+ - komentáře:http://nejotazky.wz.cz/2022/05/homo-curiosus/
Pakliže neexistuje Bůh, který by nás byl stvořil pro svůj věčný účel, potom lidská existence není jen zcela bezvýznamnou událostí, ale také krutým a zlomyslným žertem neosobního vesmíru, který „tak nějak“ zplodil podivné bytosti, které z nepochopitelných důvodů touží po smyslu a účelu tam, kde žádný nemůže být! Život nemá žádný smysl, pakliže nepokračuje – ne pouze za hrob- ale bez konce dál a dál, až za existenci tohoto fyzického vesmíru!!!
Jestli je pravdou, že lidské myšlení je závislé výlučně na mozku, mozky na biochemii a biochemie na nesmyslném (kdo by tomu ten smysl dal?) víření atomů, potom si nedovedu představit proč by myšlenky těchto mozků (a do toho spadá i Tvůj mozek!) by měly mít větší důležitost či význam nežli – třeba hluk větru! Ano, pakliže je člověk náhodným produktem neosobních vývojových sil, potom jsou právě tak náhodné a nesmyslné jeho myšlenky, včetně evoluční teorie!..
Nedává víc smyslu přičíst fyzické hmotě v lidském mozku smysl pro morálku a etiku, než by dávalo smysl hovořit o „poctivé“ ledvině či „nemorálním“ slepém střevu! Všichni si uvědomujeme, že „zlé“ srdce nebo „opovržlivý“ pohled, nemá nic společného s jmenovanými orgány ale s duchem člověka! Každý ví, že nesobecká láska, ocenění pravdy či krásy, nenávist ke zlu a touha po konečném naplnění, nejsou důsledky kvality atomů, molekul či buněk ze kterých se tělo skládá. A proto je důvod k víře, jak také Bible učí, že duch jemuž tyto nepopíratelné kapacity přísluší, pokračuje v existenci i když tělo, ve kterém obývá, zemře…
Zatím co smrt těla zabrání duchu, který tělo obýval, aby se vyjadřoval ve fyzické rovině prostoru, hmoty a času, není důvod se domnívat že tím duch ztrácí svou schopnost funkce v ne-fyzikální dimenzi existence. Že existuje svět spirituální, který zahrnuje jak nebe tak i peklo – bylo vždy přesvědčením lidstva. Důkaz této víry nacházíme hojně v každé kultuře tak daleko zpět, jak jen archeologové jsou schopni jít.
Pochopitelně – skutečnost, že většina lidstva tak věří, neznamená ještě že je tomu tak! Ani předešlé úvahy nejsou podávány jako nezvratný důkaz života po smrti! Nakonec ani Bible se nepokouší dokázat existenci Boha, lidského ducha nebo nesmrtelnost. Důvod toho bezpochyby leží v tom, že lidstvo je neschopné – ať už skrze filosofii nebo vědu jednat s důkazem v oblasti duchovní…
Jak mohu mít v srdci mír, když nemám nejmenší potuchy o tom kdo jsem a kam jdu? Jaký je smysl mého života? Jaký je účel veškeré Existence kolem mně? Jsem determinován chemickým uspořádáním své deoxyribonukleové kyseliny, nebo si mohu o svém osudu suverénně rozhodovat? Pakliže mohu svobodně rozhodovat, jsem někomu za svá rozhodnutí odpovědný? Pakliže nemohu, potom jsem jako kámen vržený (vržený kým?) do prostoru, aniž bych měl schopnost dráhu změnit. Kámen, který se jednou rozpadne v nic? Co vlastně znamená, řeknu-li život?
Zaplnil bych celé stránky otázkami, které mně za život napadly, nebo napadly někoho jiného a ten o nich napsal. To všechno nemá cenu zlámané kudly! Buď je celá existence stvořena někým, kdo má moc takovou existenci stvořit – Bytosti, která je absolutně mocná a inteligentní aby byla schopná vykonstruovat všechny ty skutečnosti, které jsou pro nás záhadou – a nebo jsme náhodné (nemůžeme být přece úmyslné či plánované!) zpotvořeniny, aušusy, které vznikly jako „zvratky“ nemocné hmoty! Bez té Bytosti nejsme schopní najít mír, poznat pravdu, objevit smysl naší existence! Němá hmota nám to nepoví – a i kdyby jsme v tom nejpříznivějším případě něco objevili – nikdy nebudeme mít jistotu že to, co jsme vyspekulovali je pravda. Nikdy!
Vezmi třebas Buddhu: Učil náboženství bez Autority, bez Boha. Ale já potřebuji Skálu, o kterou se mohu opřít, když je mi úzko! Když se na mně celý, ten nepochopitelně obrovský vesmír tlačí! Potřebuji někoho, kdo dovede říci: „Slunce, zastav se!“ A slunce se zastaví! Potřebuji někoho kdo řekne: „Lazare vstaň!“ A Lazar oživne! Potřebuji někoho, kdo má kontrolu nade vším! Nezajímá mně nabídka: „Pakliže se budeš snažit, splyneš jednou s tím vesmírným oceánem – do klidu, míru, nonexistence. To mi přece slibuje i ateista! …Já potřebuji někoho, kdo mi – přes všechny moje chyby, hříchy a „kopance“ řekne:“ Ať jsi jakýkoliv, věř mi a miluj mně! Já jsem tě miloval dávno před tím, než ty jsi se o mně dozvěděl! Já jsem za tebe zemřel, aby ty jsi jednou mohl žít se mnou. Uvědom si laskavě, že tě omezuji pouze tam, kde by ti to uškodilo. Věř mi a budeme spolu věčně žít!“ A to je to, co já potřebuji!
Křesťané se mají mít rádi! Jistě, jsme každý jiný a někdy mám s tím potíže ale – a teď dávej dobrý pozor: Dám přednost cikánovi, který je opravdovým Křesťanem, před intelektuálem, který je ateistou! Fakt, že jsem ještě nikdy nepotkal cikána, který by skutečným Křesťanem byl, tuto mou zásadu nikterak nezlehčuje!
Už to učím od počátku: Svět nebude nenávidět ideu Boha! Boha, jako nejasnou, mlhavou vesmírnou „Sílu“. Dokonce budou ochotni v tomto ohledu s tebou debatovat. Hlavně u piva. Koho svět nesnáší, je Ježíš Kristus! Můžeš chodit po světě s půlmetrovou plackou: „Věřím v Boha“ a můžeš být populární! Ale zkus Ježíše z Nazareta a tvá popularita rychle zmizí! Někdo někdy poznamenal: Bůh kdysi stvořil člověka k obrazu svému – nyní člověk si tvoří k svému obrazu Boha“. Lidé odmítají Krista, protože ten falešný Bůh, kterého si vymysleli, není otcem Ježíše Krista! Člověk potřebuje boha, který by mu schválil špínu jeho srdce a duše!….
Rozdíl mezi falešným a pravým Křesťanstvím lze vidět v porovnání Barabáše a Saula z Tarsu. Barabáš mohl prohlásit: „Ježíš zemřel za mně“, jako nikdo jiný na světě! Byl ve vězení za vzpouru a vraždu. Barabáš byl osvobozený v okamžiku když Ježíše odsoudili na jeho místě! Osvobozený, aby mohl pokračovat ve svém zločinném životě, podle svých zlých ambic…. Na rozdíl od něho, Saul z Tarsu přijal Kristovu smrt za svou vlastní. Byl to konec Saula z Tarsu a počátek člověka nového – apoštola Pavla.. „Jsem ukřižovaný s Kristem!“ volá Pavel a není to jen prázdná metafora….
Víra? Připomíná mi jedno přirovnání, které jsem slyšel před lety: Jde chlapík v noci lesem domů. Je tma a mlha, dobře nevidí a sejde s cesty. Nemá ani tušení, že se dostal až k hluboké rokli. Udělá chybný krok a padá v hrůze dolů. Bezděky se zachytne kořene stromu, který tu kdysi rostl. Jak tam tak zděšeně visí, začne volat o pomoc: „Pomoc – je tam někdo, kdo by mi pomohl?“ Za malou chvíli se ozve hlas: „Jmenuji se Kristus a mohu pomoci. Udělej přesně to, co ti povím!“ „Díky Bohu, udělám všechno, co řekneš! Co mám udělat?“ „Pusť se!“ zazní se shora. Nastane ticho na několik okamžiků a visící člověk zavolá: „Je tam ještě někdo jiný ?
Možná, že se to zdá být přehnané, nadnesené. Není! Nemůžeš se držet Krista a světa zároveň!! Nefunguje to! Kristus chce plnou důvěru! Jeho děti budou sice ve světě, ale do tohoto světa nepatří! Ježíš řekl hned na začátku, že Jeho děti to nebudou mít ve světových systémech (v kterémkoliv!) nikterak lehké. Pochopte prosím vy, kteří to čtete: Všechny hlavní církve, místo aby zaujaly stanovisko Krista, vyšly do světa se sebevědomým cílem přeměnit svět pro Krista!
Nepodařilo se jim to ani za 1900 let! Pokusili se zpopularizovat „náboženství“, udělat ho přitažlivým, zajímavým pro celý svět. Jejich argument je: „Musíme to udělat, abychom získali svět“. Kdo jim řekl, že zevangelizují svět? Co říká Ježíš v Matouši 7:13-14? Kolik lidí se zachrání? Jenom On to ví, ale naznačuje, že jich mnoho nebude! V knize Skutků čteme, jak Pavel říká Felixovi o Soudu. Takové diskuze lidé rádi nemají! Podle nich je to takto: Každý je Božím synem nebo dcerou, každý jednou půjde do nebe! To je něco, co lidé slyší rádi! Mikuláš s andělem a čertem, kteří nakonec obdarují všechny! Nebo ten „starý, polo-senilní dědeček“ – tam někde nahoře – který nemá ani pořádný přehled o tom, co se na Zemi děje!
„Být Křesťanem“ se neskládá z následování nějakých předpisů nebo principů, či držet se nějaké náboženské filozofie, která „žije dál“ po smrti zakladatele! Není to ani „usmiřování“ si nějakého božstva skrze předepsané rituály, či „naladění“ se na nějakou kosmickou „sílu“, skrze patentovanou meditaci. Pravé Křesťanství je založeno na víře v Ježíše Krista, Jeho smrt, pohřeb a vzkříšení jako na historické události, které se na této planetě odehrály a jsou životně důležité pro naší spásu v tom, že uspokojily požadavek božské spravedlnosti jako výkupné za naše hříchy…
A tak, aby ses mohl stát Křesťanem, musíš věřit na smrt, pohřbení a vzkříšení Ježíše Krista! Je proto mnoho důvodů. První, jak Tomáš Aquinský argumentuje: Pokud není člověk – čistě spirituální bytostí jako třeba anděl – spojení duše, ducha a těla je nutnou podmínkou pro lidskou existenci!
A proto nemůžeme mluvit o vzkříšení, pakliže je tělo odděleno od ducha a duše. To přece představuje smrt! Pakliže tělo, které podlehlo smrti nepovstane znovu k životu, potom nikdo Smrt neporazil a Kristův slib se ukáže falešným!… Je to Kristovo vítězství nad Smrtí, které jediné dává záruku věčného života těm, kteří v Něj uvěří. Kromě toho Kristovo vzkříšení je slib těm, kteří Ho přijmuli, že jejich Pán a Spasitel vzkřísí jejich těla také. Čti pozorně: Křesťanské nebe není ne-tělesný spirituální zážitek na druhé straně hrobu, ale věčné obydlí vzkříšených, nesmrtelných a oslavených bytostí, jejichž těla byla spojena s duchem a duší, aby žili navěky s Bohem…
Pakliže učedníci lhali v tom, když tvrdili že Kristus vstal z mrtvých, potom je Křesťanství založené na hrozném podvodu! Učedníci ale neodešli na Sibiř, do Patagonie či na Hawaii, aby kázali o vzkříšení tam, kde by nebylo možné jejich tvrzení vyvrátit! Právě tak, jak jim Ježíš přikázal, začali prohlašovat vzkříšení Ježíše Krista v Jerusalémě, kde – kdyby byl Ježíš ještě mrtvý, by nebyl problém vystavit Jeho tělo a zastavit tak „nové náboženství“ hned na začátku! Ale nic méně, než Kristovo tělo by nestačilo, protože srdcem zprávy učedníků nebyla nějaká nová teologie, ale tvrzení svědků, že Kristus vstal z mrtvých!
Místo aby nabídnul nějakou novou náboženskou filozofii, Ježíš nabídnul sebe! Nenavrhnul nějakou novou cestu do nebe, ani neslíbil, že je tam povede. Prohlásil, že On je tou jedinou cestou do místa radosti a rozkoše, po kterém všichni lidé toužili a doufali ho po smrti dosáhnout. A k tomu smělému tvrzení přidal ještě jedno – a to ještě úžasnější a nádhernější. Byl to koncept za hranicí všech představ – něco, o čem žádný náboženský vůdce ani neuvažoval – natož aby jej nabídnul lidem! Nebe, o kterém hovořil jako o „Otcově domě s mnoha příbytky“, nebyl jen nějaký „Ráj“ kde by přivítal své následovníky v nefyzickém stavu, až jednou zemřou. Naopak! Ujistil je, že je jednoho dne všechny vezme domů žívé a v tělech! A i kdyby zemřeli před tím, než se vrátí, vzkřísí jejich těla a ztransformuje pro pobyt v nebi….
Zločinec, obhajující spravedlnost rozsudku nad ním vysloveného, by byl vzácnější nežli červená vlaštovka! Nikoho potom nepřekvapuje že ti, kteří odmítli Boží laskavou a velkomyslnou nabídku si stěžují na následky, které na sebe přivodili. Tyto „stížnosti“ vždy staví Boha před jejich soud, pochybují o Jeho charakteru a viní Ho z toho, co zavinil člověk! Typickým je jejich svatouškovsko-rozhořčený výkřik: Jak může milující Bůh odsoudit někoho k věčnému utrpení ?? Slyšel jsem to tolikrát! Možná že pomůže následující ilustrace:
Představte si krásnou barevnou rybu plnou života, jak si tak plave v moři. Pojednou uvidí na břehu chlapíka, jak si kouří cigáro a v ruce drží láhev chlazeného piva.. Ryba si řekne: „Tak tomuhle říkám život!“ Vyskočí z vody a „doplácá“ se horkým pískem až na to pohodlné křeslo. Namísto očekávaného pohodlí však začne lapat po vzduchu. Spadne s lehátka, otevírá a zavírá žábry, až nakonec umírá v hrozných bolestech na písku. Kolemjdoucí, který to pozoruje zvolá zlostně:“ Co je to za Boha, který stvoří rybu, aby takhle trpěla?“
Pochopitelně – Bůh neměl nikdy v plánu bolest a smrt té ryby – právě tak jako nechce, aby kdokoliv trpěl v pekle, které sám Ježíš popsal jako „věčné plameny, připravené pro Satana a jeho anděly“. Člověk, který byl stvořen aby „plul“ v moři Boží lásky, dostal moc rozhodování, bez které by nikdy nemohl reagovat na Boží lásku, ani na lásku druhých. Lidé, kteří odmítnou život a lásku, pro které je Bůh stvořil, přivádí na sebe nešťastný osud právě tak, jako ten chudák ryba!!!
Peklo není jen nějaká metafora, nebo stav mysli! Je to skutečné místo. Ale víc než to – peklo je také stav existence. Není to pouze trest od odmítnutého rozhněvaného Boha, který spravedlivě reaguje na lidské zlo, ale peklo je skutečným objektivním osudem, který si hříšník na sebe přivodil zneužitím svého spirituálního života……………. Bylo by zcela nemožné aby ti, kteří odmítli Krista žili v nebi. Bylo by to zcela nemožné právě tak, jako je nemožné, aby žížala učila integrály, nebo aby slepice ocenila surrealistický obraz! Bůh nebude nikoho do nebe nutit, protože to by nebyl akt lásky! Kromě toho by to obrátilo nebe v peklo plné vzbouřeneckých oblud, které živelně nenávidí jak Boha a Jeho nebeskou armádu, tak i všechny spasené Křesťany!.
Pakliže nebe a peklo jsou ty jediné alternativy, proč by někdo volil věčné utrpení, namísto věčného štěstí a radosti? Jistě nikdo takovým „cvokem“ není! Problém neleží ve volbě mezi peklem a nebem! Vlastně většina lidí, kteří jsou na cestě do pekla, se snaží sama sebe přesvědčit, že takové místo neexistuje! Když poznají svůj omyl – je už příliš pozdě. Volba, kterou udělali – nebyla volba pro peklo, ale bylo to rozvážené odmítnutí Božích zákonů! Toto jejich odmítnutí zároveň nedovolí Bohu, aby jim odpustil jejich hříchy a udělal je šťastnými tak, jak On si přeje. Peklo nikdy nebylo v Božím plánu ani pro jednoho jediného člověka! On přece zaplatil strašně vysokou cenu za to, aby člověk do pekla nemusel!
Zatím co nebe a peklo jsou prezentovány jako odměna nebo trest, jádrem věci je vlastně vztah! Nebe je prožívání Boží přítomnosti na věky, zatím co peklo představuje věčnou existenci bez Boha. Ani Buddha, Mohamed, Konfucius, Zoroaster či jiní nikdy netvrdili, že jsou mostem přes propast mezi Bohem a člověkem. Pouze Ježíš to na sebe vztahoval a také naplnil. V jejich odmítnutí Ježíše Krista, světová náboženství nabízí, vzájemně si odporující diagnózy a léky pro základní problémy lidstva, které se vždy ukáží být nedostatečné! Jedna věc je jistá: Ještě nikdo nikdy nelitoval na smrtelné posteli toho, že je Křesťanem!!
Naše naděje, ambice, touhy a sny pro budoucnost, by se měly týkat věčného bydliště v nebi a ne v tom, co můžeme nashromáždit, nebo čeho můžeme dosáhnout zde na zemi. Nazvete-li to nepraktickým, popíráte inspiraci Bible! My jsme se sice v tomto světě narodili, ale potom jsme – z vlastního rozhodnutí – zvolili občanství jiné…………… Žijeme zde jako poutníci a cizinci – kteří už vlastně vírou – jsou v nebeských místech s Kristem. Tato výzva je pro každého Křesťana zcela jasná…. To ovšem neznamená, že nebudeme mít soucit s s chudými, nebo že se nebudeme snažit zlepšit morální i sociální situaci světa! Přesto však všechno, co děláme pro druhé na této zemi, nebudeme dělat pouze pro sociální hodnoty, ale kvůli Kristu a pro slávu Boží!
Kromě toho: Zachraňovat duše pro Krista musí mít vždy přednost před udělováním pozemských statků!!! Pořekadlo, že „člověk může být tak upřený do nebe, že nebude dobrý k ničemu na zemi“ je zcela falešné! Podívejte se na Krista! Mohl být někdo víc upřený do nebe než On? A přesto nebylo lepšího než je On! Jeho život je naším ideálním modelem pro rovnováhu… Opačný příklad:
Přes fakt, že je celosvětově oslavována tak mocně, že člověk riskuje univerzální odsouzení, když na ní objeví vadu, matka Tereza z Kalkuty nám ukazuje smutný příklad toho, co je špatné na sociálních akcí většiny Křesťanů. Pravda, matce Tereze se nedá vytknout nic, co se týká její sebeobětavosti a snaze zaopatřit čistou postel a láskyplné okolí pro ty, kteří umírají. Je však třeba jí vytknout fakt, že opomíjí nesrovnatelně důležitější skutečnost: Spásu člověka! V misii kterou ona založila, není dovoleno vysvětlit umírajícím, že Ježíš Kristus je tou jedinou cestou k Bohu!
Namísto toho jejím cílem je, aby se umírající Hindu stal lepším Hindu, umírající Buddhista lepším Buddhistou, aby příslušník jakéhokoliv náboženství, se více přiblížil k svému bohu nebo ke svým bohům – ať už jsou jakkoliv falešní! To krátkodobé pohodlí, které ona a její pomocníci tak nezištně rozdávají, je velmi ubohou náhražkou za věčnou spásu, o kterou je matka Tereza a její pomocnice připravují tím, že jim odmítají říci o Kristu.
Z vlastní zkušenosti se domnívám, že popularita kteréhokoliv Křesťana bude vždy úměrná tomu, jak věrně reprezentuje Krista ve světě! Osobně nevěřím, že skutečně poctivý Křesťan může být v tomto systému světa populární! Svět nebude nikdy mít rád pravé Boží dítě! Světu budeš milý, bude tě mít rád, pakliže budeš z tohoto světa. A nemysli si, že musíš jednat jako nějaký super-svatý, aby se tě svět stranil! A to je to nejtěžší, speciálně pro mladé lidi, kteří touží po popularitě. Ještě jednou mé upřímné varování: Pozor na „Křesťany“, kteří jsou příliš populární v nekřesťanském světě! KŘESŤANE, NEMÁŠ PRÁVO BÝT POPULÁRNĚJŠÍ, NEŽ BYL KRISTUS!! „Když vás svět nenávidí, uvědomte si, že mně nenáviděl před vámi“ Jan 15:18..
Moje konkluse: Po zvážení všech mně dosažitelných poznatků jsem se rozhodnul, že existuje suverénní Bytost, ve které počínají veškeré známé hodnoty. Nazvali jsme ji Bůh. Prozkoumal jsem hlavní t.zv. posvátné knihy a došel jsem k názoru, že Bible je tím nejpravděpodobnějším popisem účelu a smyslu mého života a uvěřil jsem tomu Bohu, který se v této knize představuje. Uvěřil jsem, že On stvořil vše co existuje, ale není součástí svého stvoření.
Pochopil jsem dále, že tento Bůh má všechny atributy Absolutna: Absolutně inteligentní, moudrý, nadčasový, dokonale a neúplatně spravedlivý. Ale co bylo pro mne mnohem důležitější bylo poznání, že tento Bůh je dokonale laskavý, trpělivý, plný lásky, kterou nejsem schopen obsáhnout a ani ji pochopit! Ale hlavně: Že je dobrý a že mi nechce ublížit! Že mně miluje (i když mám potíže porozumět proč) tak moc, že přišel na tuto Zemi, aby za mně zaplatil – On sám! – ten dluh, který Mu dlužím.
Uvědomil jsem si, že já sám tento dluh nejsem schopen nikdy splatit. Porozuměl jsem, že On si přeje abych byl dobrý, ale že já toho nejsem schopen! Přesto mně ten Bůh miluje a adoptoval mně do své rodiny! Adoptoval jen za to, že jsem Mu uvěřil. Bez jakýchkoliv dobrých skutků, kterých stejně schopen nejsem! Jenom pro to že věřím, že On to všechno udělal za mně a jsem Mu za to vděčný! To je vše, co ode mně můj Bůh chce a to je vše, co jsem Mu schopen na začátek dát! Doufám, že jste pochopili, že tohle všechno není propagace jakéhokoli nábožentví, ale úvaha o smyslu života.. Dále doufám, že se opakuji. Obávám se pouze, že se neopakuji dost často!!
A na konec jen upozornění: Je zcela lhostejné, zda se vám to líbilo nebo ne! Jedna věc je právě tak jistá, jako že po noci přichází den: Nikdo z vás se těmto skutečnostem – ať už dříve nebo později – nevyhne! Potom se ukáže, jak jste se na svou – skutečně závěrečnou – zkoušku připravili…..
Konec.
1997 Tonda…..