našeho přání.
A pak shledáváme, že naše přání, víc a více jsou souběžné s Jeho
vůlí....
Může Křesťan očekávat hojení kdykoliv?
Otázka: Jak je možné, že
Křesťané - jako třída - nežijí delší a zdravější životy nežli průměrná osoba, i
když tolik modliteb jde na zdraví a uzdravování?
Odpověď: Neznám žádnou
autoritattivní statistiku o tom, že Křesťané nežijí v průměru déle, než kterýkoliv jiný segment společnosti. Nicméně, neznám žádný důvod, (kromě
zdravějšího jídla a životního stylu),
proč by měli. Bible přece neslibuje delší život věřícím, a tak není žádná
biblická báze pro modlitbu za delší život. Křesťané mají spíše slíbenou
persekuci a mučednictví.... Existuje populární učení uvnitř Letničního a
Charismatického hnutí, že Křesťan, naplněný Duchem a kráčející ve víře, by
neměl nikdy pocítit bolest či onemocnět. Podle nich je údajně „hojení v pokání,“
což odvozují ze slov Izaiáše „Jeho jizvami jsme uzdraveni..“ (Izaiáš 53: 5). Ale
Petr nám dává vědět, že toto prohlášení
nepoukazuje na uzdravení z nemoci ale
hříchu : „On ve svém těle vzal naše hříchy na kříž, abychom zemřeli hříchům a
byli živi spravedlností.. Jeho rány vás uzdravily“... (1 Petr 2:24).
Je to verš 4 v Izaiáši
53, kde se jedná o hojení fyzických neduhů: „Byly to však naše nemoci , jež
nesl, naše bolesti na sebe vzal“.... Kromě toho tento slib byl splněn v léčící
službě našeho Pána když byl na zemi, a nevztahuje se na nějaké pokračující
hojení našich těl dnes. Tento výklad je prohlášen jasně : „Když přišel večer,
přinesli k Němu mnoho těch, kteří byli posedlí ďáblem; a On vyhnal zlé duchy
svým slovem,a uzdravil všechny, kteří byli nemocní, aby se splnilo proroctví
proroka Izaiáše: On sám vzal na sebe naše slabosti a nesl nemoci..“ (Matouš
8:16-17). .... Jistě, každé požehnání,
které máme je „v oběti“. Pravdou je, že skrze Kristovu vykupující smrt a
vzkříšení, máme slib něčeho mnohem lepšího, než je stálé hojení těchto těl
hříchu abychom si prodloužili život v tomto „současném světě zla.“ (Galatským
1:4). My máme slibené tělo nová, tělo
jako má vzkříšený Kristus, oslavné tělo a věčný život v novém vesmíru bez
hříchu či utrpení..“
Všichni ti, kteří učili
„hojení skrze obět,“ jako záruku, že
Křesťan nemusí být nemocný nikdy, a nemusí ani zemřít - ti všichni jsou již
mrtví, nebo umírají. Ani jeden z nich si nebyl schopen podstatně svůj život
prodloužit. Člověk by se domníval, pakliže jejich učení správné je, potom by
alespoň některý z advokátů této myšlenky, by žil výrazně déle než je průměr,
ale tak tomu není. Co se týká modliteb za nemocné a umírající, některé jsou
zázračně vyslyšeny. Ale všichni lidé nakonec zemřou, a většinou ne daleko za
hranicí toho přiděleného „šedesát a deset let...“ To je co učí Bible...
Ježíš se
Otčenáš nikdy nemodlil.
Otázka: V jeho slavném
„Otčenáši“ se Ježíš modlí : „A neuveď nás v pokušení“ (Matouš 6:13 Přesto je
nám řečeno, že „Byl veden Duchem do divočiny aby byl pokoušen ďáblem.“ (Matouš
6:9). To znamená, že ani Jeho vlastní
modlitba nebyla vyslyšena. Jak to vysvětlíte?
Odpověď: Za prvé,
„Otčenáš“ je špatně pojmenovaný. Toto nebyla modlitba, kterou se Pán modlil,
ani neměla být opakována přesně slovo za slovem. Byl to vzor modlitby. „Timto
způsobem se modlete“ (Matouš 6:9) . Takto reagoval na jejich prosbu „Uč nás se
modlit!“ (Lukáš 11:1). Měla by být
nazvána „modlitba učedníků“...
Když jim dával vzor či
návod k modlitbě, Ježíš řekl svým učedníkům: „Když se modlíte, řekněte, náš
Otče, který jsi na nebesích, pochváleno buď Tvé jméno...,“ a.t.d. Nikde není ani zmínka o tom, že by se
Kristus sám takovou modlitbu modlil. Vždyť pro Něho by bylo nevhodné říkat:“..a odpusť nám naše
hříchy..“ něco co Ježíš, který byl bez hříchu, se nikdy modlit nemohl. A tak v
odpovědi na vaší otázku, dělám to s porozuměním , že toto byla modlitba pro
Jeho následovníky , ne pro Krista. Toto odpovídá na „a neuveď nás v
pokušení“... pokud se Krista týče. A co s frází „a neuveď nás v pokušení..“ ? Nikdo, kdo takto prosí Boha, nemá jistotu že
nebude, právě tak jako Ježíš, pokoušen Satanem. Tato fráze, právě tak jako
zbytek modlitby, přichází do kontextu s ujištěním „přijď Království Tvé, Tvá
vůle jak na nebi, tak i na zemi...“ A tak osoba, modlící se tuto modlitbu, je
připravena podřídit se Boží vůli - ať už je jakákoliv, i třeba pokoušení od
Satana.
A proč se tedy takto
modlit? Je to hlas pokory uznávající naše slabosti. Je to opak pyšné modlitby:
„A veď nás do jakéhokoliv pokušení, my jsme připraveni se mu postavit!“
Modlíme-li se touto biblickou frází, připouštíme Pavlovo varování: „a proto kdo
si myslí že stojí, ať si dá pozor, aby neupadl..“ (1 Korint. 10:12)... V tom
stejném, je to hlas víry v Boha, v případě, že by pokušení přišlo....
Jak a proč se Ježíš
modlil?
Otázka: Lukáš nám píše,
že Ježíš šel na horu aby se modlil, a setrval tam celou noc. (6:12) Pakliže je Ježíš Bohem, a modlil se k Bohu,
modlil se sám k sobě? A je-li Bohem, proč se vůbec modlil - dokonce po celou
noc? To vypadá jako zoufalá prosba o pomoc, což nevrhá pěkný obraz na Něj, jako
na Spasitele světa!
Odpověď: Modlitba je
primárně styk s Bohem v uctívání chvále a lásce. Bohužel, většina lidí (a
to zahrnuje většinu Křesťanů), považuje modlitbu exklusivně jako prosbu o
nějakou laskavost, intervenci nebo
pomoc od Boha. To není to hlavní proč se modlíme! Ani nenaznačuje skutečnost,
že se On modlil po celou noc, nějakou zoufalou potřebu pomoci. Spíše to poukazuje
na hloubku a blízkost Jeho vztahu k Otci. Přestože Ježíš byl Bůh v lidském
těle, byl skutečným člověkem. Tuto skutečnost nikdy plně nepochopíme.
Pavel to nazývá tajemstvím: „Záhada
Boží podstaty je opravdu tajemná; Bůh byl demonstrován v těle, prokázaný
Duchem, viděn anděly, hlásaný Pohanům, získal ve světě víru a byl přijatý do
slávy.“ (1 Timot.3:16).
Když se Kristus modlil k
Otci, nedělal tak jako věčný Boží Syn - jeden s Otcem - ale jako člověk, který
opakovatelně říkal: „Sám od sebe nemohu dělat nic, protože nehledám svou vlastní
vůli, ale vůli Otce, který mne poslal“... (Jan 5:30). Ano, Kristus se také modlil z hluboké potřeby a slabosti jako
člověk. V Getsemanské zahradě volal v agónii tak intenzivní, že „Jeho pot kanul
na zem jako krůpěje krve..“ (Lukáš 22:44). „Otče můj, je-li to možné, ať mne tento kalich mine; musím-li jej
pít, ať se stane Tvá vůle ..“ (Matouš 26:39). Ale On se nikdy
nemodlil „neuvoď mne v pokušení...“
Co je to
„modlitba víry“?
Otázka: Bible jasnou
řečí, bez jakékoliv podmínky prohlašuje: „Modlitba víry zachrání nemocného..“ (Jakub
5:15). Přesto tisíce takových modliteb byly nesplněny. Jak srovnáte tento slib s výsledky?
Odpověď: A opět, klíčem
je pochopení, že „víra“ není něco co „zamíříme“ na Boha, aby udělal to, co si
přejeme. Naopak. pravá víra je totální
víra v Boha které už z této definice,
musí zahrnovat podřízení se Jehovůli. Tento fakt nám pomůžepochopit, co Biblemíní„modlitbou víry.“ Zřejmě to znamená absolutní a totální důvěru v Boha že
nemocné uzdraví.... Na jakém
podkladu je taková modlitba Bohu nabídnuta?
Zřejmě pouze, pakliže ten, který se modlí, má kompletní víru, že Bůh udělá to,
o co je žádán. Jak by mohl mít někdo takovou jistotu, bez jistoty že je to
skutečně Jeho vůle? V celé Bibli neexistuje jeden verš kde by Bůh sliboval
uzdravit kdykoliv je požádán, a nebo že je Boží vůle uzdravit každého Křesťana
z každé nemoci.
To je ten druh víry o
kterém mluví Kristus, že něco takového může přijít pouze jako dar od Boha. Toto jsem prožil při vzácných přiležitostech
a někdy i když já sám jsem byl nemocný. V těch chvílích (i při mém onemocnění),
jsem měl kompletní důvěru že uzdravení bude okamžité - a také bylo. Nikdo není
schopen „vypracovat“ tento druh víry.
Bylo by arogantní „věřit“ že Bůh někoho vyléčí, aniž bychom si byli
naprosto jistí, že je Jeho vůlí tak učinit. Ti tak zvaní „hojitelé víry“ učí,
že uzdravení může být žádáno pro každého a vždy. Jejich nezdary uvést to do
praxe - ať už na televizi či na velikých shromážděních jsou tak evidentní, že
se člověk podivuje, jak mohou přilákat takové početné davy. Totální jistota že
k uzdravení dojde v každé danné situaci, může přijít pouze v přímém odhalení od
Boha. Nemáme se tedy za nemocné modlit,
pokud jsme takové znamení nedostali? Ne. Kristus říká, že se lidé mají modlit
stále a nevzdávat se. Je mnoho příkladů
v Bibli, kdy Boží lidé (dokonce i Kristus sám), se modlili za něco, co Bůh
odmítnul dát. Máme vždy žádat Boha o něco o čem věříme že to bude dobré pro
druhé, a pro Jeho slávu. A máme takto vytrvat dokud nebudeme vědět že to není v
Boží vůli......
Kde je Boží vůle ve
víře a modlitbě?
Otázka: Slyšel jsem mnoho
řečníků a kazatelů na křesťanské televizi žádat o něco v modlitbě, a potom
řekli že dodatek „Je-li to Tvá vůle“ nebo „podle Tvé vůle“ níčí víru. Mám
tendenci s tím souhlasit. Co tomu říkáte?
Odpověď: Je mnoho
dobrého, ale také mnoho hereze na křesťanské televizi. Nejenom že takové učení
není v Bibli, ale je k ní v kontradikci. Potom co vyslovil svou žádost, Ježíš
dodal: „Ne má, ale Tvá vůle nechť se stane“..
To zní velice podobně jako „je-li to Tvá vůle, Pane,“ nebo „Podle Tvé
vůle, Pane“... Slova jsou nepatrně
odlišná, ale smysl je přesně ten stejný...
Namísto toho, aby podřízení se Jeho vůli bylo překážkou víry, je to
ta jediná cesta, jak víru mít. Víra
v Boha je příčinou naší důvěry k Němu a také přání, aby Jeho vůle byla nade
všechno, a tak Ho posloucháme. Přál by jste si, i kdyby jste mohl Boha
přemluvit, aby udělal něco, co je proti Jeho vůli? S touto otázkou jsme se již
zabývali dříve, a tak nepůjdem do hloubky problému.
Otázka: Ježíš řekl svým
učedníkům aby se modlili: „Otče náš, jenž jsi na nebesích ... přijď království
Tvé, buď vůle tvá...“ Neudělá Bůh svou
vůli, i bez toho že bychom Ho žádali? Proč Mu říkat aby přišlo Jeho Království?
Není to v Jeho plánu i bez našich proseb?
Odpověď: Modlitba je
vlastně prosba, aby Bůh udělal to, co udělat chce. Modlitba je vejít do
partnerství s Bohem tak, aby naše přání se kryly s Jeho přáním. Modlit se „nechť přijde Tvé království, Tvá vůle
nechť se stane...“ potvrzuje naší touhu
po tom, aby se Jeho plány splnily a Jeho účel se realizoval po celém vesmíru
pro zvětšení lidské radosti a naděje. Může být snad lepší modlitba?
Nesplněná
Kristova modlitba v Zahradě.
Otázka: Domnívám se, že
klasickým příkladem nesplněné modlitby je ta, kterou se Kristus modlil v
Getsemanské zahradě: „Je-li to možné, odejmi tento pohár ode mne.“ Je nám řečeno, že ten „pohár,“ kterého se
obával, (ukřižování) odňat nebyl. Proč
se toho kříže tolik bál? Tisíce byly Římany ukřižovány, někteří to prošli
odvážně, někteří i vzdorně. Ta skutečnost, že se Kristus tak obával a že Bůh
Jeho modlitbě nevyhověl, není to důkaz, že On Bohem v těle nebyl?
Odpověď: Ježíš se nebál
kříže. Nebyla to myšlenka na fyzickou bolest, která způsobila krůpěje potu
barvy krve. Jeho čistá svatá duše se otřásala myšlenkou stát se tím, co tak
živelně nenáviděl: hřích. Jak to
vysvětluje Pavel: „Toho,, který nepoznal hřích, Bůh s hříchem ztotožnil, abychom
v Něm dosáhli Boží spravedlnosti...“ (2 Korin.5:21).
A co se týká té nesplněné
modlitby, máte pravdu. Ta skutečnost, že Kristova modlitba vyslyšena nebyla, mluví výmluvněji než všechny knihy! Tím jsme se dozvěděli, že jiná cesta k
naší spáse neexistovala! Kdyby
byla, Bůh by jistě na tom kříži netrval... Jsme tím ujištěni, že dokonce ani ta nekonečná Boží láska pro svého Syna
Ho neodvrátila od Jeho slibu zachránit svět od pokuty, kterou Jeho vlastní
spravedlnost za hřích požadovala. Ten
kříž, který Kristus vytrpěl v poslušnosti k svému Otci, stojí navždy jako důkaz
Boží lásky a ujišťuje nás, že nemůžeme být nikdy ztraceni. Jak to říká Pavel: „Jsem si jist, že ani
smrt, ani život ani andělé, ani mocnosti, ani přítomnost, ani budoucnost, ani
žádná moc ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nás nedokáže
odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.“ (Římanům 8:38-39).
Modlí
se Katolíci skutečně k svatým?
Otázka: Zdá se mi, že
nemohu dostat od mých katolických přátel přímou odpověď, co se týká modlitby k
svatým. Zdají se být v tomto ohledu nerozhodní. Někteří přiznávají, že se modlí
k Marii, jiní to popírají. Jaká je pravda?
Odpověď: Není
překvapující, že jste se setkal s nevyhraněností. Římsko-katoličtí obránci
popírají všeobecně, že modlitby jsou zaměřené na Marii a svaté, a trvají na
tom, že pouze žádají Marii a ostatní svaté, aby se za ně modlili - tak jako by
jste požádali přítele. Tento podvod je široce a vášnivě propagovaný, aby „kontroval“ zcela oprávněnou kritiku
Protestantů v tomto důležitém subjektu. Na příklad, na první stránce
oficiálního magazínu křesťanské nakladatelské asociace byl nedávno vytisknutý
článek s tímto titulem: „Katolíci pouze žádají svaté, aby se za ně modlili tak,
jako žádáme naše přátele žijící.“ Autor článku, Katolík, univerzitní profesor,
jistě věděl že nepíše pravdu. Ale proč by křesťanská knihkupecká asociace
schválila takovou misinformaci?
Zde máme několik faktů: Nejprve ze všeho se zamyslete nad
tímto: „Modlitba Svatého Otce (papeže ) na Mariánský Rok (1988).“ Toto byla
oficiální modlitba všech Katolíků k Marii pro celý rok a přišla od nejvyšší
autority římsko-katolické církve. V této modlitbě ani jednou papež nepožádal Marii, aby se modlila za Katolíky.
Namísto toho jí žádá aby udělala to, co může udělat pouze Bůh: Útěchu, vedení,
posílení a ochranu „celého lidstva...“Jeho modlitba končí: Podporuj nás, Ó Panno Marie, na naší cestě víry a získej pro nás milost
věčné spásy.“
Marie: Mocná jako Bůh a přitom
více sympatická?
Aby Marie mohla vést,
ochraňovat celé lidstvo a podporovat Katolíky na jejich cestě víry, musela by
být všemohoucí, vševědoucí, a všudypřítomná. Jaké nadpřirozené síly na její
straně by bylo zapotřebí, aby slyšela v jednom okamžiku miliony modliteb, ve
stovkách různých jazyků a dialektů, všechny si udržet v paměti a splnit je
vlastní mocí! Dále, je rouháním toho nejhoršího druhu žádat Marii, aby pro ně
získala spásu, kterou již Kristus zaopatřil
svou smrtí a vzkříšením, a nyní ji zcela zdarma nabízí ve své milosti
těm, kteří Mu uvěří.... V Denveru, po skončení nedělní mše za „Den Světového Mládí“
v srpnu 1993, Jan Pavel II svěřil mladé
lidi celého světa pod ochranu a vedení Marie. Zde je papežova modlitba k Marii, která by musela být Bohem, aby
mohla splnit to, o co jí papež žádal: „Marie
Nového Adventu, prosíme o Tvou ochranu pro přípravy, pro příští setkání (Den
Světové Mládeže). Marie, milosti plná, my Ti svěřujeme příští „Den Mládeže
Světa.“ Marie, která si byla vzata na nebesa, svěřujeme Ti mládež celého světa
.... svěřujeme Ti celý svět...“
Katolíci pouze žádají
Marii, aby se za ně modlila? Jestliže žádáte modlitbu od přítele, neříkáte:
„Žádám tě o ochranu a svěřuji celý svět do Tvých rukou....“ Přesto takové
prosby, které pouze Bůh může splnit, jsou typické v katolických modlitbách k
Marii, která je povýšena do všemohoucnosti a je kreditována péčí o všechny kdo
v ní věří. Jak v „Novém Katechismu
Katolické Církve“ (schváleným Vatikánem) tak i v Druhém Vatikánském Sněmu (Vatikán II) se uvádí Marie jako „Matka
Boží, pod jejíž ochranu se uchylují všichni věrní v dobách nebezpečí a
potřeby.“
Proč se uchylovat pod
její ochranu, když je k dostání ochrana Boží? A pakliže katolická Marie může
skutečně ochránit všechny Katolíky od nebezpečí a dát jim vše co potřebují,
potom musí být při nejmenším tak veliká, jako Bůh! Kromě toho se zdá být mnohem
sympatičtější nežli Bůh, jelikož nejméně tisíckrát více modliteb je namířeno na
Marii, než na Boha a Krista dohromady! Marie je „Matkou Boží?“ Ano, Ježíš je
Bůh, a ona je Jeho matkou. Ovšem ona je Jeho matkou pouze skrze Jeho inkarnaci.
Je matkou toho těla, které Kristus vzal na sebe, když přišel na náš svět.
Zřejmě není, a ani nemůže být matkou věčného Božího Syna (Krista před tím,
nežli se stal člověkem), protože On existoval věčnost před tím, než se Marie
narodila. A přesto modlitby k Marii, včetně modliteb za spásu, jsou založeny na
mýtu Marie, jako „Královny nebes.“
Spásu skrze Marii?
Kniha s největší autoritou, která byla kdy o Marii napsána, je „The Glories of Mary“, od Kardinála a
svatého Alfonsuse de Liguori. Je to kompendium či přehled všeho, co velicí
„svatí“ římsko-katolické církve kdy o Marii za celá ta století prohlásili. Titulky kapitol jsou ohromující. Kreditují Marii přívlastky, schopnostmi a
funkcemi, které přísluší jen Kristovi: „Marie, Náš Život“, „Naše Sladkost“,
Marie, „Naše Naděje“, Marie, „Naše Pomoc“, Marie,“Náš Advokát“,
Marie,“Naše Ochránkyně“, Marie,“Naše
Spása“...... Zde je malý vzorek citátů římsko-katolických „svatých“, o Marii, které mohou patřit pouze
Kristovi:
Hříšníci
obdrží pardon pouze od Marie. .....
Ten, kdo se neuchýlí k Marii, je ztracený. .... Marie je nazvaná „Branou
Nebes“, protože jen skrze ní se dostanete do blaženého království. ... Cesta ke spáse je otevřená pouze skrze
Marii, ... Spása všech závisí od toho, zda jste oblíbeni a ochráněni Marií. Ten, kdo je chráněn Marií, bude
spasený - kdo není, bude ztracený - naše spása záleží na Tobě. ... Bůh nás bez
intervence Marie nespasí. ... Kdo by obdržel jakou milost, nebýt Tebe, Matko
Boží......
Každému by mělo být
jasné, že římský Katolík je naučený vzhlížet k Marii nejenom pro nadpřirozenou
ochranu, vedení a pomoc které pouze Bůh může zajistit - ale také pro samotnou
spásu, kterou udílí pouze Bůh skrze Krista - a také už udělil. Zde je typická
modlitba k Marii, kterou dostanete v každém katolickém knihkupectví:
Do Tvých rukou svěřuji mou věčnou spásu a svou duši. Protože, když Ty
mne ochraňuješ, drahá Matko, nebojím se ničeho; ani svých hříchů, protože Ty
pro mne získáš za ně pardon; ani ďáblů, protože Ty jsi silnější než samo peklo;
ani Ježíše, protože jednou modlitbou od Tebe bude usmířen. Jenom jednoho se
bojím, že v hodině mého pokušení mohu opomenout Tebe zavolat a tak strašně
zahynout. Získej pro mne, tedy, pardon za mé hříchy....
Růženec: nejvíc opakovaná motlitba k Marii.
Jako poslední příklad ze
stovek, které by mohly být nabídnuty, zamyslete se nad Růžencem. Toto je
nejlépe známá a nejvíc recitovaná katolická modlitba, opakovaná milionkrát
každý den, věrnými Katolíky. Uzavírá s touto konečnou prosbou: Buď
pozdravena svatá Královno, Matko Milosti, náš živote, naše sladkosti, naše
naděje. K tobě voláme, ubohé zavrhnuté děti Evy ; k tobě posíláme své vzdechy,
smutek a pláč, v tomto údolí slz. Obrať proto, nejlaskavější Advokáte , své
milosrdné oči k nám, a po tomto našem putování, ukaž nám požehnaný plod tvého
těla, Ježíše. Ó Milosrdná, Ó milující, Ó sladká Panno Marie.....
Je zcela jasné, že Katolíci nežádají Marii,
aby se za ně pouze modlila. Oni se modlí k ní!
A proč ne, jestliže je vším tím, co o ní Růženec tvrdí: Náš život a naše
naděje? Bible ale říká, že Kristus je „naším
životem“ (Koloským 3:4), „naší nadějí,“
(1 Timoteovi 1:1) , A opět, Pavel
prohlašuje, že „blaženou nadějí“ Křesťana je „blažené splnění naděje a slavný
příchod velikého Boha a našeho Spasitele Ježíše Krista.“ (Titus 2:13). Petr potvrzuje, že Křesťan
má „živou naději skrze vzkříšení Ježíše Krista.“ (1 Petr 1:3). Bible nikde nenaznačuje, že Marie je naší nadějí! Kristus je víc
než dost! .....
Je skutečně pravdou, že
Mariiny „oči milosti“ vidí každého na tomto světě? Není toto vlastnost, která
se připisuje pouze Bohu? Je Marie, skutečně „Matkou Milosti?“ Neexistovala Boží
milost dávno před tím, než se Marie vůbec narodila? Čteme „Bůh je má milost“ (Žalm
59:17). Je nám také řečeno, abychom
věřili milosti Boží (Žalm 52:8, Lukáš 1:78) ale nikde v Bibli nečteme o milosti
Marie vůči lidstvu. Ten, kdo zná Boží milost, nepotřebuje milost Marie, Ať už individuální Katolík věří, jak věří,
učení katolické církve a praxe převážné většiny jejích členů pozdvihuje Marii
na pozici, kde je - při nejmenším rovná
moci Boha a je považovaná za mnohem sympatičtější, než On. Není proto
překvapující, že stamiliony Katolíků
- se modlí k Marii za všechno........
Kdo má klíče „odmítnout“ a „přijmout“ dnes?
Otázka: Ježíš řekl„dám
vám klíče od království nebeského; cokoliv svážete na zemi, bude svázáno i na
nebi...“ To zní jako bychom měli
autoritu nejenom Boha o něco žádat v modlitbě, ale nařídit Mu. Proč tak
nemůžeme činit dnes?
Odpověď: Pomíchal jste
dvě Písma. Slib „dám ti klíče od království nebeského; a cokoliv svážeš na zemi,
bude svázáno i na nebi...“ (Matouš 16:19) byl dán osobně Petrovi -
jednotné číslo „tobě“ a „ty“ to jasně vyznačuje. Krátce potom tenstejný slib (kromě slibu klíčů nebeského království)
byl opakován, slovo za slovem všem učedníkům: „Cokoliv svážete na zemi, bude
svázáno i na nebi, a cokoliv na zemi rozvážete, bude rozvázáno i na nebi...“ (Matouš
18:18). Množné číslo „vy“ ukazuje
jasně, že slib byl dán všem učedníkům....
Jak rozumíme, že „klíče
nebeského království“ byly dány
individuálně Petrovi? Je jasné, že Petr
neměl „klíč“, nebo „klíče“ kterým by on sám mohl „otevřít“ bránu do království
pro všechny, je jasné. Člověk vchází do království tím, že uvěřil evangelium a
jako výsledek je zrozen znovu Svatým Duchem (Jan 3:3-5). Že evangelium bylo kázáno Kristem (Lukáš
4:43), a že On pověřil všechny své učedníky aby kázali totéž (Lukáš 9:2), dlouho
před tím, nežli Petr dostal „klíče.“ Kristus řekl, že Abrahám, Izák, Jakub
budou v království (Lukáš 13:28) dávno
před tím, nežli se Petr narodil. Mnoho lidí vešlo do království skrze kázání
Filipa (Skutky 8:12) a Pavla (Skutky
14:22, 19:8, 20:25, 28:31) a implikací skrze učení ostatních učedníků, když
Petr buď nebyl přítomný, nebo když se na něj nepoukazovalo jako na držitele
potřebných “klíčů.“
Kdy byly
klíče použity?
Jediné unikátní Petrovy
akce, které by mohly být spojené s otevřením království komukoliv, byly na Den
Letnic a v domě římského setníka Kornélia. Toto byly historické události, kdy
Petr nepochybně použil „klíče království“: jeden klíč otevřel dveře království
skrze evangelium Židům (Skutky 2:14-41) , a druhý Pohanům (Skutky 10:34-48). Přesto že Pavel byl „apoštolem pro Pohany“ (Římanům
11:13), Petr byl byl první kdo kázal evangelium a nabídnul spásu ne-Židům. Tuto
skutečnost připoměl vedoucím církve, když se shromáždili v Jerusalému, aby
prodiskutovali status Pohanů: „Dobře víte, bratři, že si mě Bůh hned na začátku
mezi vámi vyvolil, aby ode mne Pohané uslyšeli slovo evangelia a uvěřili. A sám
Bůh, který zná lidská srdce se za ně postavil. Dal jim Svatého Ducha tak jako
nám, a neučinil žádného rozdílu mezi námi a jimi, protože jejich srdce očistil
vírou. (Skutky 15:7-9).
Tyto klíče byly zřejmě
dány Petrovi Kristem. Jeden pro Židy a jeden pro Pohany, pro jedno použití. „Dveře království,“ otevřeny pro celé lidstvo
- “klíče“ posloužily svému účelu. Ale římsko-katolická církev učí, že ty
„klíče“ propůjčily Petrovi unikátní a trvalou autoritu, která přešla na jeho
následovníky, papeže. Pro tento pohled není ani v Písmu, ani v historii žádná
podpora. Petr tyto „klíče“ už nikdy, ve svém životě nepoužil. Zřejmě splnily úkol, pro který byly uděleny.
Ani není žádná zmínka o Petrových údajných následovnících, či dalším použití
těchto „klíčů.“ Že papežové nebyli -
ani v nejlepší fantazii následovníky Petra je velmi jasné jak z Bible, tak i z
historie, fakt, který dokumentujeme podrobně v knize „A Woman Riding The
Beast.“
Následovníci
Petra - dnes?
Kromě toho je jasné, že všichni
Křesťané jsou následovníky Petra a apoštolů. Ježíš řekl svým učedníkům: “Jděte
do celého světa a učte evangelium...“ (Marek 16:15). Nařídil jim, aby ti, kteří evangeliu uvěřili, „dodržovali všechny
věci, které jsem nařídil vám..“(Matouš 28:19-20). To by zřejmě zahrnovalo učit nové učedníky jak rozšiřovat
evangelium a dělat nové učedníky, kteří by potom učili dál. My, dnešní Křesťané
jsme slyšeli evangelium od Křesťanů před námi, a tak to jde zpět až k původním
učedníkům Krista.
A tak my - a i další,
kteří uvěřili evangeliu ode dne Letnic až podnes, jsme povinni uposlechnout
vše, co Kristus nakázal původním učedníkům. A to by znamenalo i příkaz „Cokoliv
svážete na zemi, bude svázáno i na nebi..“ v Jeho jménu a v Jeho moci. Kristus
neučinil nijaké vyjímky ve svém příkazu.....
Římští Katolíci tvrdí, že biskupové jsou nástupci apoštolů, a tudíž
pouze oni mohou „svazovat či uvolňovat“ A podobně tak i někteří Charismatici se
pokouší udělat nějakou speciální sílu „přijímání a odmítání,“ jako dostupnou
pouze některým „prorokům,“ nebo těm, kteří mají tento speciální dar. Povšimněte
si ale, že „svazování či uvolňování“ v Matouši 18:18 je spojeni se slibem:
„Neboť kde jsou dva v mém jménu shromážděni, tam jsem já uprostřed nich...“
(Matouš 18:20). A to platí na
všechny Křesťany právě tak, jako každý slib a příkaz daný apoštolům.
Co se týče „svazování a
uvolňování, kontext a celá mluva Bible činí jasným, že Ježíš nedodal svým
učedníkům nějakou unikátní sílu se kterou by si mohli dělat co chtějí! Říká
jim, jako svým zástupcům, že mají jednat v Jeho jménu. Toto není nijak odlišné
od slibu „cokoliv požádáte Otce v mém jménu, On vám to dá...“ (Jan 16:23).
Dovolávat se Božího jména v modlitbě není nějaká magická formulka po
které bychom okamžitě obdrželi odpovědi na naše žádosti. To stejné je pravda s
„svazováním a uvolňováním.“ Ať už svázat nějaké démonické duchy v určité
situaci, nebo uvolnit někoho ze síly hříchu v jeho či jejím životě, musí to být
ve jménu Krista, jak On by to udělal, k Jeho slávě, skrze Jeho Slovo, a v moci
Svatého Ducha....
------------- * ------------
Přemýšlivý člověk se smysly nevěří na existenci
Ďábla. On cítí zcela jistě, že skřítkové, šotkové, démoni a zlí duchové
existují pouze v představě nevzdělanců a ustrašenců. V pozadí této pověry není,
a nikdy nebyla
žádná evidence.......
Vytrhněte Ďábla z Nového Zákona, a tím odstraníte
pravdomluvnost Ježíše Krista; s pravdomluvností odstraňujete jeho božství, s
božstvím vykoupení. A tak celá ta struktura Křesťanství se promění v neforemnou
ruinu.....
-
Robert Green Ingersoll -
My ďáblové, stojíme před těžkým problémem. Když lidé
začnou v naší existenci nevěřit, ztrácíme ten radostný efekt přímého terorismu
a nejsme více kouzelníky. Na druhé straně věří-li v nás, nikdy z nich
materialisty a skeptiky neuděláme.
Mám
velikou naději, že se v pravém čase naučíme, jak vložit emoce
a mýtus do jejich vědy do takové míry, že v
konečném efektu víra v nás (i když ne pod stejným jménem), pronikne do jejich
mysli, zatím co zůstanou uzavřeni k víře v našeho Nepřítele (Boha).
Až jednou dosáhneme našeho perfektního cíle
(Materialistický čaroděj), který
uctívá
něco, čemu se bude mlhavě říkat „Síla“, zatím co existenci duchovna bude
popírat, potom je konec války za dveřmi .....
„Čert Screwtape mladšímu čertíkovi jménem
Wormwood..“
z knihy „Screwtape Letters“ od C.S.Lewis
<< 8. A co Zlo, Satan a
démoni? >>
Co je zdrojem Zla?
Otázka: Izaiáš 45:7 se
zdá prohlašovat, že Bůh tvoří zlo. Jak je to možné, pakliže je totálně dobrý? A
pakliže zlo tvoří, proč to dělá, a jakou formu na sebe zlo bere?
Odpověď: Podívejme se na
ten verš: „vytvářím světlo a tvořím
tmu, působím mír a tvořím zlo.. Já Hospodin konám všechny tyto věci...“ Jak Bůh
tvoří temnotu? Temnota přece nic není. Není to „věc“ kterou by Bůh stvořil; je
to prostě absence světla. Nikdo by nikdy nevěděl že je ve tmě, kdyby nikdy
neviděl světlo. A tak stvořením světla? Bůh projeví nepřítomnost světla jako
tmu.... Tím stejným způsobem poukazuje
Boží dokonalost na všechno jako na zlo. Hřích je tudíž definovaný jako padnout
a být „daleko od Boží slávy..“ (Římanům 3:23).. V Jeho přítomnosti volají
andělé stále :“Svatý, Svatý, Svatý je Hospodin...“ (Izaiáš 6:3, Apokalypsa
4:8)... Boží dokonalost je jako zářící
světlo, vedle kterého je všechno tma a zlo. Ano, je nám řečeno, že Bůh přebývá
ve „světle, kterému se nikdo nemůže přiblížit.“ (1 Timoteovi
6:16). Jak potom může Jeho
dokonalost odhalovat zlo, když se nikdo nemůže přiblížit Jeho světlu svatosti,
ve kterém přebývá? Proto že Bůh napsal svůj Zákon do svědomí celého lidstva.
(Římanům 2:14-15) aby jsme byli schopni rozeznat zlo v nás a v druhých....
Dualismus
a náboženství světa.
Vlastně, to biblické
vysvětlení zla je unikátní. Autor „The
Dead Sea Scrolls and the Bible“ poukazuje na to, že „židovské náboženství, na rozdíl od jiných,
považuje jediného a všemohoucího Boha za autora jak dobra, tak i zla, a Pána
světa.“ Už ta samotná myšlenka, že
Svrchovaná Bytost by měla být odpovědná za dobro i zlo, ostře kontrastuje s
vírami světových náboženství světa z dob Starého Zákona, která měla sklon k
dualismu. Manly Hall, odborník na okult
a ne-křesťanská náboženství nám připomíná: Ve
všech Mystériích Starověku byla hmota považována za zdroj Zla a duch za zdroj
dobra. Mystérie vycházely ze dvou nesmiřitelných protipólů: Absolutní Duch
a Absolutní Substance. Pro Gnostiky to byl princip „pozitiva a negativa.“ V
polyteistické mýtologii existovali, pochopitelně, bůh zla a bůh dobra, kteří
spolu bojovali. Izaiášův výrok, že ten jediný a pravý Bůh Hebrejců, je
odpovědný jak za dobro, tak i za zlo, stojí stranou všech náboženství světa
a a podává další kus evidence že Bible
přišla ze zdroje inspirace nezávislé na kultuře a náboženství, které existovaly
v době života těch, kteří Bibli psali....
Co
vlastně Zlo umožňuje?
V Bibli je zlo spojené
se svobodou volby a bez této nemůže existovat. Pouze bytosti schopné volby
mohou mít morální odpovědnost; a tato moc volby zlo nejenom umožňuje, ale číní
ho nevyhnutelným. Je zcela logické, že
tvorové, i když „stvořeni k obrazu Božímu,“ jsou méně než Bůh (jako každé
stvoření být musí), budou myslet
myšlenky a konat činy nehodné Boha, a
tím konat zlo ve své vlastní definici....
Když tomu tak je, proč by Bůh dal lidstvu, tak nebezpečnou schopnost
volby? Proč by Bůh, který je pouze dobrý, dovolil zlo - i v tom nejmenším
projevu - ve svém vesmíru? Odpověď je nasnadě: Bůh chtěl mít smysluplný, a
láskyplný vztah s lidstvem. Bez schopnosti milovat či nenávidět, říci ano nebo
říci ne, by bylo pro lidstvo zcela nemožné přijmout Jeho lásku a milovat Ho
zpět, protože pravá láska vychází ze srdce. Nemohla by ani vzniknout upřímná
chvála a uctívání, protože ty mohou být jedině dobrovolné....
Byla by to podivná Boží
sláva, kdyby roboti, kteří jinak jednat nemohou, zpívali od rána do večera o Boží slávě! A pro takové bytosti,
naprogramované stále říkat „Miluji Tě, by ta fráze neměla žádný význam.“ Chvála
Boha a láska k Němu musí přicházet od bytostí, které mají volbu Ho nemilovat a
dokonce Jej snižovat, nenávidět či urážet, bytostí, jejichž srdce byla
uchvácena Jeho láskou a které Ho opravdu milují zpět. A to je důvod proč i kdyby
Islám - skrze teror, násilí či hrozby donutil
celý svět aby se podřídil Alláhovi - nebo by Komunismus s podobnými
prostředky ovládnul celý svět, nebylo by to vítězství ani pro jednoho, ani pro druhého!
Spíše by to byla ta největší porážka, protože by nikdy ani jeden nedosáhnul,
protože by nikdy nezískal lásku a loajalitu svých údajných „konvertů.“
Na druhé straně,
pochopitelně, tím že dal člověku moc volby a umožnil lásku, zároveň také
otevřel dveře všemu druhu Zla. Je to z naší osobní vůle, máme-li zlé myšlenky,
konáme-li zlé skutky. Bůh nenutil Lucifera, ani žádného z padlých andělů, či
nás, abychom dělali zlo. Tato tragedia vznikla z vlastní individuální vůle.
Volíme uspokojování vlastních sobeckých zájmů raději, než oslavovat Boha. Tím končime daleko od Jeho slávy, a
projevujeme vlastní hříšnost. Je proto nádherné, že On, ve své lásce a
moudrosti byl schopný zaplatit pokutu za naše hříchy, odpustit nám, a tak nám
umožnit žít v Jeho přítomnosti, milovat a chválit Ho navěky! Ano, Jeho láska
uchvátila naše srdce a stvořila v nás lásku, která je skutečná a věčná. Jak 1
Jan 4:19 říká: „Milujeme Ho, poněvadž On nejprve miloval nás...“ Něco takového
mohou říci pouze bytosti, které jsou schopné, na druhé straně, také nemilovat.....
A co
Satan?
Otázka: Bible viní ze Zla
mýtologickou postavu, kterou nazývá Ďáblem nebo Satanem. Není ani trocha
evidence, že skřítkové, skřeti, čerti
či Ďábel skutečně existují. Kromě toho, my takovou hypotézu nepotřebujeme. Všechno
se dá vysvětlit i bez ní. Pojmenujte mi jedno zlo, kterého by nebyl člověk
schopen bez pomoci tak zvaných čertů, démonů či Ďábla!
Odpověď: Bible se nikdy
nikde nezmínila o tvorech jako skřítkové, víly, šotkové a pod. Takové výtvory
pověrčivosti, nemají s Křesťanstvím nic společného. Ubohé pokusy kritiků dokázat, že Křesťané věří v takové
bytosti ( na příklad Ingersollova poznámka na začátku kapitoly), ukazuje na
jejich arogantní zaujatost. Fakt, že se musí uchylovat k zesměšňování a
přehánění ukazuje, jak slabá jejich pozice je. Nechť jsou kritici poctiví a
drží se skutečnosti! Bible nesvádí
všechno zlo na Satana či na démony. Ve skutečnosti říká: „Každý, kdo je v
pokušení, je sváděn svou vlastní žádostivostí..“ (Jakub 1:14). Jistě, člověk je schopný veškerého zla, které
se na zemi činí; vždyť je to on, kdo tak číní.
To ovšem nedokazuje že nedostal nějaký impuls zvenčí. Mladý člověk který
přepadne banku je takového skutku jistě schopný, ale to neznamená, že jeho
společník v tomto zločinu tento nápad nepočal a nepřemluvil ho, aby tu banku
přepadnul....
Eva byla určitě schopná
jíst zakázané ovoce, a také to udělala. To ovšem nevylučuje možnost, že Satan,
mluvící skrze hada jí k tomu nenavedl. Ovšem to Evu nijak neospravedlňuje. Eva
byla Bohu za svůj hřích odpovědná. Satan je dalek toho, aby lidstvo do hříchu
nutil - on spíše hraje roli svůdce, pokouší člověka zlými touhami ke kterým je
tento nejenom přístupný, ale i náchylný.....
Povinnost člověka není odehnat Satana, ale spočívat ve vítězství, které
Kristus dobyl, a věřit Mu nejenom pro spásu, ale také pro vítězství nad hříchem
a pokoušením. Zatím co Satanovu existenci uznáváme, bráníme se svůdné myšlence
být jím fascinován, nebo představě, že bychom s nim mohli bojovat. Jak řekl
C.S.Lewis:
Existují dva protichůdné póly omylů, co se čertů týká, do kterých může
naše rasa zabloudit. Jeden je nevěřit v jejich existenci. Ten druhý je věřit a
mít nadměrný a nezdravý zájem o ně. Oni
jsou stejně potěšeni oběma omyly. Budou
mít radost jak z materialisty, tak i z
čaroděje...
Zhroucení
vědeckého materialismu.
Otázka: Nepotřebuji už
žádný argument proti existenci Satana a démonů. Stačí pouze fakt, že je nikdo v
celé historii lidstva neviděl. Tito existují pouze v mýtologii. Bible se snaží
tento problém obejít tvrzením, že
nejsou hmotní, a tudíž to jsou neviditelné spirituální bytosti. Nebyla
tato staromódní pověra o „duchách“ opuštěna myslícími lidmi už dávno? Kdyby
Satan existoval, jistě by se našel nějaký vědecký důkaz. Kde je?
Odpověď: Víra v „duchy“
nebyla opuštěna. Právě naopak! Dnes jí podporuje právě ta vědecká obec.
Materialismus je mrtev. Už si ty „velké mozky“ nemyslí, že fyzický vesmír je
všechno co je, nebo že všechno, včetně lidského vědomí, lze vysvětlit na
fyzické rovině. Ve své knize “Quantum Questions: The Mystical
Writings of the World´s Greatest Physicists“, Ken Wilbur shromáždil výroky
největších fyziků všech dob, které ukazují, že ti všichni věřili ve spirituální
rozměr existence. V plném souhlase Sir John Eccles, laureát Nobelovy Cena za
výzkum mozku, píše:
Pakliže jsou důvěryhodné mentální události - události které nejsou samy
o sobě fyzické či materiální, potom celý program filosofického materialismu
padá. Vesmír se už neskládá z „hmoty a prázdnoty,“ ale musí udělat
(neprostorové) místo (nehmotným )
jednotkám (i.e. myslím).
Myšlenky zřejmě nejsou
fyzické. Zlo samo o sobě není fyzické. Může zahrnovat fyzické konání, ale
začíná v mysli nefyzickými myšlenkami. Bylo by pošetilé požádat někoho, aby
popsal strukturu, barvu nebo chuť pravdy, nebo kolik by se mělo zaplatit za
kilo spravedlnosti nebo milosti. Jak podotknul Sir Arthur Eddington: „Mělo by
se,“ nás vede mimo chemii i fyziku. Všechny cílevědomé činy začínají myšlenkou, která neexistuje jako fyzická část tělesného orgánu,
mozku. Myšlenky existují v mysli. Mozek je fyzický, mysl není... Je zcela jasné, že myšlenky předcházejí a zapříčiňují neuronovou
aktivitu mozku. Nejsou výsledkem čehokoliv co se děje v mozku, ani nemůže být
na této bázi vysvětleno myšlení. Myšlenky o pravdě nebo spravedlnosti nemohly
vzniknout skrze nějaký fyzický stulus, (a nemohly být výsledkem jakéhokoliv evolučního procesu), protože jsou
zcela nespojené s nějakou fyzickou kvalitou, jako je váha, struktura, chuť,
vůně.....
Lidský mozek není iniciátorem myšlenek,
rozhodnutí, plánů. Kdyby tomu tak bylo, stali bychom se zajatci tohoto
chuchvalce hmoty v naší lebce. Kromě toho, kdyby byla evoluce pravda, a naše
mozky by byly výsledkem náhodných, neosobních procesů po miliardy let, potom by
naše myšlenky byly výskedkem stejného náhodného procesu - a tak postrádající
jakéhokoliv smyslu.... To stejné by se dalo aplikovat na teorii evoluce, která,
svou vlastní afirmací by byla jen výsledkem náhodných pohybů atomů v mozku.
Když vyjadřuje nutnost odmítnutí materialismu a evoluce logikou, C.S.Lewis napsal:
Pakliže mysl je zcela závislá na mozku, mozek na
biochemii, a biochemie (v delším čase) na nesmyslném víření atomů, nechápu, jak
by mohly mít myšlenky těchto myslí větší význam, než hluk větru v korunách stromů....
Bytosti spirituální?
Na základě mnohaletého
výzkumu mozku, světoznámý neuro-chirurg Wilder Penfield prohlásil: Mysl
je na mozku nezávislá. Mozek je počítač, ale je programovaný něčím, co je mimo
něj, a to je mysl.... Mozek je počítač takové komplexnosti že lidský genius
není schopný jej duplikovat; a jako každý počítač, potřebuje někoho, kdo by ho
obsluhoval. To je funkce lidského ducha, který používá mozek/počítač k jednání
s fyzickou dimenzí života, ve které funguje naše tělo. A jelikož naše mysl je
nefyzická, je pošetilé popírat možnost existence jiných myslí, a dokonce
tvrdit, že tyto musí být připojeny k fyzickým tělům. Robert Jastrow, jeden z
vedoucích astronomů světa, a velmi uznávaný svými kolegy, navrhuje myšlenku, že
evoluce mohla být v procesu po desítky miliard let na jiných planetách - mnohem
déle nežli zde na Zemi a mohla vyprodukovat bytosti tak vyvinuté ve srovnání s
člověkem, jako je člověk ve srovnání s červem.
Nechceme propagovat tuto
falešnou teorii evoluce, ale prostě pozorujeme, že Jastrow nevidí nic v této
materialistické teorii, co by popíralo existenci spirituálních bytostí. Vlastně
navrhuje: Život který je o miliardu let
starší než my, může být daleko za formou maso-krev, než abychom byli schopni
jej rozpoznat. Tento druh života mohl snadno uniknout z formy jakou známe my, a
stát se něčím, čemu staromódní lidé říkají duchové. .... A jak víme že tam je?
Je zcela možné, že se může zmaterializovat a odmaterializovat. Jsem si jistý,
že má - podle našeho standardu - magické síly....
Že spirituální bytosti, ať už je jejich původ
jakýkoliv, existují, bylo přijato mnoha dalšími světoznámymi vědci, jako je
Eccles nebo Eddington. Mezi nimi je také několik laureátů Nobelovy Ceny: Eugene
Wigner (Nobelova Cena jeden z největších fyziků století), Sir Karl Popper, (nejslavnější filosof vědy
našeho století), Matematik John von Neuman, který byl nazvaný
„nejchytřejším člověkem, který kdy žil,“ a mnoho dalších. A tak skeptikova
poznámka, že „pouze nevzdělanci a pověrčiví lidé věří na duchy,“ je pouze
„přání otcem myšlenky.“ Bylo by jen logické, kdyby nefyzické bytosti mohly
myslet a dokonce i komunikovat s našimi mozky tím stejným způsobem, jak činí
náš duch. C.G.Jung, slavný švýcarský psychiatr měl osobního „vůdce“ Filemona,
který se zdál demonstrovat síly materializace naznačené Jastrow-em, se kterým
měl dlouhé konverzace. Jung píše: Filemon reprezentoval sílu, která nebyla
uvnitř mne. ... Byl to on, kdo mne učil realitu „psyché“ ... zdál se být zcela
skutečný ... procházel jsem se s ním po zahradě....
Jung se zoufale snažil věřit tomu, že
Filemon a jiné „jednotky“, které se mu doslova zjevily a konverzovaly s ním,
nejsou nic víc, než pouhé extence jeho
podvědomí. Nakonec ho ale stále větší evidence přesvědčila o tom, že to jsou
nezávislé bytosti. Doznal: Na bázi mé vlastní zkušenosti musím přiznat,
že „spirituální“ hypotéza podává v praxi lepší výsledky než kterákoliv
jiná....
Případ zlých duchů.
V pohledu na to kolik zla
je schopná naše vlastní mysl, bylo by velmi naivní předpokládat, že každá jiná
mysl ve vesmíru je dobrosrdečná. Některé z Jungových zážitků byly tak
hrůzostrašné, že došel k přesvědčení že alespoň některé z těchto bytostí jsou
neuvěřitelně zlé. Jung měl na toto téma rozhovor s Jamesem Hyslop-em,
profesorem logiky a etiky na Kolumbijské univerzitě. Hyslop se vyjádřil takto: Věříme-li
v telepatii, (kterou on považoval za plně prokázanou), věříme v proces, který umožňuje invazi do osobnosti, vzdálenou osobností někoho jiného. .. Není příliš
pravděpodobné, že by spirituální bytosti, které takový vliv provádějí, byly
všechny duševně zdravé a inteligentní. Nevidím důvod, proč by i ty druhé
nemohly vykazovat stejnou schopnost vlivu....
V
pohledu výše uvedené konkluze, založené na evidenci která přesvědčila Junga,
Hyslopa a další badatele, není důvod k odmítnutí myšlenky že bytosti, jako na
příklad Satan skutečně existovat mohou. Ano, je mnoho experimentálního ověření
existence démonů a Satana, evidence která byla přijata ne-křesťanskými psychiatry a vědci - ne proto že to tvrdí
Bible, ale na bázi vlastní zkušenosti. Mohli bychom dát mnoho příkladů, ale
uzavřeme to se zážitkem člověka, který se v posledních letech stal známým pod
názvem „expert na zlo“ , psychiatr M.Scott Peck.
Když Peck jako „Assistant Chief of Psychiatry“ pod
vedením „Army Surgeon General,“ byl předsedou speciální rady psychiatrů
vytvořenou Armádou, aby vyšetřila „psychologické následky vojenských masakrů v
My Lai Vietnam, aby se předešlo podobným
hrůzám v budoucnosti.“ V procesu šetření, se dostal Peck do pokusu o exorcismus
(vyhánění zlých duchů). Zmiňuje se o
dvou specifických případech, které ho přesvědčily o realitě démonické
posedlosti. Dokonce prohlásil se zjevnou hrůzou, že „potkal Satana
osobně.“ Peck píše:
Když to démonické v jednom případě konečně promluvilo, na pacientově
tváři se objevil výraz, který nelze popsat jinak, než Satanický. Byl to
neuvěřitelně pohrdavý výraz totálně nepřátelského zla. Zkoušel jsem to - po
hodiny před zrcadlem napodobit, zcela bez úspěchu. .... Když se to démonické
konečně odhalilo při exorcismu u jiného pacienta, výraz v obličeji byl ještě
hrůznější. Pacient se pojednou podobal svíjejícímu plazu veliké síly, který se
pokoušel pokousat členy lékařského teamu.....
Ale ještě příšernější než to svíjející se tělo, byl obličej. Oči byly
jakoby zakryté lenivou hadí letargií - kromě okamžiků, kdy se ten „plaz“ pohnul
k útoku. V tom okamžiku se oči otevřely s oslnivou nenávistí. Navzdory těmto
častým náznakům útoku, nejvíce mne vyvedl z míry nikdy před tím nepoznaný pocit
padesát milionů staré těžkosti, který jsem vycítil z této jakoby hadí bytosti.
Téměř všichni členové teamu, kteří byli přítomní u obou pokusů exorcismu, byli
přesvědčeni, že jsou v přítomnosti něčeho absolutně nelidského, zcela
cizího.... Konec obou exorcismů byl signalizovaný odchodem této Prezence od
pacienta a potom z pokoje....
Konkluze,
ke které došel Peck a jeho team, není „věcí vědeckého důkazu,“ ale intuitivní
přesvědčení svědomí, které se dostavilo pomocí pečlivého pozorování. Jinak tomu
ani být nemůže, když konfrontujeme spirituální dimenzi. Eddington poukazuje na
to, že když se fyzik pokusí aplikovat vědecké metody ke studii myšlenky tím, že
bude zkoumat mozek, vše co objeví je sbírka atomů, elektronů a silové pole,
existující v čase a prostoru - podobné těm, které jsou v neorganických
objektech, a tak by mohl považovat myšlenku za nějakou iluzi....
Lidská osobnost
každopádně existuje, ale definovat ji, nebo jí vědecky demonstrovat, je zcela
nemožné. A tak je tomu s démonickou silou. Bohužel, i když stále rostoucí počet psychologů a
psychiatrů uznává realitu a hrůzu
démonické posedlosti, jejich pokus „vědeckého“ vysvětlení podkopává jejich
porozumění zla. Pakliže existuje
psychologické vysvětlení Zla, pak jakákoliv debata o morální volbě či osobní
odpovědnosti nedává žádný smysl! Kromě toho, pakliže Zlo může být
vysvětlené jako psychologicky programovatelné chování, co potom byla ta
„Přítomnost“ kterou jak Peck tvrdí, mohl on a jeho team „cítit“, právě tak jako
její odchod?
A co
Satan jako had?
Otázka: Domnívám se, že
jednou ze silných evidencí proti věrohodnosti Bible je přístup k hadu. V Bibli
je had ztělesněním zla , kdežto mýty starověku a starověká náboženství na hada
hledí zcela opačně. Bible srovnává hada s Ďáblem, ale většina starých náboženských
věr - některé z nich působící podnes - téměř univerzálně identifikují hada jako
Spasitele, nebo alespoň tak dobrého, aby mohl být uctíván. Jak může být Bible
pravdivá, a v tom stejném okamžiku být tak mimo něco, co se zdá být všeobecnou
intuicí lidstva?
Odpověď: Toto je úžasný
námět, a jeho implikace jdou dále, než my jsme schopni pochopit. Není pochyb o
tom, že Bible opakovatelně identifikuje Satana jako hada i draka, nejenom v
Genesi, ale i jinde. Na příklad: „A veliký drak, ten dávný had, zvaný Ďábel a
Satan, který svádí celý svět..“ (Apokalypsa 12:9). Uvědomíme-li si odpor a obavu, které chová lidstvo vůči hadům a
drakům, jeden by si myslel, ze se Satan bude snažit popřít takovou konekci, ale
- z nějakého podivného důvodu - opak je pravdou. Je velmi zajímavé, jak těsně
jsou - had i drak - spojeni s věškerými pohanskými náboženstvími. Draka najdete
na tisíci chrámech po celé Ásii, zatím co had proniká a dokonce dominuje
náboženství v Indii.
V pohledu na lidský
odpor vůči těmto tvorům, toto spojení může těžko být lidského původu a žádá si
zcela jiné vysvětlení. Biblický poukaz na to, že Satan je „bohem tohoto světa“
a původcem všeho falešného náboženství, se zdá toto vysvětlení nabízet. Kromě
toho archeologové, a badatelé stále znovu nacházejí starodávné reprezentace
ženy, hada a stromu v těsné asociaci. Je to něco, co nepochybně obráží příběh
pokušení v Zahradě Genese. Ještě dnes nacházíme hinduistické chrámy hluboko v
džungli severní Indie, kde staleté vybledlé
fresky na stěnách ukazují ženu,
hada a strom. Když se zeptáte domorodců
kteří hada uctívají, na význam těchto symbolů, odpoví, že had jim
přinesl spásu.
Všeobecné uctívání
hada.
V chrámech starého Egypta
i Říma bylo tělo boha Serapis obtočené velikým plazem. V Hinduismu jeden ze tří
hlavních bohů, Šiva má hady zapletené do vlasů. Yoga je symbolizivaná jako prám
udělaný z kober, a jejím účelem je probudit „kundalini“, sílu která je svinuta
na základně lidské páteře, ve formě hada. Mohly bychom dát mnoho jiných
příkladů, od okřídleného hada
Quetzalcoatl, Spasitel-bůh Máyů, až po každoroční hadí tanec indiánů kmene
Hopi. Jedna z největších autorit na okult, (sám okultista) napsal:
Uctívání hada proniklo téměř do všech částí země. Hadí kopečky
Amerických Indiánů, z kamene vytesaní hadi Střední a Jižní Ameriky, kobra
Indie, Python, velký had Řeků, posvátní hadi Druidů, skandinávský had Midgard,
Nagas Burmy, Siamu a Kambodže, hadi oraklu v Delfi, posvátní hadi prezervovaní
v egyptských chrámech, Uraeus svinutý na čele faraónů a kněží, ...... všechno
toto svědčí o všobecném uctívání hada.
Had je symbolem a prototyp Univerzálního Spasitele, který vykupuje svět
tím, že tvoří poznání o sobě pro lidstvo. Byl dlouho považovaný za znak
nesmrtelnosti. Je symbolem reinkarnace...
V řecké mýtologii je had obtočený kolem
Orphického vejce - symbolu vesmíru. Právě tak v Delfi (po léta střediskem
nejvyhledávanějších a nejvlivnějších věštců Starověku), kam jezdili potentáti
až ze Severní Afriky a Malé Asie, nohy věštecké třínožky byly obvinuté hady.
Jako další příklad, zamyslete se nad řeckým a římským bohem medicíny,
Aeskulapem, jehož symbolem byla hůl obtočená hadem, z něhož se vyvinul
„caduceus“ symbol moderního
lékařství. V chrámech, postavených na
jeho počest, Aeskulap byl uctívaný s hady, protože starodávný mýtus praví, že
on obdržel hojivou bylinu z tlamy hada. Zde všude máme příběh Genese
postavený na hlavu: Had není podvodníkem a ničitelem, ale Spasitelem lidstva,
který nahrazuje Ježíše Krista. Graduační oslavy lékařských škol na celém světě, kde modlitby a uctívání
Boha Bible by dovoleny nebyly, ti kteří graduovali stále ještě deklamují
unisono přísahu Hippokratovu: Přísahám
při Apolovi, při Aeskulapovi, při Hygeii, a Panacei a při bozích a
bohyních....“
Jistě,
biblický popis Satana jako hada a draka, podvodníka a ničitele lidstva, a potom
boha tohoto světa, který zakládá pohanská náboženství - je zcela případný...
Kromě toho ta skutečnost, že Bible stojí sama proti všem náboženstvím
Starověku, dává další evidenci že všechna ta náboženství mají společný zdroj, a
že inspirace Bible - přesně tak jak o sobě učí - je na nich zcela nezávislá. Ve
skutečnosti - tyto dva zdroje inspirace jsou zřejmě diametrálně odlišné....
Proč Satan
vůbec existuje?
Otázka: Proč by Bůh,
který věděl o všem zlu, které bude následovat, stvořil bytost, která se potom
stane Satanem? Jaký může být smysl Satanovy existence? Vlastně ten biblický Ďábel je prezentovaný tak mocný, že
se zdá být roven Bohu. Pakliže ne, proč to trvá Bohu tak dlouho, než ho porazí?
Odpověď: Nikdo, kdo čte
Bibli, nemůže přijít k závěru, že Satan je Bohu rovný. Dále, důvod pro jeho
existenci a otázka proč není ještě v „šatlavě“ se ujasní, jakmile si uvědomíme
o co zde běží. Boží touha je získat srdce těch, které stvořil ke svému obrazu.
Chce je mít ve své přitomnosti, kde bude moci demonstrovat „aby se
nadcházejícím věkům prokázalo, jak nesmírné bohatství milosti je v Jeho
laskavosti k nám v Kristu Ježíši“..(Efezským 2:7).. .... Aby Bůh mohl opravdu získat lidské srdce, nesmí je nutit.
Člověk musí mít kompletní svobodu Boha odmítnout a uctívat někoho, nebo něco
jiného. Satan reprezentuje tu ultimátní alternativu k Bohu, a ten přemlouvá
miliardy lidí, aby odmítli Boha a stali se věrnými Jeho největšího Nepřítele - Satana.
Taková alternativa je zásadní při určení skutečných tužeb člověka. Mít v nebi
ty, kteří tam být nechtějí, je sotva Božím úmyslem a mělo by to zcela opačný
účinek, než je Jeho věčný účel....
Satan,
konkurenční nápadník.
Mohli bychom to ilustrovat
takto: Dejme tomu že máme krále, který se chce oženit s nejkrásnější ženou jeho
říše. Aby si zajistil získání jejího srdce, vyžene z království všechny muže,
kteří by mohli být jeho potenciálními soupeři v získání lásky té ženy. To zřejmě není cesta k zajištění si její o
p r a v d o v é lásky - protože ona
musí mít svobodu si vybrat někoho jiného. Pouze v případě, že takovou svobodu
ta žena má, odmítne všechny ostatní nápadníky a rozhodne se pro krále, potom on
si může být jistý že skutečně má její srdce...
Z toho stejného důvodu
Bůh Satana někam nezavřel, ale dovoluje mu pokračovat v klamání lidstva pomocí
falešných slibů. Jako nádherný, a po Bohu nejsilnější tvor, Satan představuje tu vrcholnou alternativu.
Bitva mezi Bohem a Satanem je velmi skutečná! Sotva by bylo ke cti
mistru světa všech vah, kdyby porazil
čtyřleté dítě v ringu - soupeř musí být důstojný. Satan je tím nejsilnějším
protivníkem v Boží bitvě o srdce a mysl lidstva. ...
Jistě, pokud se skutečné
síly týče, Bůh by mohl uvrhnout Satana do „bezedné propasti“ (Apokalypsa
20:1-3), okamžitě, aby již lidstvo podvádět nemohl. A také se tak stane během
mileniální vlády Krista na zemi, kdy se plně dokáže, že člověk je zlým
vzbouřencem dokonce i bez Satanova vlivu. Ovšem mezitím se bitva o duši
lidstva hrubou silou nevede, protože záležitost o kterou v tomto boji jde,
nemůže být prostou silou nikdy vyřešena!
Je to soutěž o city srdce a o loalitu; a k tomuto účelu musí mít Satan
plnou svobodu svádět a klamat lidstvo jakýmkoliv prostředkem pro který se
rozhodne...
Satan není jenom „bohem
tohoto světa,“ (2 Korintským 4:4), ale také světová království mu patří (Matouš
4:8-10). Ti kteří jsou mu věrní, ty
může Satan odměnit velikým bohatství a úspěchem v tomto světě. Ovšem, Satan je
odsouzený k zániku a ti, kteří mu jsou loální, budou s ním sdílet jeho osud
navěky. V boji o lidskou duši a konečné určení je Bůh kompletně otevřený a
poctivý, kdežto Satan lže a podvádí. A tak je tato bitva v Bibli prezentována
jako boj mezi pravdou Boha a lží Satana. Bůh chce, aby ti, kteří se rozhodnou přijmout Ježíše Krista jako
Spasitele, aby tak učinili na základě faktů. Pakliže má Satan k nabídnutí víc,
je-li jeho cesta ta lepší - nechť lidí následují Satana...
Satanův
Pád.
Otázka: Vždy jsem byl
přesvědčen, podle Izaiáše 14, že Satan byl padlý anděl dříve zvaný Lucifer.
Nedávno jsem se dozvěděl že tomu tak není, a že ten, o kterém Izaiáš mluví, je
„král Babylónu“ (verš 4). Potom byl
Satan stvořený Bohem tak jak je, nejhorší ze všech zlých tvorů?
Odpověď : Satan nebyl
stvořený Bohem tak jak je nyní. Bůh netvoří zlé tvory. Satan byl, jak ho Bible
popisuje v Izaiáši 14 a v Ezechieli 28 a i jinde. Je to padlý cherub s velikou
mocí a chytrostí. Cherubi se zdají být andělé, nejblíže Bohu, chránící Jeho
Přítomnost - a Satan byl původně šéfem všech cherubů. Žalm 99:1 píše o Bohu: „On
sedí mezi cheruby..“ Podívejte se také na Genesi 3:24, Exodus 25:20, 37:9,
Židům 9:5...
Ano, král Babylónu je
osloven v Izaiáši 14, ale co se tam o něm píše, nemůže být aplikováno na nikoho
jiného, než na Satana. Na příklad, kdypak měl král Babylónu postavení v nebi,
ze kterého padl? Tu a tam oslovuje Bible Satana skrze bezbožné pozemské vládce,
aby ukázal kdo je tou skutečnou mocí v jejich pozadí. Právě tak to bude s
Antikristem, o kterém se píše: „Drak (Satan) mu propůjčil svou sílu, svůj trůn,
svou autoritu..“ (Apokalypsa 13:2). Vlastně ve skutečnosti jsou všichni tito despotové a bezbožní
vládci předtypy a symboly Antikrista.
Že je to Satan, kdo je oslovoven skrze takové krále je jasné
v Ezechieli 28:2-19. Zde je osloven „král Týru“: „Byl jsi v Edenu, v zahradě
Boha, přikrýval tě každý drahokam .... ty jsi ten posvěcený cherub .... a Já
jsem tě tam postavil .... Byl jsi dokonalý ve všem ode dne, kdy jsem tě
stvořil, až do dne, kdy byl v tobě nalezen hřích..“ (verše 13-15). Dá rozum, že
nic z toho nebyla pravda o skutečném „princi z Týru,“ ale pouze o Satanovi,
který ho inspiroval, a řídil v jeho bezbožném životě. Všimněte si podobností
toho co se říká „králi Babylónu“ Ezechielem 28, a Izaiáši 14: „Jsem Bůh a zasednu na trůnu Boha.... Je jasné že
zde je osloven Satan, jako síla v pozadí jak krále Babylónu, tak i prince
Týru... Ano, Izaiáš 14 popisuje Satanův Pád. .... Satan je „bohem tohoto světa.
Kristus nijak nespochybňuje jeho nároky na vlastnictví světa, když Ho Satan v
divočině pokouší a nabízí Mu všechna království světa za to, když se mu, Satanovi pokloní, a bude ho uctívat (Matouš 4:8). Izaiáš 14 a Ezechiel 28
nesou tu stejnou zprávu.
Co
Satan v Boží přítomnosti?
Otázka: Pokud vím z Bible, zlo se
nemůže ukázat v Boží přítomnosti, protože on je svatý. A přesto se Satan, podle
knihy Jób, objevuje před Božím trůnem. Jak je to možné?
Odpověď: Ano, Satan se
stále ještě objevuje před Božím trůnem. (Jób 1: 6, 2:1) , jako „osočovatel
bratří“ (Apokalypsa 12:10) . Ten den, kdy bude svržen z nebes, je ještě v
budoucnosti. Do té doby bude obviňovat Křesťany „před Bohem, ve dne, v noci...“
Před svým pádem, měl
Satan postavení moci a autority. Nějaký zbytek z toho je mu ponechaný až do
skončení bitvy o duše, srdce a loalitu lidí. Výzva, kterou Satan Bohu
předložil, může být plně odpovězena a Satan zcela poražen, pouze vykoupením
lidstva skrze krev Ježíše Krista. Do té doby je Boží přístup ke zlu nenávist a
odmítnutí - ne kompletní separace. Na příklad my víme, že „Tvé oči jsou čisté,
nemohou se na zlo dívat, a hledět na hřích...“ (Abakuk 1:13).. A přesto On vidí všechno, co se na zemi
děje, a musí tedy znát veškeré zlo, jinak by ho nemohl soudit.
Zlo bylo počato v srdci
Satana dokonce přes to, že byl v přítomnosti Boha. Bible hovoří o „mysterii
hříchu“ (2 Tesalonským 2:7 - český překlad to zcela nevystihuje). Ano, jak
může zlo vzniknout v Boží přítomnosti, a že může začít na zemi v dokonalém prostředí Zahrady Edenu je
skutečnou záhadou.... Tato záhada je
ještě záhadnější, když si uvědomíme, že hřích je povstáním proti věčnému a
všemocnému Stvořiteli všeho... Skutečnost že jak Satan, tak i člověk by mohli
být tak slepí, že by snili nemožný sen o porážce Boha, to tu záhadu ještě
prohloubí...
Satanova přítomnost u
Božího trůnu neimplikuje Boha ve zlu o nic více než skutečnost, že tvorové,
které stvořil (a jejichž myšlenky a činy On zná) se obrátili ke zlu v
miliardách. Přichází ale den, kdy Bůh stvoří nový vesmír „kde panuje dobro (2
Petr 3:13), a od té chvíle „tam nevejde nic, co je nečisté...“ (Apokalypsa
21:27).
Co byl ten první
hřích?
Otázka: V Bibli je nám řečeno, že hřích vstoupil do světa, když
Adam a Eva pojedli zakázané ovoce. Ale Eva ovoce chtěla a musela na něj
pohlížet s touhou, ještě než ho opravdu jedla. Byl to pro ní hřích tak učinit,
jen se ho dotknout a utrhnout?
Odpověď: Můžete mít
technicky pravdu, ale Bilble se dívá na pokušení, Evinu touhu, jedění ovoce, a
Adamovu spoluúčast, jako na jeden akt. Ve skutečnosti je obviněn Adam: „Skrze
jednoho člověka totiž vešel hřích do světa, a s hříchem smrt...“ (Římanům
5:12)... Je jasné, že Adamův hřích
byl ještě větší než Evin. Eva byla podvedena - Adam nebyl. (1 Timoteovi 2:14). Adam zřejmě věděl co
dělá, a udělal to proto, aby se neoddělil od své ženy. Byl rozhodnutý sdílet
její úděl, i když jasně věděl že se Eva postavila proti Bohu, který ji stvořil.
Co je
to Spirituální Válka?
V církvích je nové učení
nazvané „spirituální válka,“ které rapidně získává popularitu. Dokonce se učí,
že „svázáním“ ve jménu Pána „teritoriálního ducha,“ který „kontroluje“
město, mohou Křesťané to město převzít
pro Boha. Poukazují na Daniela 10, kde „princ Persie“ bránil přístup archandělu
Gabrieli. Jaká je vaše odpověď?
Odpověď: Dnešní
učení o „spirituální válce“ nemá biblický podklad, kromě poučky nebo příkladu.
Ano,“princ království Persie“ zabraňoval anděli (podle všeho Gabrielovi), po
tři týdny příchod k Danielovi. (Daniel 10: 12-13). Ovšem Daniel žádal prorockou moudrost, ne „svázání ducha“
teritoria Persie. A anděl mu také nic podobného neporadil. Ve skutečnosti nikde
v celé Bibli není ani naznačeno, že nějací démoni by měli speciální autoritu
nad teritoriem či městem - a že musejí být „svázáni.“
Pavel se nikdy nesnažil
„svazovat teritoriální duchy,“ aby přinesl
evangelium světu jeho doby, proč
bychom tak měli dělat my? A přesto
že apoštolové „obrátili svět vzhůru
nohama..“(Skutky 17:6), není ani zmínky o tom, že nějaké město bylo kdy „vzato
pro Boha“ jak někteří kazatelé dnes falešně slibují. V Korintu, na příklad kde
Pavel pobyl 18 měsíců, Bůh mu dal
„speciální ochranu a požehnání,“ protože měl „mnoho lidí ve městě.“ (Skutky
18:9-10)... Nešlo přece o „osvobození Korintu,“ale „povolání věřících z
Korintu.“ A Pavlův úspěch Korint nezměnil, právě tak jako žádné jiné město nebo národ. Takové učení nemá v Bibli žádnou
bázi ale přichází z lidské imaginace a z lidských ambicí....
Zatvrzuje
Bůh srdce lidí?
Otázka: Znepokojily mne dva
výroky z Bible: 1) že Bůh zatvrdil
Faraónovo srdce (Exodus 4:21, 7:13-14,)
2) že Bůh dá lidi „do moci
klamu, aby uvěřili lži a byli odsouzeni všichni ti, kteří neuvěřili pravdě a
nalezli radost ve lži..“ (2 Tesalonským 2:11).. Toto vypadá tak ostentativně
nespravedlivé, že to otřáslo mou vírou! Kromě toho to staví Boha do světla
odpovědnosti za zlo - když ne zcela, pak jako společník... Můžete mi pomoci?
Odpověď: Nejdříve si
srovnejme fakta. Nežli Bůh kdy zatvrdil srdce Faraóna, ten odmítnul prostou
žádost, aby „nechal odejít boží lidi na třídenní cestu do pouště,“ aby mohli
svému Bohu nabídnout oběti. Touha po
uctívání byla těžko nerozumná od národa, který byl zotročen, a bylo mu po
staletí bráněno aby nabidnul Bohu oběti. Potřebovali se oddělit od Egypťanů,
jelikož zvířecí oběti by byly pro Egypťany nepřijatelné. (Exodus 8:26). Ale
Faraónova reakce vyzněla nejenom v odmítnutí žádosti, ale také zvýšení jejich
otrocké práce.
Nesmíte zapomenout, že
Bůh Faraóna nenutil k ničemu, k čemu již odhodlaný byl. Bůh pouze pomohl Faraónovi vytrvat na cestě,
pro kterou se již rozhodnul sám. A
„zatvrdil mu jeho srdce“ ne tím, že by změnil jeho vůli, ale tím, že ho posílil
v jeho rozhodnutí, nenechat Židy odejít. Když o této otázce jednal R.A.Torrey,
napsal: Skutečnost celého případu byla
taková: Faraón byl krutým utlačujícím tyranem, který si podmanil národ Israel
do strašného otroctví, utrpení a smrti. Bůh se na své děti podíval, a ve své
milosti se rozhodnul, že je osvobodí. (Exodus 2:25, 3:7-8).
Poslal Mojžíše jako svého vyslance k Farónovi a žádal
propuštění svého lidu. Faraón, ve své pyšné aroganci Boha odmítnul a nařídil
pro Israel ještě větší útlak. Teprve potom Bůh jeho srdce zatvrdil. Toto je
univerzální metoda našeho Boha, jak jednat s lidmi. Když člověk zvolí zlo, vydá
ho zlu. (2 Tesal. 29-12). Je to jednání přísné, ale spravedlivé....
Lépe porozumíme co znamená
„zatvrdit srdce,“ když budeme uvažovat o tom, proč to bylo nutné. Egyptské rány
Božího soudu na falešné bohy se staly tak nepříjemné ve svých důsledcích a
zřejmě tak nadpřirozené, že Faraón dostal hrůzu. Jeho srdce se nezměnilo, ale
už neměl odvahu vytrvat ve svém rozhodnutí udržet Israel v otroctví. Ale Bůh
nebyl ještě připravený skončit svůj soud nad falešnými bohy Egypta. A tak
pomohl Faraónovi pokračovat ve vzdoru do doby, než skončil potrestat bohy,
kteří sloužili Satanovi podvádět egyptský národ...
Je také důležité si
uvědomit, že tvrdost Faraónova srdce pokračovala přesně po každém odmítnutí
Mojžíšovy a Áronovy žádosti o uvolnění Israele z otroctví. Pokaždé měl volbu podřítit se Boží vůli,
pokaždé odmítnul - a každé to odmítnutí způsobilo větší zatrzení srdce, kterým
se Faraón zakopával víc a víc do jámy
vzpoury. Každá jednotlivá vzpoura zatvrdila jeho srdce hlouběji a hlouběji.... A tak bude se všemi, kteří odmítli přijmout
pravdu, kterou dal Bůh poznat každému. Jak může být Bůh nespravedlivý, když jim
pouze pomůže věřit lež, které se oni rozhodli uvěřit ? Ne, je to správné a je
to zároveň vážným varováním pro nás....
Je Bůh
„fair,“ když vyžaduje poslušnost?
Otázka: Bible říká, že
Boha musíme poslechnout, jelikož je to Jeho vesmír. Nedělá to z Něho tyrana?
Říkáte, že dal člověku svobodu, aby si zvolil dobro či zlo, ale nevytvořil si
taková pravidla hry, že člověk je buď nucený jít cestou Boha, nebo být
prokletý? Je to fair?
Odpověď: Příkaz, který Bůh dal Adamovi a Evě prostě zakazoval
jíst z jednoho stromu v
zahradě. Nedovedu si představit lehčí příkaz k uposlechnutí. V zahradě muselo
být různých stromů tisíce. Ten speciální strom, na který platil zákaz, byl
nepochybně jeden ze stovky stromů, které plodily stejné ovoce. Plody tohoto
stromu neměly nijakou magickou moc, která by „přišila“ hřích a posléze smrt
tomu prvnímu páru. Byla to jejich neposlušnost když jedli vzdorovitě přes Boží
příkaz. Ta neposlušnost představovala hřích a hřích přinesl smrt na ně a na
jejich potomky.
Musíme přiznat, že nebylo
nic nerozumného v tom prvním příkazu Boha pro lidstvo. Také není možné najít
nějakou omluvu pro jejich neposlušnost. A to samé je pravdou pro všechen hřích
a všechny hříšníky. V tom prvním hříchu lidstva vidíme pravdu o hříchu. Ten čin
sám o sobě se nemusí zdát tak špatným. Prosté jezení ovoce není samo o sobě
zlem. Dvojice, která dělá smilstva, se
může vymluvit, že pouze vyjadřují lásku jeden k druhému. Zlo spočívá v
odporování Bohu, který jediný, jako náš Stvořitel, má právo ustavit zákony
které řídí naše chování, ale On to dělá pro naše dobro.
Kromě toho vzpoura proti
Bohu je odmítnutím Jeho autority a
zároveň popřením, že On nás skutečně miluje, a že Jeho cesta je vždy tou
nejlepší. Je to sobecké a egocentrické přesvědčení, že je svým vlastním bohem,
který rozhoduje o svém osudu. Taková vzpoura nemůže být dovolena v Božím
vesmíru právě tak, jako by soudce na hřišti povolil hráčům hrát podle pravidel
každého z nich. V případě Adama a Evy vidíme hrůzné následky individuálního
hříchu na budoucí generace. Takový odporný obraz by měl být dostatečný, abychom
se od hříchu odvrátili.....
Logické
alternativy.
Dovolte mi to ilustrovat.
Přesto že se to stalo před třiceti léty, živě si vzpomínám na návštěvu dvou
mladých mužů jednou dost pozdě v noci. Jeden z nich se hněval na Boha, protože
měl na druhý den odjet do Vietnamu. Jeho přítel ho přivedl, jestli nemám nějaké
odpovědi na jeho hněv vůči Bohu.
„Neprosil jsem se o to, abych byl stvořen“ říká s hořkostí ten, co měl
jet do Vietnamu „ale teď jsem zde, bez
vlastní volby. A teď se mnou Bůh houpá nad plameny pekla a říká, Otoč se, nebo
se peč. Udělej to tak jak chci já, nebo tě pustím do plamenů“ Mladý muž hořel
nepřátelstvím.
„Podívej se na to takhle“
navrhnul jsem „Dejme tomu, že jsi nějak přišel do existence někde ve vesmíru, a
měl jsi autoritu a moc, si vytvořit vlastní osud. Potom co jsi strávil 3 - 4 miliardy let plánováním vlastní
Utopie, zakončíš svůj výtvor posledními úpravami, položíš plán na stůl a začneš
se cítit se sebou velmi dobře. A vtom na ten stůl položí, vedle tvého, svůj
plán Bůh. A teď mi řekni: Který z těch plánů bude lepší?“ Podíval se nejprve na podlahu, pak na strop
a nakonec na oheň v krbu a konečně na mne s nepříliš spokojenou tváří. „Byl
bych tím největším sobcem na světě, kdybych prohlásil, že ten můj plán je
lepší....“
„Přesně tak“ řekl jsem,
“Bůh je neskonale moudřejší než ty, a
přitom tě nesmírně miluje. Proto Jeho plán bude zřejmě lepší, než ten tvůj.
Pakliže je to pravda, co potom je to tvé „otoč se nebo tě pustím?“ Co bys měl
správně říci je „Bože, děkuji ti, za to, že přesto že jsem takový sobecký
hlupák, abych si představoval že má cesta je lepší než tvá, a přesto že jsem se
proti Tobě bouřil, poslal jsi svého Syna aby zaplatil plnou pokutu za moje
hříchy a teď mi ještě nabízíš Tvůj dokonalý plán místo mého. Děkuji Ti, Pane!“
Pokoušel jsem se přemluvit
tohoto zmateného a zarmouceného člověka, aby přijmul Krista jako Spasitele, a
svěřil se Boží lásce, milosti a ochraně.
Není jiné cesty k míru a klidu v srdci. Bohužel, on nebyl ochotný vzdát
se svých stížností a nechat Boha být Bohem. Nevím co se s ním stalo, zda se z
Vietnamu bezpečně vrátil. Léta později, ten druhý mladý muž který ke mně toho
prvního přivedl, se stal pastorem. „Bůh se mnou jednal skrze to, co jsem slyšel
u vás tu noc“, řekl mi. „Jako výsledek jsem plně podřídil svůj život Kristu.“
Fakta jsou jasná: Zlo a
Satan jsou skutečně realitou a jsou v opozici vůči Bohu. Existuje skutečná a
reálná bitva o naše duše a naše konečné určení. Každý z nás má životně
důležitou a věčnou volbu, volbu která rozhodne o výsledku boje dobra a zla.
Není ani pochyb o tom, že ta jediná inteligentní volba by měla být vpustit Boha
do svého života. Nic jiného smysl nedává. Poslechnout Boha není žázná „oběť“;
je to privilej stát se Jeho dítětem zkrze víru v Krista a začít již v tomto
životě ta věčná požehnání, které On připravil pro ty, kteří Ho milují....
------------------ * -----------------
Pakliže byl tento vesmír stvořený vše-moudrým, vše-vědoucím vše-mocným
božstvem, potom toto božstvo vědělo všechno o tomto vesmíru.
Je tudíž odpovědné
za
všechno co je a za všechno co bude; a je proto odpovědný za všechno
utrpení
vesmíru.
On jej vytvořil. On je jeho autorem - a vůči takovému Bohu mám
pouze
pocit nejvyššího odporu. Nenávidím ho. Opovrhuji jím. Posmívám se mu!
Jakýkoliv Bůh, který stvoří jen jednu molekulu utrpení, je hoden našeho
opovržení právě tak, jako člověk který úmyslně způsobí utrpení je hoden
opovržení, protože když Bůh stvoří utrpení, dělá to úmyslně.
Bůh, už podle
definice není tvorem okolností. Je všemohoucí ...dělá-li utrpení dělá
něco,
co by dělat nemusel.....
Samuel P. Putnam
vedoucí
ateista 19tého století.
< 9. A co utrpení
a peklo? >
Je vina skutečná, nebo je
výplodem imaginace?
Otázka: Bolest a utrpení
přivoděné zločinem je dostatečně špatné. Ale Křesťanství přidalo k tomuto
utrpení přesvědčením lidstva, že se
vzbouřilo proti Bohu a překročilo Jeho zákony. Následovně, hrozba věčného
trestu straší každého, kdo přijde do křesťanského vlivu. Nebylo by pro lidstvo
lépe žít bez těchto klamů a falešných iluzí?
Odpověď: Není pravdou, že
Křesťanství stvořilo pocit morální viny a strach z přicházejícího soudu, který
lidstvo straší. Člověk je nevyléčitelně náboženským tvorem, a náboženské praxe
jsou nalézány v každé době, každé kultuře kolem světa a zahrnuje v sobě pocit
viny a pokus tuto vinu vymazat pomocí nějaké oběti. Toto je celosvětový
problém. Dá se vystopovat zpět tisíce let a tak s tím nemůžete vinit
Křesťanství... To samé je pravda i v
takových „křesťanských“ zemích, jako na příklad ve Spojených Státech. Zatím co
jejich pocit viny by mohl být zesílen skrze kontakt s Křesťanstvím, tento
kontakt není v žádném případě jediným zdrojem. Univerzální pocit viny, který
straší i primitivní národy, by strašil i Američany, i kdyby Křesťanství
neznali. Jacques Ellul nazývá „banalitou“
myšlenku že Křesťanství má podíl na vině a píše:
Oběť nalézaná u každého náboženství, je obětí smírčí, nebo-li oběťí za
vykoupení či odpuštění. V každém případě je oběť náhradní, zástupná a vychází
ze silného pocitu viny. Pokud se týká situací, které tento pocit vytvářejí,
nemůžeme najít nic lepšího, než nepřehledná motanice zákazů mezi tak zvaně -
primitivními národy...
Ve skutečnosti
Křesťanství je to jediné, které může osvobodit člověka od viny, která ho jinak
straší. „Obrátit nový list“ a slíbit morální a čistý život do budoucnosti,
nemůže člověka zbavit viny za hříchy minulosti. Pravé osvobození od viny
přichází pouze z víry v Ježíše Krista jako Toho, který zaplatil plnou pokutu za
hříchy, a tak zajistil pardon na bázi spravedlnosti. Je to pouze potom, co si
můžeme uvědomit velikost naší viny, a poděkovat Bohu za Jeho spásu. Ellul to podává dobře:
Musíme si také stále připomínat že
.... biblicky ... a v čistě křesťanském pojetí, hřích je poznán čím
vlastně je - až po pochopení, prohlášení a prožitku odpuštění. Protože jem
obržel pardon, uvědomuji si, jakým hříšníkem jsem byl. Hřích vidíme jako hřích
skrze milost - ne jinak - právě tak, jako náhle osvobozený otrok si uvědomí,
když vidí své řetězy, jak veliká byla jeho mizérie....
Bůh
není sadista.
Otázka: Bible učí, že Bůh
zná budoucnost. Potom tedy jistě věděl, že Adam s Evou zhřeší, a že potom
nepředstavitelné zlo a utrpení bude následovat. Bůh Bible přece musel vidět
dopředu každé znásilnění, každou vraždu, každou bolest a smutek, který bude
následovat. A jelikož i přesto člověka
stvořil, co může být jiného, než monstrózní sadista?
Odpověď: Ta nerozumná a
urážlivá myšlenka krutého Boha může být
okamžitě odmítnuta. Za prvé, ve světě
je příliš málo zla a bolesti, na podporu této teorie. Kdyby Bůh byl zloduchem,
život by byl neskonale horší, než je. Nebylo by radosti smíchané s bolestí -
celý život by byl jen bolestí. Namísto štěstí a rozkoše by byla pouze deprese a
mizérie; sex by nebyl příjemný, ale bolestný - i když neodolatelný. Linton to
vyjádřil takto:
Kdyby Bůh byl sadistou, mohl by nám dát nepoměrně mnohem více bolesti,
než my prožíváme. Mohl by nás nutit jíst tak, jako člověk závislý na drogách je
nucený drogy užívat, tím že bychom namísto příjemného pocitu zdravého hladu,
cítili bolest. Všechny fyzické funkce by mohly být vynucovány bolestí namísto
aby byly vítány příjemným pocitem. ... Kdyby neměl Bůh zájem, proč takový
široký výběr ovoce pro naše potěšení, proč taková škála barev harrmonizující
nádhera květů, nádherné východy a západy slunce, chuť soli nebo větřík
vibrující v radosti nad těmito věcmi? Proč ty malé radosti i rozkoše a dokonale
uspokojující pocity dobra, které Křesťan často pociťuje, které není ani schopný
pojmenovat, nebo popsat?
Jestliže Bůh své tvory miluje, vše se tím vysvětlí -
dokonce i smrt, bolest, smutek. Nepochopitelné všem kromě věřících. Ale vysvětlení Bible je jasné jako křišťál: „Smrt vstoupila s hříchem...“ a
ten nádherně slavný konec je vysvětlen právě tak lapidárně: „a Bůh vysuší
všechny slzy v jejich očích...“
Svět nebyl v žádném případě naplánovaný sadistou. Tuto teorii,
která se snaží legitimně vysvětlit existenci zla a utrpení, musíme odmítnout.
Přesto všechno, nelogický a neracionální stížnost na Boha, jako na původce zla
a utrpení byla vyjadřována opakovatelně ateisty po staletí. Samuel Putnam to v
minulém století vyjádřil takto: Namísto
utrpení, mohl Bůh vytvořit šťastné prostředí. Z vlastní vůle a bez donucení, udělal
utrpení. Co je, tedy, než všemocný démon? Jeho dobré skutky nemohou omluvit
jeho zlé skutky o nic více, než dobročinnost vraha neomluví jeho vraždu. Bůh
musí být zcela dobrý, nebo vůbec ne...
Putnam byl údajně inteligentním člověkem.
Jak mu potom mohla uniknou pošetilost jeho argumentu? Mohl být zaslepený
předsudky? Odvažuji se předpokládat, že měl děti. A když ne on, tak jistě mnoho
jiných ateistů, kteří vznesli stejná obvinění vůči Bohu. Copak nevěděli,
jejich děti, které jejich ženy porodily, budou cítit prožívat utrpení a nakonec
smrt? Netušili, že bylo zcela možné, že některé z nich se mohou stát zločinci a
působit bolest a utrpení jiným?
Samozřejmě to věděli, na to stačí pouze zdravý rozum.
Bůh není
autorem zla.
Je
tedy Putnam, a další ateisté odpovědni za zlo a utrpení, které jejich
potomci jednou prožijí, nebo zapříčiní
druhým? Jistěže ne! Byl nějaký způsob
nebo cesta, která by Putnamovi či jiným ateistům zaručila na sto procent, že
jejich děti prožijí pouze radost, rozkoš a štěstí? Jistě ne. Mohou si být
jisti, že všechny děti, které přivedou na svět, vyrostou do dobrých lidí, které
nikdy nikomu neublíží, ani nezpůsobí žal nebo bolest? Odpověď je opět
negativní. Každý poctivý člověk musí přijít k závěru, že ani Putnam, ani jiní
jako on, kteří vznášejí obvinění vůči Bohu si nikdy nebudou jisti, jaký život
jejich potomci povedou. Mohou si být jisti pouze jedním: jejich děti budou
trpět alespoň nějakou nemocí, prožijí alespoň nějaké utrpení, bolest, žal...
A proto: nejsou tito
kritici a vlastně všichni rodiči právě tak odpovědní jako Bůh tím, že přinášejí
utrpení na druhé? Pakliže Bůh je sadistou protože stvořil člověka, nejsou
všichni, kteří přivádějí děti na svět, stejnými sadisty? .... Rozdíl je v tom -
jak oni argumentují - že Bůh má svět
pod svou kontrolou a může udělat to, co udělat chce. Má svět pod kontrolou? Může udělat co chce? Právě naopak! Nebyl svět, který dnes
existuje, vytvořen ne bohem, ale zlými myšlenkami, ambicemi, chtíčem, nečistými
(a někdy i odvážnými a dobrými) skutky lidstva během historie? Je to svět, jak jej člověk změnil, ne jak ho
Bůh zamýšlel. Pakliže má někdo na stavu světa vinu, je to člověk, ne Bůh! Hřích
a utrpení není Božím ale lidským produktem!
Může Bůh nutit každého
proti jeho vůli, aby byl moudrý, šťastný a dobrý o něco víc než mohou pozemští
rodiče donutit své děti aby se chovali přesně tak, jak jim to rodiče naplánují?
Tak dlouho, jak bude mít člověk svobodnou vůli, nikdy tomu tak nebude! A kdyby
ho Bůh o tuto svobodu připravil, přestane být člověkem, ale nějakým nižším
druhem morálních mrzáků, kteří jsou za své činy odpovědni přesně tak, jako
loutky na špagátu! Chtěl by pan Putnam, či jeho ateisté, něco takového? Jistě
že ne. A proto nechť přestanou vinit z lidského utrpení Boha......
Nářek Boha-Otce.
Prorok Izaiáš,
inspirovaný Božím Duchem, vyjadřuje Boží zármutek nad lidskými skutky, skutky, které jsou tak protikladné k Jeho
laskavému přání pro ně. Poslechni si
nářek Boha:
Slyšte nebesa, poslouchej, země, Bůh promluvil: Opatroval jsem a
vychoval jsem děti, které se proti mně vzbouřili. Vůl zná svého majitele, osel
kolébku svého pána, ale mne Israel nezná, můj lid o mně neuvažuje. Národ
hříšný, lid plný hříchu, potomci zlých, děti, které jsou zkažené; opustili
svého Boha, donutili Svatého Boha Israele k hněvu, odcizili se. (Izaiáš
1:2-4).
To nejsou slova a pocity
sadisty, který by zlomyslně přinesl bolest a zármutek na svět. Je to naopak
nářek Boha lásky, který si přeje to nejlepší pro ty které stvořil a rmoutí se, že si raději vlastní volbou
přinesli na sebe bolest a utrpení svými zlými skutky. Jistě že každý rodič by se mohl ztotožnit s
Božím zármutkem nad chováním těch,
které nazývá svými dětmi. Byli kdy rodiče, kteří by nepocítili alespoň někdy
lítost nad chováním svých dětí? A jaké
by mohlo být jejich řešení? Mohou rodiče, když už děti na svět přivedli, mohou
ty děti donutit násilím k poslušnosti? Mohli by je donutit, aby se chovaly
podle přání rodičů? Ne!
Ale i kdyby snad rodiče
mohli toto uskutečnit, nevyřešilo by to problém, který lidstvo sužuje. Dítě
musí reagovat na základě své vlastní svobodné vůle, nebo ta vynucená
„poslušnost“ nebude mít žádný smysl. A tak stejné je to s Bohem. Dal nám
moc volit, abychom Ho mohli milovat a zbavit lidstvo této moci, by zničilo
člověka, jak ho Bůh chtěl mít, a jakým člověk být chce. Zlo není výtvor Boha, ale člověka, skrze
jeho egocentrické, a tím zhoubné, používání moci volby, kterou dostal...
Být
či nebýt; to je ta otázka.
Otázka: Přítel, který
kdysi o sobě tvrdil že je Křesťanem, se nyní prohlašuje za ateistu. Předložil
mi problém, který nejsem schopný rozřešit. On je ochotný připustit ( jen pro
účel diskuze, sám tomu již nevěří), že
hřích vešel na svět zneužitím svobodné vůle, kterou člověk dostal. Ale i tak,
on tvrdí, nemůžeme očistit Boha, protože, i když věděl že zlo a utrpení
vznikne, Bůh stvořil člověka. Ještě hůře - Bůh stvořil miliardy bytostí o
kterých věděl že budou trpět nejenom na této zemi, ale potom ještě budou
odsouzeni na věčnost do hořícího jezera. Můžete mi pomoci s odpovědí?
Odpověď: Implikace téze
vašeho přítele (která je jinou variací na to stejné téma) je mrazivá: Dává
přednost neexistenci lidské rasy se svobodnou vůlí. Nemůžete mít přece lidské
bytosti bez možnosti zla! A tak se to stává otázkou existence a non-existence
lidké rasy: „Být či nebýt.“ Jediná
možnost jak navždy vyloučit zlo a bolest z této země, je nestvořit člověka
vůbec! I když by to eliminovalo všechnu bolest, žal i utrpení, zamyslete se nad
krásou, radostí a štěstí, které by musely být zrušeny také!
Představme si opět,
takové iluzorní nemožné scenário: Před milliony let se procházejí
před trůnem Boha miliardy a miliardy ještě nenarozených lidských bytostí v
hypotetické „předstvořené“ duchovní formě, a žádají, aby nebyly stvořeny.
„Všichni půjdeme do pekla a hořícího jezera!“ volají v protestu. „A proto si
žádáme právo nebýt narozený. Byl by to sadismus nejhoršího druhu, kdyby jsi nás
přivedl do existence, když víte o věčném trápení, které nás čeká.“ Boží odpověď
by byla jistě asi takováto: „Musíte se, nevyhnutelně stát matkami a otcemi, dětmi a vnuky milionů a milionů, kteří
uvěří v Krista, a jejichž budoucnost je věčná radost v nebi. Když nebudete
existovat vy, nebudou existovat ani oni. Nedovolím, aby jste vaší sobeckou žádostí
o neexistenci znemožnili existenci a věčnou radost těch, kteří budou vykoupeni
krví mého Syna a stráví věčnost v mé Přítomnosti, kde je „plná radost a štěstí
pro vždy.“
„V tom případě nás
určujete k věčnému utrpení v hořícím jezeře!“ pokračují ve stížnosti. „Vaší
nepřátelé budou tedy moci říct, že nejsi dobrý Bůh lásky, ale démon, který
stvořil lidi pro peklo. „Právě naopak“ by odvětil Bůh. „Jezero ohně bylo
vyhrazené „ďáblu a jeho andělům,“ (Matouš 25:41) „a pakliže kdo z lidstva do něj vejde, bude to proti mé vůli. Můj Syn
jednou zemře aby zaplatil pokutu, kterou má spravedlnost vyžaduje za všechny hříchy, které všichni lidé kdy
spáchají. Opatření, aby každý mohl do nebe, kde bych chtěl každého mít, bude
plně uskutečněno. Pakliže kdo půjde namísto toho do pekla, bude to jen a jen
proto, že úmyslně odmítnul spásu, kterou jsem připravil.“ „Ale já budu trpět
věčně!“, protestují dále. „Pakliže tomu tak bude, bude to z vaší vůle, ne z mé.
Já přece neokradu vykoupené duše o věčnou radost jen proto, abych posloužil
vaší tvrdohlavé vzpouře.“
Stvořil Bůh člověka pro utrpení?
Otázka: V žádném případě
nemůžete Boha očistit od nařčení, že je sadistickým démonem. Říká, že nechce
aby kdokoliv trpěl, a přesto my v tomto světě trpíme a ještě jsme vyrováni, že
utrpení bude nesrovnatelně strašnější na věčnosti. Skutečností je, že to
utrpení, které Bůh naplánoval na věčnost je za hranicí našeho chápání. Jak
potom můžete říci, že Bůh který stvořil člověka aby se smažil v ohni věčného
pekla, že tento Bůh je dobrý?
Odpověď: Bůh nestvořil člověka
pro takovou budoucnost, a když člověk,
svou vlastní svéhlavostí odmítne
spásu, kterou Bůh laskavě nabízí, Boha to rmoutí. Bible jasně učí, že „Bůh si
nepřeje, aby kdokoliv zahynul.. (2 Petr 3:9), ale chce, aby každý byl
spasený...“ (1 Timoteovi 2:4)... Bible
jasně říká, že Kristus zaplatil pokutu za hříchy světa, dokonce i za hříchy
těch, kteří Ho odmítnou: „Hleďte, Beránek Boží, který snímá hříchy světa..“ (Jan
1:29) a znovu: „On je smírčí obětí za
naše hříchy, ale nejenom za naše, ale za hříchy celého světa...“ (1 Jan 2:2)...
Můžeme si být jistí, že
nikdo - kdo může být získán pro Krista - v pekle trpět nebude. Bůh udělá
všechno možné, aby každý, kdo bude reagovat kladně na volání Svatého Ducha.
Pavel to říká jasně: „O kom věděl (že zareagují kladně na evangelium), ...toho také (evangeliem) povolal; a koho povolal, toho ospravedlnil, a
koho ospravedlnil, toho oslavil...(Římanům 8:29-30).. Dovolte, abych to ilustroval:
Jako ryba bez vody.
Ryba uvidí člověka na
pobřeží, jak sedí v křesle, kouří si doutník a v ruce má rybářský prut. Ryba se
rozhodne, že jí ten pravý život utíká a že chce žít jako ten muž v křesle.
Podaří se jí vyskočit na zem, doplazí se až do křesla, roztáhne si ploutve, a
zapálí trabuko. Ale než uchopí prut jí dojde kyslík. S odcházejícím životem
spadne z křesla, začne se plácat ve špinavém písku, horečně otevírá a zavírá
žábry v marném pokusu nabrat kyslík.
Kolem jde ateista, a jak
to vidí, opovržlivě vykřikne: „Jaký Bůh může stvořit rybu aby takto trpěla!“
Pravda samozřejmě je, že Bůh nikdy nestvořil rybu, aby takto trpěla. Stvořil
jí, aby se volně proháněla ve řekách, jezerách, v oceánech. Toto strašné
utrpení, které je proti Boží vůli, nastalo, protože ta ryba se postavila proti
účelu, který pro ni Bůh měl. Právě tak
člověk, ve své vzpouře proti Bohu, je jako ta ryba mimo vodu. Bůh stvořil člověka, aby plaval v oceánu
Jeho lásky, a užil si plný život a svobodu výrazu takových, kteří plní Boží
vůli. Bylo by to nádherné, ale ělověk se rozhodl, že se proti Bohu vzbouří a udělá si život to po svém. Lidské „já“, které se
postavilo proti Bohu, se nachází, jako důsledek svého sobectví, v konfliktu
nejen s Bohem, ale také v
konfliktu s druhými lidmi. Co jeden
egoista chce dělat, je nevyhnutelně v rozporu s tím, co chce jiný egoista. To
přinese hněv, žárlivost, nenávist a všechna zla, která následují. Jenom za to
neviňte Boha! On stvořil všechno v kráse a dokonalosti. Je to člověk, kdo tuto
dokonalost zničil, a přináší zkázu na
celé Boží dílo.
Proč musí
ztracení hořet v pekle?
Otázka: Jsem znepokojený
už jenom myšlenkou, na věčně trpícího člověka. Obzvláště nepříjemné pro mou
víru je skutečnost, že právě tak, jak Bůh stvořil člověka se schopností pro
radost, dal mu také strašnou - a domnívám se že zbytečnou - schopnost trpět, a to nejienom v tomto
životě, ale i v příštím. A utrpení, které odsouzené očekává, je toho nejhoršího
druhu: hořet navěky v něčem, čemu Bible říká jezero ohně. Jak si to srovnáte s
Boží dobrotou?
Odpověď: Mnoho lidí
zažilo velikou bolest spálenin. Podle vašeho názoru je Bůh odpovědný za toto
utrpení také, protože stvořil člověka s nervy, které cítí bolest.A přesto nervy
máme proto, aby nás varovaly před nemocí, nebo jinými destruktivními silami ,
které hrozí tělu, a tak chrání náš život.
Více než jeden malomocný v primitivním prostředí si téměř upálil
nohu když se hřál u ohně, než si to
uvědomil, protože necítil bolest. Každý doktor vám poví, že bolest je jedním z
divů, které nám pomáhají tělo zachovat - že bolest a život jsou tak
neoddělitelně propojené že je není
možné separovat jednoho od druhého. Bolest nám posílá zprávy, na které je nutné reagovat.
„Pálení“ nesnesitelné
„žízně.“
„Oheň“ pekla a „pálivá“
muka odsouzených jsou stále
přirovnávána k žízni. Když se na to podíváme z tohoto pohledu, dostaneme lepší
pochopení, že utrpení v pekle
neexistuje proto, že by si Bůh přál trestat, ale protože miluje! Miluje člověka
tak hluboce, že ho stvořil jako věčnou bytost která je schopná Boha poznat a
žít s Ním navždy. Ve své převeliké lásce zkonstruoval člověka tak, že pro něj
spojení s Bohem není věcí volby, a tím celkem jen malé radosti. Spojení s Bohem
je pro člověka zcela nezbytné a tím přináší nekonečnou radost a
satisfakci.... Pakliže nás tedy Bůh
„naprogramoval,“ abychom čerpali účel našeho života z Něj, potom v okamžiku kdy
oddělíme jakoukoiv část našeho života od Něj - ať už je to poznání nebo láska -
život se stane znečistěnou a pokřivenou karikaturou toho, co bylo zamýšleno.
Tento fakt můžete pozorovat všude. Je možné že člověk, v tomto životě žízeň po
Bohu nepocítí, obzvláště když je obklopený lidmi stejného názoru, a ještě k
tomu rozkošemi tohoto světa. Je jako člověk na saharské poušti, který časně
ráno odmítne vodu, která je mu nabízena. Potom v žáru dne umírá nedostatkem
vody, kterou dříve pohrdal....
Skutečnost že Bible
přirovnává separaci od Božího života a spojení s Ním k hořící žízni, dává
metaforu která pomáhá lépe porozumět - tak trochu - co nebe a peklo jednou
budou. Následujeme li tuto analogii, uvědomujeme si, že utrpení pekla bude
hrůzně nesnesitelné ze stejného důvodu, jako nebe bude tak nádherně radostné.
Tak to je s žízní buď neuhasitelnou, nebo uspokojenou.... Je velmi snadné porozumět že osoba, která
umírá žízní, trpí vnitřním ohněm právě tak jako chladný doušek vody tak dobře
chutná, máte-li žízeň. Jiný hlubší pohled to ještě víc vyjasní: Žízeň pálí,
protože voda je pro život zcela nezbytná. V tom stejném smyslu bude v pekle tak
zle a v nebi tak dobře, protože intimita a plnost Boží přítomnosti je tak
strašně důležitá pro náš spirituální život, jako voda pro život fyzický..... Lidé v pekle budou hořet neuhasitelnou žízní
po Boží lásce pro kterou byli stvořeni, a kterou od nás Bůh nikdy neplánoval
separovat. Takové uhašení spirituální a morální žízně v pekle možné není,
protože tito se sami navěky separovali - z vlastní vůle - od Boží
lásky....
A co to „jezero
ohně“?
Otázka: Jak tomu rozumím, tak budou dvě
vzkříšení: jedno spasených, to druhé ztracených. Ztracení stojí před Bohem ve
svých vzkříšených fyzických tělech, a jsou vhozeni do místa utrpení, nazvaném
„jezero ohně.“ (Apokalypsa 20:15). Jaky smysl je ve věčném mučení ztracených?
Odpověď: Bible popisuje
ty ztracené, kteří stojí před Bohem u Soudu Velkého Bílého Trůnu a jsou vržení
do „jezera ohně“ takto: „A uviděl jsem mrtvé, malé i velké, stát před
Bohem..... a mrtví byli souzeni podle svých skutků.“ Přesto že jejich objevení
se před Bohem nazývá Bible „vzkříšení k odsouzení,“ (Jan 5:29), zdá se být
jasné, že tam nestojí ve svých fyzických tělech, která byla znovu vytvořena z
jejich rozpadlých zbytků. Sutečnost, že je o nich dvakrát zmínka jako „mrtví“,
se zdá naznačovat, že to jsou pouze nehmotní duchové. Bible nám vlastně říká,
že bolest, kterou ztracení trpí, nemá co dělat s těly a nervy. Že Kristův popis
bohatce a žebráka - jeden v pekle, druhý v ráji - že není pouhým podobenstvím
je evidentní z faktu, že nám dává žebrákovo jméno, a tak to musela být skutečná
osoba. Povšimněte si Jeho slov:
Bohatý muž zemřel také;
a v pekle v mukách pozdvihl své oči, zvolal „pošli Lazara aby smočil prst ve
vodě a ochladil můj jazyk, protože v těchto plamenech trpím.“ (Lukáš 16:22-24).
Zatím co Bible používá
slova jako „oči,“ „jazyk“ a „plameny,“ a zdůrazňuje muka žízně, tato slova mají
jasně jiný význam, než který se jim dává v tomto životě. Fyzická těla Lazara i
bohatce se rozpadávala v hrobech. Tudíž oči, jazyk, prst i oheň nemohly být
fyzické. Pakliže „oheň,“ který trápil muže v pekle nebyl fyzický, potom máme
důvod usuzovat, že plamen v ohnivém jezeře není také fyzický. Dále je nám
řečeno, že ohnivé jezero bylo připravené pro „Satana a jeho armádu andělů.“
Fyzický oheň nepůsobí na spirituální bytosti. Ať už je to jakýkoliv oheň. musí
to být nějaký speciální druh ohně pro nefyzické bytosti, bezpochyby mnohem hroznější, nežli oheň fyzický. Kdyby
totiž ztracení byli ve fyzických tělech a oheň byl fyzický také, bylo by potřeba
stále jejich těla obnovovat aby mohli být trápeni.
Takový druh fyzického
utrpení by se sotva zdál být vhodným trestem. Dává mnohem více smyslu jak
logicky, tak i biblicky, že utrpení pochází ze žízně po Bohu, kterou vyvolá
Jeho nepřítomnost, plus výčitky svědomí. Fyzické mučení neuvěřitelně žhavým
ohněm, který spaluje stále se obnovující těla, by bylo tak hrozné, že by bolest
nedovolila ani uvažování o minulých hříších, ani lítost nad odmítnutím Božího
daru. Takové (fyzické) utrpení by
nemělo žádnou morální dimenzi; bylo by pouze fyzické a tak silné, že by
nedovolilo ani myšlenku či lítost. To by bylo těžko srovnatelné se zločinem vzpoury a odmítnutí...
Proč věčné
utrpení?
Otázka: Jestliže opravdu
existuje místo jako peklo nebo jezero ohně, proč nemohou být lidé nikdy z
tohoto zachráněni? Věčné utrpení se zdá být nespravedlivé. Nebyli by ti, kteří v pekle trpí, těmi
nejlepšími kandidáty pro spásu? Pakliže to všechno je pravda, určitě by chtěli
tuto pravdu poznat, litovat a uvěřit v Krista.
Odpověď: Právě naopak;
peklo je místo, kde není možné litovat a ze kterého tudíž není úniku. Z
několika málo biblických referencí se zdá být jasné, že peklo je místem
hrozného trápení. Je nám na příklad řečeno, že okamžitě, potom co zemřel, byl
bohatec v mukách, a že Ďábel bude mučen „ve dne i v noci pro vždy.“ Co se týká
lidí, kteří jsou do pekla uvržení, píše se že „kouř jejich utrpení vystupuje po
věky...“ (Apokalypsa 14:11).
Takové veliké utrpení (a
spirituální utrpení je větší, než fyzické) dělá možnost lítosti
nemožností. Ti, kteří v jezeře jsou,
budou tak zoufalí v pokusech uniknout, že nebudou myslet na nic jiného. V
žádném případě nebudou moci cítit lítost z toho správného důvodu. Není pochyb o
tom, že to největší utrpení v pekle bude uvědomění, že není žádná naděje. A co se týká věčnosti jejich osudu, ani to
jinak nejde. Smrt není přece koncem existence, ale pokračováním věčné bytosti,
kterou nám Bůh s láskou daroval - ovšem nyní v bolestivém odloučení od Boha a
všeho ostatního v úplné tmě a osamění....
Jako spirituální bytosti budou ztracenci pokračovat věčně ve vědomé
smrti, protože nekonečná existence je lidskou přirozeností duše a ducha, jak
byl Adam a Eva původně stvořeni.
Je Bůh hloupý, nebo neschopný?
Otázka: Pro mne je
největším důkazem neexistence Boha utrpení, které je působeno zlem ve světě.
Miliony Židů umučených a spálených v hitlerovských pecích, právě tak jako
miliony nemluvňat a dětí stále umírající hladem či nemocemi po celou historii!
Pakliže Bůh mohl zabránit utrpení lidstva a nedělá to, pak je ďábel a ne Bůh. A
pakliže nemůže, pak je neschopný a nezaslouží si, abychom se na Něj dívali jako
na Boha. Je nějaké řešení tohoto dilematu?
Odpověď: A zase: odpověď
na tuto otázku je tak zřejmá, že člověk může leda pochybovat o upřímnosti
skeptiků, kteří ji neustále předhazují. Pakliže má člověk svobodnou vůli,
potom zlo není vina Boha! A přesto kritici stále mašírují s praporem této
nelogické a nespravedlivé stížnosti proti Bohu! Jako další příklad, zamyslete
se nad dalším „příspěvkem“ od Ingersolla: Není
jediný zaznamenaný případ, kdy zdvižená ruka vraha byla paralyzována - ani
jeden pravdivý případ v celé literatuře světa aby nevinné dítě bylo chráněno
Bohem. Tisíce zločinů se páchá každý den, teď - v této chvíli číhají lidé v
záloze a čekají na svou lidskou oběť - ženy jsou bičovány a drceny až na
hranici šílenství a smrti - malé děti prosí o milost - zdvihají prosící oči
plné slz k brutálním tvářím otců i matek,
- sladké dívky jsou podváděny, lákány a zneužity - ale Bůh nemá čas, aby
tomu zabránil - nemá čas ubránit dobré a ochránit čisté. Je příliš zaměstnaný
počítáním vlasů a vrabců.....
Takový sarkasmus jde přímo
proti logice, i smyslu pro fair-play, a prozrazuje ateistu s takovovým předsudkem, že ho žádná racionalizace
nepřesvědčí. Ingersoll chce aby Bůh zastavil ruku vraha, ale už by se mu
nelíbilo, kdyby Bůh zastavil Ingersollovo jednání, které nemusí být právě podle
Boží vůle. Chce aby Bůh udělal to, co on, Ingersoll chce, a tak dlouho, pokud
tak Bůh neučiní, Ingersoll Boha
odmítne. Na rozdíl od neosobní „Síly“ ze Star Wars, nebo jiné neosobní „Energie“, která vládne vesmírem, která byla
„bohem“ Einsteina a jiných, Bůh Bible je osobně zainteresovaný v utrpení
lidstva. A opět: na rozdíl od neosobního „zákona karmy, který přináší utrpení a
nestará se o nic, Bůh Bible se staral natolik, že přišel na tuto zemi a trpěl
požadavky své vlastní spravedlnosti za každý hřích, který byl kdy spáchaný, a
který kdy spáchaný bude - bez ohledu na to, jak veliký ten hřích je.....
Pakliže Kristus, aby nás mohl vykoupit, nemohl být osvobozený od utrpení na
kříži, a byl ochotný „trpět za naše hříchy - On, Spravedlivý, za nás
nespravedlivé. aby „nás mohl přivést k Otci.“
Člověk se diví, jak potom může ještě někdo obviňovat Boha z utrpení,
které sužuje lidstvo.
Utrpení,
Volba, Spása....
Když Bůh nezachránil miliony
mučedníků, kteří byli vystavení nevyslovitelnému mučení a bolesti proto, že
Jemu a Kristovi zůstali věrní, a které jistě miluje, pak musí mít nějaký
pořádně dobrý důvod!
Tento fakt je ještě
posílený Kristovou modlitbou v Getsemanské zahradě, kde prosí Otce, aby
byl kříže ušetřený, pokud to je možné.
Skutečnost, že musel těmi muky a hanbou kříže
projít, značí o tom, že skutečně nebyla žádná snadná úloha zachránit
člověka od věčného utrpení. A to nám dává důvěru v Boží lásku. Jak už Pavel
napsal: „Ten, který neušetřil vlastního Syna, a obětoval Ho za nás, , proč by
nám spolu s Ním nedal všechno?“ (Římanům 8:32).. Kromě toho má utrpení dospívající a očistný vliv na ty, kteří jsou
ochotní je přijmout za tímto účelem...
Markus Aurelius poznamenal:
„Neštěstí, dobře nesené, je štěstí,“
pro svůj ozdravně-morální vliv
na toho, kdo vydržel. Odměna za takovéto utrpení jde za tento život - do
věčnosti. Ježíš řekl: „Šťastní jste vy, kteří jste tupeni a pronásledováni, vy,
o kterých se lživě říká všechno zlé kvůli mně. Radujte se a jásejte, protože
veliká je vaše odměna v nebi...“ (Matouš 5:11-12).
Linton to podává takto: Právě tak jako je pro šlechetný a hrdinský
charakter, který povstal z příkoří a přetrval všechny svízele a překážky uznání
všech lidí dostatečnou kompenzací za všechno to trápení, tak je obohacení
věčnosti existencí oslavených bytostí, které „skrze mnohá utrpení vešly do Božího
království“ tisícenásobně vynahradí všechnu tu námahu člověka i Boha, které
bylo zapotřebí....
Zlo a utrpení které s ním
přichází, jsou následkem uplatňování svobody volby lidstvem. A tak zlo by se
dalo eliminovat tím, že by se eliminovala svoboda volby. Ovšem, jak už jsme
podotkli: kdyby to Bůh udělal, zničil
by lidstvo totálně. Bůh měl lepší řešení - jedno, které přináší spásu a svobodu
volby ponechává a tak pouze láska činí tuto cestu možnou. ... A zde se
musíme poctivě postavit striktnímu Kalvinistickému názoru, že Kristus nezemřel
za všechny, že nezaplatil za hříchy
všech, a že člověk je schopný zvolit pouze zlo, že není schopný litovat a uvěřit Kristu bez Boží neodolatelné
milosti. Pakliže je tomu tak, potom - i když Boha nemůžeme obvinit ze zla, je
to Bůh, který zabraňuje, aby spása dosáhla
na všechny. Ti v pekle tam jsou - ne proto že odmítli Krista, protože to
je všechno co mohou udělat. Jsou tam proto, že Bůh je dostatečně nemiloval a
neposkytl jim svou neodolatelnou milost, která by způsobila, aby v Krista
uvěřili. Souhlasím s ateisty, že takový Bůh není ani milující, ani dobrý. Také
to není Bůh Bible, ale výmysl člověka.
Spása je pro
hříšníky, milostí.
Otázka: Dejme tomu, že zlo
není Boží vinou. Beru to - pokud se jedná o pozemskou existenci. Co mne trápí je, že Boží trest zla, je sám o
sobě zlem. Namísto potrestání zla v tomto životě, kde by to mohlo udělat něco
dobrého (i když sama Bible připouští, že zlí lidé na zemi prospívají), proč Bůh
trestá lidi ve věčném pekle, když už je navěky pozdě, tyto lidi pro nějaké dobro zachránit?
Odpověď: Máte pravdu v
pohledu, že člověk v pekle se už obrátit nemůže. Jedním z pochopitelných důvodů
je, že utrpení je tak veliké, že obyvatel pekla bude nucen litovat - ne z
upřímné lítosti, ale z přání z toho hrozného místa uprchnout. Ovšem váš návrh na omezení trestu na tento
život předpokládá, že víte jak získat lidi pro Krista, lépe než Bůh. Idea o potrestání zlých v tomto životě a tím
je přinutit aby se obrátili ke Kristu má mnoho vad z důvodů, které jsme již
probírali. Tento boj se vede o lidská srdce a tudíž člověka nemůžete získat
nátlakem! Lásku nemůžete vynutit....
Není to ani problém
lidského chování. Změna chování je v kompetenci rodičů, civilních úřadů,
nápravných zařízení. Jednání nemá nic společného se spásou! Ve skutečnosti jedním z hlavních klamů,
které zdržují člověka od lítosti vůči Bohu a víry v Ježíše Krista, je jeho představovaně dobré chování. Původní problém není chování, ale vztah
člověka k Bohu. K tomu musí být člověk napraven, aby rozpoznal svůj hřích a
litoval - ne aby si nasadil masku svatouška. Tento omyl je propagovaný mnoha
Křesťany, kteří - v dobrém úmyslu vynykládají čas a energii v pokuse udělat z
tohoto světa lepší místo, ve kterém by se dalo žít. Božím plánem není tento
svět vyčistit, ale Bůh ho předurčil ke zničení! Božím plánem je: Povolat ty své
z tohoto světa, a udělat z nich občany nebe. A jak se to dá udělat? Dalo by se
toho docílit trestem v tomto životě? Právě naopak! Bible učí, že „Boží dobrota
tě vede k pokání“ (Římanům 2:4), a že je to „Boží milost, která přináší spásu“ (Titus
2:11). Dobro a milost jsou oceňovány a přijímány s radostí pouze těmi, kteří
ví, že tyto dary jsou tou jedinou
nadějí jak uniknout zaslouženému trestu za jejich hříchy...
Nespravedlivé
obviňování Boha.
Otázka: Domnívám se, že
nepotřebuji další důkazy o tom, že bohové neexistují, nežli ty které ukazují
zlo prováděné v jejich jménech. Jedny z nejničivějších válek, nejkrutější
mučení, a nejnebezpečnější předsudky byly ve jménu náboženství. Co se týká
křesťanského boha, není pochyb o tom, že bylo umučeno a zabito více nevinných
lidí, než pro jiného boha - jenom proto, že že měli odlišnou náboženskou víru
než jejich mučitelé. Jak můžete vysvětlit takovéto zlo ve jménu boha?
Toto je velmi starý a
upřímný argument. Uvědomuji si problém, který přináší, problém, který stojí na
nepochopení, které se dá odstranit chvilkou myšlení. Není přece rozumné vinit
Ježíše za to, co někdo, kdo se prohlašuje za Křesťana, v Jeho jménu provádí,
pokud to Ježíš sám neučil a nedělal. Je právě tak neracionální vinit Boha za
něco co dělají ti, kteří tvrdí, že Ho reprezentují...
Přesto že nevěřil v Boha
Bible, ale v nějakého „ducha vesmíru,“ velký anglický básník a radikál Prcy
Bysshe Shelley (1792-1822) poukázal, již před 180 lety, ne nekonzistenci zla,
které se koná ve jménu Boha: Perzekuce za
názor je nespravedlivá. Jakým právem mohou uctívači Božstva jehož
dobrosrdečností se chlubí, znepříjemňovat život těch, jejichž ideje o Božství
jsou jiné než oni sami drží? .... Běda! Není žádného oprávnění těch, kteří
uctívají dobré Božstvo; pouze ti, kteří by uctívali démona, takoví by jednali
souhlasně s principy svého božstva, kdyby pronásledovali, mučili a zabíjeli v
jeho jménu.....
S touto
racionalizací se nedá argumentovat - je dokonale biblická. Pravý Křesťan své
nepřátele miluje, nikdy nikoho nepronásleduje, mučí, či zabíjí. Bohužel,
římsko-katolická církev (na kterou Shelley nepochybně naráží), a i jiné
náboženské skupiny prováděly smrtelné výpravy proti těm, kteří s nimi
nesouhlasili. Na neštěstí, římský Katolicismus je jediným „Křesťanstvím“ které
většina lidí na světě poznala. Jen málo lidí si uvědomuje, že zde vždy bylo
několik milionů pravých následovníků Ježíše Krista, kteří nebyli částí
katolické církve. Jen málo také ví, že miliony těchto trpěly rukou Říma.
Zkontrolujte si naší dokumentaci v knize „A
Woman Rides the Beast.“ Člověk si vzpomíná na případ jednoho domorodce,
který dostal volbu mezi plameny a obrácením se na „Křesťanství“, a tím také jít do nebe. Domorodec se zeptal, zda v
tom nebi jsou lidé, kteří ho právě ohrožovali. Bylo mu řečeno, že pouze tito
lidé v nebi budou. Domorodec se potom rozhodl pro smrt v plamenech.....
Je
Bůh Starého Zákona nekřesťanský?
Otázka: Četl jsem nedávno
jednu starou knihu kde byla jedna povídka, která, jak jsem přesvědčený, by
otřásla „vírou“ každého Křesťana. Matka vypráví dítěti o zavraždění Amalekovců.
Vysvětluje, že v tehdejší době byli nepřátelé vražděni, ovšem odhalení bylo
progresivní, a Ježíš nám řekl že máme své nepřátele milovat a činit dobro těm,
kteří nás používají s opovržením. Malá dívka zvolala: „Už tomu rozumím, to bylo před tím, než se Bůh stal Křesťanem!“ Zdá se mi, že Bible představuje Bohy dva:
mstivého, bojovného Boha Starého Zákona, a soucitného, odpouštějícího a
milujícího Otce Zákona Nového, kterého představil Ježíš. Jak můžete smířit tyto
dva „Bohy“?
Odpověď: A opět zde máme
velmi starou námitku, která pramení z neporozumění Bible. Bůh Starého Zákona je
právě tak milosrdný, jako Bůh Zákona Nového. Je jasné, že je to stále ten
stejný Bůh. Starozákonní proroci jasně
prohlašovali, že Bůh nemá žádný požitek ve vynášení rozsudků nad hříšníky.
Žalmy jsou plné chvály Boha za Jeho milosrdnost, laskavost, milost a lásku. V
každém ze dvaceti šesti veršů žalmu 136 se říká o Bohu, že „Jeho milosrdenství
trvá navěky.“ Zamyslete se nad těmito
dalšími příklady z mnoha jiných, které by bylo možno uvést:
Uvěřil jsem ve Tvé
milosrdenství, mé srdce se zaraduje ve Tvé spáse. (Žalm 13:5)
Dobrota a
milosrdenství mne jistě budou provázet po všechny dny mého života, a
já budu pobývat v
domě mého Pána navždycky. (Žalm 23:6).
Všechny
cesty Hospodina jsou milosrdenství a pravda pro ty, kteří dodržují
Jeho smlouvu a
svědectví... (Žalm 25:10).
Věřím v
Boží milosrdenství navěky a navždy...
(Žalm 52:8)...
Ty,
Pane, jsi dobrý a připravený odpustit, hojný v milosrdenství vůči všem
těm, kteří k Tobě
volají... (Žalm 86:5)..
Ty,
Pane, jsi Bohem plným soucitu, laskavý, a hojný v milosrdenství
a v
pravdě.... (Žalm 85:15).
Pán je dobrý;
Jeho milosrdenství je věčné, a Jeho pravda vytrvá pro
všechny
generace... (Žalm 100:5) .
Pán je
milosrdný a shovívavý; pomalý v hněvu a hojný v milosrdenství
(Žalm 103:8)...
Je velmi poučné se vrátit
k Hoře Sináji, kde Bůh zjevil sám sebe
svému lidu Israeli a blíže ještě
Mojžíšovi. Tam to bylo, kde Bůh promluvil slova Zákona z uprosřed ohně a kouře
na vrcholu hory, která se třásla Jeho Přítomností. Byla to jistě hrůzná scéna,
kde také vykonal přísný rozsudek na úpatí hory nad těmi, kteří se dali na
modloslužebnictví a nemoralitám, zatím co Mojží mluvil na Sinaji s Bohem... A i
uprostřed této hrůzné scény, kde byl vidět Jeho majestát a spravedlnost, se Bůh
ukázal být milosrdným a trpělivým. Když požádal Boha, aby se mu zjevil, Mojžíš
putoval zpět na horu aby Ho potkal. Zde vidíme, jak se Bůh odhalil při této
příležitosti Mojžíšovi:
A Bůh sestoupil zahalený
v oblaku. Mojžíš tam s Ním stál a vzýval jméno Hospodina. Když Hospodin kolem
Možíše přecházel, zvolal: Hospodin, Hospodin! Bůh plný soucitu a milosti,
shovívaný, milosrdný a věrný, který projevuje milosrdenství tisícům generací,
který odpouští vinu, přestoupení a hřích. Viníka však bez trestu
nenechá..... (Exodus 34:5-7)...
Co se týká Krista, který
představil Boha jako milujícího Otce, nemohl ukázat Boží lásku a milosrdenství
jasněji, než již byly prezentovány ve Starém Zákonu. Kromě toho, téměř polovina
z 54 případů, kdy je peklo v Bibli zmíněné, je to v Zákoně Novém. V
evangeliích, varoval sám Kristus před peklem 17 krát a opakoval varování o
přicházejícím soudu několikrát....
A co zničení
celých národů?
Otázka: Bůh řekl Israeli, aby totálně
vyhladil města, aby „zničili vše co dýchá“ (Deuteronomy 20:16-17).... Jaké
možné ospravedlnění můžete najít pro taková nevybíravá jatka?
Odpověď: Toto je obtížná
otázka - ani ne tak pro dospělé, jako pro děti. Právě tak to bylo se Sodomou a
Gomorou (Genese 13:13) . Když byla tato
města ohněm zničena (evidence je vidět dodnes v této části Israele), zahynuly
tam také všechny děti. .... Ale že Bůh tyto lidi zničit nechtěl je jasné z Jeho
výroku k Abrahámovi, když mu sliboval Kanánskou zem: „Sem se vrátí teprve
čtvrté pokolení, protože není ještě dovršena míra hříchů Emorejců...“ (Genese
15:16).... To nám říká, že v té době Bůh nepovažoval hříšnost těch lidí za tak
velikou, aby vyžadovala zničení. S tímto na mysli snad můžeme věřit Bohu že když je nakonec zničil včetně jejich
dětí, byl to ten jediný způsob, jak očistit tak strašně znečistěnou zem...
Nesmíme zapomenout, že
Boží trpělivost vytrvala po více než 400 let, jak tak zlo národa vzrůstalo.
Nakonec je musel zničit pro dobro zbytku lidského druhu. Můžeme si být jistí,
že dělal neochotně. Bůh nás ujišťuje: „Jako že jsem živ, nemám žádnou radost ve
smrti hříšníka - rád bych aby se tento odvrátil od své cesty a žil.“ Obraťte
se, odvraťte se od svých cest - proč chceš
zemřít, lide israelský? (Ezechiel 33: 11)...
Dále víme, že Bůh není
svévolný; s každým jedná stejně. Soud nad národy měl být příkladem pro Israel,
ale ti se nepoučili. Nakonec musel Bůh vynést podobný rozsudek nad svým
vyvoleným národem... Zřejmě plně
nechápeme tu zjevnou drsnost soudu, obzvláště na dětech, které nejsou morálně
odpovědné, ale je velmi pravděpodobné, že tyto děti, vzhledem k vysoké morální
nečistotě společnosti ve které se narodily, byly všechny nakaženy nebezpečnými
chorobami. Pravda, nevíme všechny podrobnosti ale ponecháváme Bohu to, čemu
nerozumíme, a právě tak jako Abrahám, budeme spočívat na důvěře:“Cožpak Soudce
veškeré Země nejedná spravedlivě?“ (Genese 18:25)..
Nedovoluji si
zpochybňovat Boží právo na soud a rozsudky, jak On to vidí. Právě tak jako
víme, že ti, kteří zemřou před věkem, kdy by mohli vědomě přijmout nebo
odmítnout Krista jsou spaseni, víme, že tato milost byla rozšířena i na děti z
Kánanu.
Šťastný
zabíjením dětí?
Otázka:Jeden verš ve
Starém Zákonu, který jsem nikdy nemohl sloučit s mou vírou v Boha, a který mne
proto znepokojoval po léta: „Blaze tomu, kdo tvá nemluvňata uchopí a roztříští
o skálu..“ (Žalm 137:9). Říká snad Bůh
Israeli že je šťastný ten, který zabíjí děti? Jeden kazatel to vysvětloval tak,
že „tito Pohané byli tak strašně posedlí
démony, že i děti musely být zabity.“ Přece by Bůh mohl tyto děti vyléčit,
spíše než je pobít!
Odpověď: Naopak - Bůh
neříká Israeli, aby rozbil hlavy dětí o skálu. On vlastně k Israeli vůbec
nemluví. Bůh pronáší soud nad Babylónem za jeho veliký hřích, když zcela bez
milosti zničil Jerusalém, a odvedl židovský národ do zajetí. Zde máte, co
vlastně Bůh říká: „Záhubě propadlá dcero babylónská, blaze tomu kdo ti odplatí,
za skutky spáchané na nás, blaze tomu, kdo tvá nemluvňata uchopí a roztříští o
skálu..“ Je to předpověď, ve které Bůh
varuje Babylón, že s ním bude zacházeno přesně tak, jak Babylón zacházel s
Israelem, a že bude zničen tak, jak Babylón ničil jiné národy. Že přichází den,
kdy nepřítel, (jiný než Israel) se bude radovat ve svém triumfu nad zničením Babylónu.
Nebyl to Israel, kdo Babylóń zničil.
Proč
prostě Bůh nezruší nemoc a smrt?
Otázka: Kromě mého
skepticismu, zda se zázraky vůbec mohou stát, mám problémy s případy hojení,
které Kristus vykonal v době, kdy byl na zemi. Některé vypadají věrohodně, jiné
vyžadují otázky. Na příklad se jednou „hojení“ nepodařilo, a muselo být
provedeno ještě jednou (Marek 8:22-25). To těžko dokazuje, že Kristus byl
„Bohem v lidském těle. Kromě toho, pakliže Kristus uměl skutečně hojit, proč
nezahojil každého? A ještě lepší: Pakliže Bůh skutečně lidstvo miluje, proč
nezruší nemoc a utrpení kompletně?
Odpověď: Máte na mysli
člověka, který, když se Ježíš dotknul jeho očí
a zeptal se ho co vidí, odvětil: „Vidím lidi jako chodící stromy.“ Ježíš
se ho dotknul znovu , a „muž viděl
všechno jasně.“ Ten výraz „muži jako stromy“ se zdá být důvodem pro druhé
dotknutí: Zrak slepého byl uzdravený ale on nerozuměl tomu, co viděl. Tím, že
byl slepým od narození, nikdy neviděl ani muže, ani stromy, a proto byl zcela
zmatený. Zřejmě Ježíš, tím druhým
dotekem zapůsobil na jeho mysl, aby porozuměl tomu, co vidí. Ať ať už je
vysvětlení jakékoliv, tento případ nemůže vrhat stín pochybostí na Kristovu
schopnost hojit, pohlédneme-li na
případy, kde jeden dotyk stačil nejenom
pouze hojit, ale i vzkřísit mrtvé.....
Co se týče otázky, proč
Kristus nezničil nemoc vůbec - odpověď je jak logická, tak i biblická. Jsou dva
základní důvody. Za prvé - nemoc,
utrpení a smrt jsou důsledky hříchu. Pokud lidstvo pokračuje život v hříšné
vzpouře proti Bohu, tak dlouho bude pokračovat nemoc. Lidé, které Kristus
zahojil, onemocněli později opět, a tak to je podnes. Dále, kdyby Bůh by - zcela nemoudře počal uzdravovat hříšníky,
vzal by to poslední, co žene člověka k obrácení. Odměňoval by jejich špatnost. Přáli by jste si, aby Bůh nechal
Hitlera naživu, aby mohl páchat zlo za zlem? Pochybuji.... A kde tedy, uděláte
hranici mezi těmi, které by Bůh vyléčit měl, a těmi, které by - podle vás
neměl? Žádná taková hranice neexistuje,
jelikož, jak říká Bible, „všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy...“ (Římanům
3:23)...
Kromě toho, ti, kteří
byli od Krista vzkříšeni, jako třebas Lazar, zemřeli znovu. Bůh ustanovil ve své spravedlnosti že „mzda
za hřích je smrt...“ (Římanům 6:23), a tak dlouho, jak bude hřích pokračovat,
budou lidé na Zemi umírat. Zastavit
smrt, by bylo pro Boha nesprávné, protože smrt požaduje Jeho spravedlnost.
Kromě toho by to opakovalo a opakovalo existenci v těchto smrtelných tělech a v tomto zlém světě. Bůh měl na mysli něco lepšího: Vzkříšení
těla do nesmrtelnosti, a věčné štěstí v novém vesmíru, který On stvoří, a kam
se hřích nedostane.... Pouze takoví,
kteří mají víru v Krista a kteří se stanou novým stvořením. (2 Korintským
5:17). budou moci žít navěky v novém
vesmíru radosti a rozkoše. Boží spása je nabízena, a je k dostání pro každého.
Přijmou ji, nebo nepřijmout jí - je rozhodnutí, které každý musí udělat za sebe
sám(a).
---------------------- * -------------------
.... zazní zvuk trubky a sám Pán sestoupí z nebe, .... ti, kteří
zemřeli v Kristu, vstanou nejdříve; potom my, kteří jsme ještě naživu, budeme s
nimi uchváceni, abychom potkali Pána v prostoru, a tak už s Ním zůstaneme
navždy....
1 Tesalonským 4:16-17....
Potom bude ten Zlý
(Antikrist) odhalený, kterého Pán zničí
jasem svého příchodu... 2 Tesalonským
2:8 ...
Viděl jsem, jak se
nebe otevřelo a hle - bílý kůň; a na něm seděl Ten, který se jmenuje Věrný a
Pravý .... a viděl jsem dravou šelmu (Antikrist) a krále Země a jejich armády,
kteří se shromáždili, aby vedli válku proti Tomu, který seděl na koni. ....
Ale šelma byla poražena a s ní i falešný prorok ... a oba dva byli vrženi do ohnivého
jezera, hořícího sírou....
Apokalypsa 19: 11, 19:20....
<< 10. „Uchvácení“ a „Druhý Příchod“? >>
Bude církev čelit Antikristovi?
Otázka: Co může být ještě
jasnější, než že církev bude stát proti Antikristovi? Pavel řekl: „V žádném
případě se nedejte oklamat, protože nenastane, dokud nedojde k odpadnutí od
víry a neobjeví se muž nepravosti.“ (2 Tesalonským 2:3). Bude zajímavé, jak odiskutujete tento bod.
Odpověď: Pavel specificky
oznamuje, že apostázie přijde první, ale neříká, že objevení Antikrista přijde
jako první. Ve skutečnosti říká, že Antikrist bude odhalený až potom, co přijde
ten den - vlastně v ten den... Ukažme
si to v příkladu: Neděle nepříjde dokud nejdříve nepříjde sobota, a my budeme
mít velikou večeři....Teď víte co zdržuje tu večeři - večeře nebude, dokud
dříve nebude odstraněna její překážka - tou je sobota. Je specifikováno, že nejdřív přijde sobota,
ale ne, že nejdříve přijde večeře. Člověk by se mohl zmást v tom, zda ta veliká
večeře přijde v sobotu nebo neděli, protože to není tak zcela jasné. Ale když
si uvědomíte co tou překážkou večeře
je, a že nemůže být odstraněná až do sobotní půlnoci, pak víte, že večeře bude
v neděli...
Pavel pokračuje dál v
jednoznačném prohlášení, že „někdo“ zabraňuje odhalení Antikrista, a že ten
nemůže být odhalený (poznaný), dokud „ten, který zdržuje (překáží), nebude
odstraněný z cesty.“ (2 Tesalonským 2:7). Ten, který stojí v cestě je věčný,
protože už zadržuje Antikrista po 2000 let. Pouze Bůh je věčný, a pouze Bůh je
dostatečně mocný, aby zabránil nástup Antikristovy světovlády. Ale Svatý Duch nemůže být odstraněný z
cesty, protože je všudypřítomný. Tak co tím Pavel vlastně myslel?
Unikátní
překážka.
Existuje vnitřní
Přítomnost Svatého Ducha, která je na zemi od svátku Letnic. Starozákonní
světci měli Svatého Ducha s nimi, a
jako pomazání na sobě. Tato
přítomnost mohla být ale odebrána. Svatý Duch nepřebýval ve věřících před
Letnicemi jako něco, co je v nich
stále. Tato vnitřní Přítomnost je unikátní pro Církev - fakt který je jasný z
mnoha veršů Bible. Tato nová Přítomnost, která byla před Letnicemi neznámá,
může být odstraněna tím, že odstraníte Církev - ty, ve kterých pobývá Svatý Duch.
David se modlil: „....a ducha svatého mi neber...“ (Žalm 51:11)., něco,
co by dnes nedávalo smysl a vyjadřovalo by to neomluvitelnou nedůvěru. Kristus řekl učedníkům: „Vy jej znáte, neboť
s vámi zůstává a ve vás zůstane..“ (Jan 14:17). Jan nám říká, když byl Kristus
zde na zemi, „Duch Svatý ještě dán nebyl, protože Ježíš nebyl ještě oslaven.“ (Jan
7:39). Potom co byl Ježíš Kristus oslavený, poslal Svatého Ducha „od
Otce,“ (Jan 15:26), aby byl s Jeho
Církví tak, jak před tím nebylo známo.
Je to tato unikátní
přítomnost, Svatého Ducha v Církvi, která bude odstraněna v Rapture či
Uchvácení, a tím bude umožněno odhalení Antikrista. Pochopitelně, Svatý Duch
tím že je všudypřítomný, zůstane, aby přesvědčoval hříšníky o pravdě evangelia,
a získal množství pro Krista během tribulační doby. A to budou ti „tribulační
svatí,“ kteří budou za svou víru umučeni.....
Nebiblická
teorie útěku?
Otázka: Představovat si,
že Církev bude vzata do nebe ještě před tím, než se objeví Antikrist, převezme
moc nad světem, a předpoveděných sedm let Strastí začne, je podle mne falešná
iluze. Kristus řekl, že budeme pro Něj trpět. Toto učení o před-tribulační
Rapture se zdá nabízet nebiblický útěk před tímto utrpením. Proč by měla určitá
část Církve uniknout své porci utrpení?
Odpověď: Kde je řečeno,
že Doba Strastí pod Antikristem je přidělena části Církve, která bude právě
naživu, až se Antikrist objeví? A proč
by měla určitá část Církve procházet utrpením z rukou Antikrista, které žádní
jiní Křesťané neprocházeli? .... Jistě, mohlo by tomu být. V určitém období a
na určitých místech, různé části Církve trpěly pronásledováním a persekucí,
které se lišily v intenzitě i délce. Křesťané zde v USA na příklad, ještě nikdy
(doposud), nebyli vystavení hrůzám, kterým museli čelit ti, kteří po staletí
žili v dobách mučení a zabíjení Inkvizicí. A co ti, kteří byli upalováni na
hranicích, nebo po dlouhá léta věznění byli podrobeni těžké práci a hladovění
za Stalina, Hitlera nebo Mao Ce Tunga? Ale kde Bible učí o tom, co by se
týkalo Církve a Antikrista?
Je několik jasných veršů v
Bibli, které říkají zcela prostě, že Církev nebude na zemi, až se Antikrist
uchopí moci. Za prvé ze všeho, ranná Církev žila bez pochyby v očekávání Kristova bezprostředního návratu: „My však
máme občanství v nebesích, odkud očekáváme Spasitele, Pána Ježíše Krista..“ (Filipským
3:20), ....„obrátili jste se k Bohu... aby jste očekávali Jeho Syna z nebes.“ (1
Tesalonským 1:9-10) “očekávat slavné zjevení našeho Spasitele Ježíše Krista..“ (Titovi
2:13), „zjeví se těm, kteří na Něj
čekají“ (Židům 9:28) a.t.d. Kdyby měl nejprve přijít Antikrist, nedávalo by
to žádný smysl, čekat na Ježíše Krista!
Toto očekávání Jeho
bezprostředního návratu učil nejprve
sám Ježíš Kristus, který se také zmínil o tom, že někteří, ve zlé mysli uvažovali
o Jeho odloženém návratu: „Buďte připraveni, a vaše lampy ať hoří; vy sami
buďte jako ti, kteří očekávají svého Pána - až On přijde a zaklepe na dveře,
abyste Mu rychle otevřeli... buďte tedy připraveni, protože Syn člověka přijde
v hodimu, o které nevíte..“ (Lukáš
12:36,36,40) ...... „Ale když si zlý služebník řekne ve svém srdci, můj Pán se
zdržel...“ (Matouš 24:48)...
Pakliže Kristus
neplánoval „vytrhnout“ ty své do nebe před Dobou Strastí, potom nemohl být
očekáván před jejím koncem. V takovém případě by nebyla žádná naděje na Jeho
příchod před tím, než Antikrist zničí Církev, přeběhne sedm let Tribulace a
Jerusalém je obklíčený armádami celého světa a Kristus musí zasáhnout, aby
zabránil celkovému vyvraždění. Jenom pak se může Kristus vrátit. A tudíž by
nikdo nepozoroval a nevyčkával Jeho návratu
dnes - tím méně v prvním století!
Taková, nadějná řeč by nebyla v Novém Zákonu vůbec použita. Nedávala by
smysl.
Dále je jasné, že Církev je
v nebi před Kristovým Druhým Příchodem, tentokrát k Armageddonu. Čteme přece
jasně v Apokalypse (19:7-8) čteme: „Přichází
svatba Beránka, a Jeho nevěsta se připravila. Bylo jí dáno, aby se oděla v
kment, čistý a bílý..“ Tato svatba
mezi Kristem a Církví se odehrává v nebi, zatím co Antikrist vládne na zemi!
Každopádně nemůže být Církev na dvou místech najednou: Být masakrována Antikristem a zároveň být přítomná u svatby v nebi!